BŘETISLAV KOTYZA
Psát slova vzpomínání na člověka, kterého již nikdy nepotkám, kterého již nikdy neoslovím a nebude mi již nikdy odpovězeno, psát takto je pro mne těžké. Psát slova vzpomínání na Evu Eliášovou, literární přítelkyni, je pro mne z úkolů nejtěžších. Vždyť v ženě a z ženy život vzniká a ženou je plamének života hýčkán. Tragédie skonu je ženou násobena.
Eva Eliášová je a bude svojí literární prací navždy spojena se specifickým regionem Zlín. Hraniční trojmezí výrazně odlišných folklorik bylo pro Evu inspirativní. Místo narození a dětství prožité v Uble ji utvořilo jako skutečnou „valašskou robu“. Kdo neví, kde se nachází obec Ublo, pak tedy za Vizovicemi, na valašských kopcách, pár chalup kolem klikaté strmé cesty. Kdo neví, co znamená pojem „valašská roba“, ten neznal Evu. Hlína ke stvoření Adama a Evy byla jistě hlínou z Ubla.
Ani po létech života v městském prostředí se Eva nezměnila. Byla svá. V mluvě, byť obecně spisovné, zněla u ní vždy spodní melodie valašského nářečí. V uvažování člověka z chudých valašských kotárů bylo poctivé, pragmatické jádro, ale s obroušenými hranami. V oblékání, beze snahy kopírovat módu, byla zjevná její osobitá umělecká originalita. A nevzpomínám si, že by kdy vnášela mezi své přátele „blbou náladu“. Vyrovnaná, stále něco konající a vždy lehýnce radostná. Tak si pamatuji a budu pamatovat Evu Eliášovou. A promiň, Evo, ani po 35 letech našeho přátelství doposud nevím, jak ses jmenovala za svobodna. Byla jsi vždy „Eliáška“.
Zahlédnu okamžikem / vlastního nádechu a výdechu / vždy znova zaslechnu / prudkosti nadechnutí svist / Biograf dnů / vítr co míjí mne / nepolapen (B. K. Zahlédnu).
Literární odkaz Evy Eliášové je uložen v jejím vztahu, v její lásce k dětem a k rodnému Valašsku. Kdysi novinářka, lokální dopisovatelka, nalezla svůj pramen radosti z psaní. Původní lidové rázovité pohádky a příběhy, Evou sbírané, upravované a pečlivě zaznamenané včetně vysvětlivek nářečních pojmů. Pohádky a příběhy Evou nově fabulované, mistrně napsané v obecné valašské mluvě, vyřezávané v čistých liniích ostrým nožíkem, bez ozdobných kudrlinek. A četné publikace výsledků své literární práce v knižní podobě, počinek vzácný a potřebný. Jen příběhy ovečky Bakešky a beránka Adámka zůstanou nedopsány… Zda jsem v dobré víře něco zapomněl připomenout, promiň, Evo. Vždyť víš a vždy jsi tvrdila, že básníkové tak trochu lžou…
Jak okusuji zbytek ohryzku tužky, vrací se ke mně milá a silná osobnost Evy Eliášové. Ale i tak: psát slova vzpomínání je pro mne z úkolů nejtěžších.
Sbohem, Evo, sbohem.