MICHAEL DOUBEK

Neskákejte mně do řeči! Nechejte mně prosím domluvit! Já vám taky do řeči neskákal! Tak tohle slýcháme opravdu často. Zdá se, že během každé diskuse – ať už se odehrává na televizní obrazovce nebo na ulici. Výkřiky se ohrazujeme proti domnělé neurvalosti našeho oponenta a vypovídáme tak o stavu mysli naší společnosti mnohem víc, než by se na první pohled zdálo.

Obsesivní volání po slušnosti vypovídá o snižující se schopnosti spolu hovořit.

Řečníci trpí logoreou. Nutno dodat, že logoreou záměrnou, která má vzbudit dojem vzdělanosti, intelektuální převahy. A oponentovi zabránit v převzetí slova. Oponent nesmí mít čas reagovat. Musí se v toku konkurentových vět ztratit.

Není důležité poslouchat. Je třeba opakovat své pravdy. To by bylo, aby jim někdo neuvěřil. Ano, někdo jistě. Ale všichni rozhodně ne. Někteří jsou ke smůle myšlenkových kolovrátků k takovýmto projevům odolní. Například řada pedagogů.

Takový zkoušený student volí čas od času podobnou taktiku – řečnit, řečnit a řečnit. Jenomže zkušený učitel snadno rozpozná, že tohle je jen zástěrka, že monolog není známkou pochopení látky. Pedagog se nenechá rozhodit a nezapomene, nač se chtěl ptát, počká si a znalosti zkoušeného pak bleskurychle ozřejmí. Znovu proto opakuji: tím, že meleme neustále dokola, že nezavřeme ústa, málokoho přesvědčíme.

Budeme-li druhé okřikovat manipulováni ďábelskou sebestředností, zůstaneme sami. Zapomeneme, že patříme jeden k druhému, že jsme všichni stejní, že se nedělíme na cool hvězdy a odpadlíky, na značky a veteš, na originály a vysmívané padělky, na Prady a Plady. Zapomeneme, že jsme všichni vyrobeni stejným postupem ve stejné dílně.

Místo rozčílení, že se nám kdosi opovážil skočit do řeči, místo mlácení prázdné slámy bychom se mohli zamyslet nad hlavní potíží. A tou je podle mne neschopnost, neochota či strach rozhodnout. Kdo má dnes sílu vzít na sebe odpovědnost a říct: Tohle bude tak a tak! Není třeba dlouhých vět, není třeba mnohomluvnosti. Jenomže to umí málokdo. A tak tady máme samé předběžné zprávy a žádnou závěrečnou, a tak zde máme nekonečná obviňování a odvolávání bez závěrečného soudu. A tak se nám jitří fantazie a vykresluje obraz netvora, jenž může za všechno. Proto věříme mýtům o spravedlivých a gaunerech vyúsťujících ve falešný střet pražské kavárny s nezaměstnaným násilníkem z pohraničí.

Své krásně černobílé představy si vzít nenechám. Nemíním o nich diskutovat!… Kéž byste mně nyní skočili do řeči a řekli, že se mýlím.