MILAN BLAHYNKA

Ve srovnání s vysoce spirituální poezií tázání o smyslu Života a hlavně Smrti se verše ze slovních hříček považovaly tradičně za méněcenné, vlastně bezvýznamné. Ale co dnes, poté, co Milan Kundera svým zatím posledním románem vzdal obdiv právě bezvýznamnosti, která umožňuje se kýžené vážené Nesmrtelnosti a Světodějnosti usmát a vysmát?

Miroslav Koupil, který pil-kou vtipu (zakódovaného už v jeho jméně, v jednoduché inverzi slabik) řeže už léta do pohodlné nevšímavosti k tomu, co je za slovy, pod slovy, ztajeno ve slovech, sestavil nyní ze svých starších i novějších hříček s nimi knížečku TANEC TECHTLEMECHTLE (Amaprint-Kerndl, Třebíč 2018, grafické řešení obálky autor, 94 s.), která se zdánlivě nesnesitelnou lehkostí, s jakou si hraje se slovy, úslovími, frázemi každodenní dnešní řeči sahá nám do svědomí, demaskuje lhostejnost ke špinavé politice i ke korupci, pranýřuje redukci života na konzum, napadá alibismus a opatrnictví. Například svou Zahradnickou: „Tak jak to bude? / Dnes jarní střih. / Takže nakrátko? / Takže nakrátko. / Umýt nemusíme? / Ne, je po dešti. / Zameteme? / Rovnou uhrabeme. / A co pěšinka? / Pěšinka ať je rovná, / jako když střihne. / To víte, hlídám si každý krok. / Co když se z kozla / stane zahradník?“

Koupilův Ptáček v kleci, chlubící se cizím peřím, ale vychloubající se, že mluví, jak mu zobák narostl, a že i když mu přistřihli křídla, létá v oblacích, a i když zpívá stále stejnou písničku, cítí se „volný jako pták“, to je pěkná a přesná výpověď o spokojené iluzi svobody; končí otázkou „anebo mám po ptákách?“

To je celý Koupil: umí z veletoku dnešní hovorové češtiny vylovit perly paradoxů, umí z petrifikovaných frází křesat jiskry poznání; umí z přesně odposlouchané konverzace v holičenstvu anebo z monologu spokojence s málem vyždímat léčivé, uzdravující kapky životodárného humoru.