PAVEL J. HEJÁTKO
Dál v kraji sídlí divný kníže
i chrpy stejně vadnou jako tenkrát.
Lůza (a to nejen ta pod platanem)
si své rány líže a místo slíbeného kaviáru
svačí otraviny.
Nulové kvality, ale hlavně, že je co do huby!
Soused ve strachu kouká na souseda
skrz zažloutlé záclony
a ve spíži mu u stropu tajně zraje špek.
Místo zbraní všude namířené kamery,
když volnost, tak pod drobnohledem leda
a na každém rohu
přihlouplé hry k umlčení blížící se neodvratné
záhuby,
blížící se rychleji, než bys vůbec řek‘!
Satyr za mříží z protější strany staví mešity,
přičemž epesně přehlíží pískot z katedrály
korektně chvástá se.
Vždyť místo postrojů jsme výhodně
ve svěrací kazajce. Poroba na směny.
Zítřky sic ztmavly, ale zůstaly slavobrány.
(Hlavně vpřed krokem v dusotu vždy pravá!)
Že plný stůl i žranice bezedná?
Výběru z chalup všech světadílů?
Dráb vzpomíná rád se supy na lup s omastkem
u huby špinavý až za límcem.
A až nás zaříznou, to bude teprv podívaná.
Nikdo ani neškytne a pravda i láska dál budou
vonět kravincem.
Jaképak furt skuhrání?
Vždyť máme co jsme chtěli!
Odpadem narvané markety, v práci tři směny
s šéfem jež miláček z ciziny saní
život od výplaty do výplaty
u pásu pět minut na vychcání
a všude svobodu slova až do adminem blokování.
Jaképak furt skuhrání?
S neomezenou možností cestování
s výběrem několika druhů pohlaví
s hormonální sexualitou přírodě ku zdraví
s náboženstvími s nejšílenějšími bohy z oblohy
i pekla
s republikou v níž nám nepatří už ani ta vzteklá liška
z rozprodaných lesů.
Tak jaképak furt skuhrání?
Dokonce si tančíme! Na upířím plesu…
Skončily volby
Máma mele maso a Ema má kebab.
Loňské padánky se objevily pod roztátým sněhem
a leden vpil se do února
neorevolučním jedem
Jak pro koho temno jest
za vrátky párty nezvaných hostů
co zmnožili se jako červi na kompostu
a pravdoláska zanícená v bolácích plných vředů
kupředu pravá a zpátky ni krok!
Vždyť válka je mír a poslední z Pierotů sedí
právě v křesle u psychiatra
tématem na jazyku je Východ
coby největší nebezpečí světa
než najde se ještě absurdnější meta k oblbnutí
Ve stínu jitrnice – ó jaké to pnutí!
Kdo platí svět naruby v němž moderní zásnuby
vedou do prokletí?
Černá je bílou duhou a bílá je sprosté slovo
Toť už holt cena spekulantů
a takto žít dál, slouho?
Dlouho. Jo. Asi ještě dlouho!
Čeho v jednom plivanci?
Hnůj s mlékem pro nemocné
Bylo nebylo,
ale svět rád zapomíná!
Jednomu stačilo
a druhý? Čeká na Parida
A je dobře, že svět zapomíná,
na nemoci,
strašlivé jako nevolnictví!
Na věky zůstane jen tvář a jméno,
dívka a kolotoč
řetízky na volno a vznešená
zbytečnost
Včera člověk patřil jen zemi,
v níž se s obtížemi jednou
v její prach obracel
Co milovat? Když lásku vlastní
pašerák a s několika vzpomínkami
strnulý krunýř v jeho hrudi
posedne to poslední co ještě
studí v jinak za živa v teplém
prostředí
To právě začala velká proměna,
první ze čtvera
ročních dob v nichž se snoubí
jako snob
jeden z opožděně spravedlivých
Zatím, otiskuje se do tebe, toto
ráno, tohoto dne
Pečeť vosku jež tak smrdí, ale
přesto, ztuhneš do podoby z níž
již návratu není
Tekutý vzduch a vysoce postavení
se zavázanýma očima,
něco proudí, něco kolem přejde,
každopádně, stanete se lepšími
jako poslední list na větvi stromu…