FRANTIŠEK UHER

Poněkud nezvyklý název věnoval Jaromír Šlosar, v čtenářském povědomí především básník, své útlé knížce MOMENTKY MOMENTKY? (Vydal Jiří Tomáš-nakladatelství Akropolis, ilustrace Kristýna Večeřová, 56 str., 2019). Knížka má i svérázný úvod, úryvek z dopisu Jaromíra Tomečka z roku 1972, v němž renomovaný znalec přírody a znamenitý spisovatel autorovi doporučuje, aby si o svých vycházkách pořizoval dojmový deník.

Pokud někdo věděl o přírodě téměř všechno, byl to právě Jaromír Tomeček a Šlosar zřejmě tehdy, patrně na základě doporučení, vykročil v jeho stopách. Počínal si svědomitě, u jednotlivých záznamů nahrazuje název datum. Však jaké dílčí názvy! Jedná se proud záznamů v rozličných okamžicích, v rozdílných situacích a na odlišných místech, doplňovaný přesně koncipovanými úvahami a drobnými postřehy. Řeka Šlosarových zážitků protéká klidnými zátočinami i peřejemi, skrytými úžlabinami i volným prostorem. Vedle moudrých zamyšlení nacházíme letmé záblesky událostí: Poletující straka je jako čardášová princezna, jak jí září a ligotá péřový kostýmek… či Brhlík pluje vzduchem jako létající ryba…, přečteme si také Listopadové haiku o Metylovské hůrce.

Kdo se bláhově nežene přírodou s krokoměrem, kdo má přírodu skutečně rád, kdo se umí radovat ze štěbetání ptáků i z dramatického letu dravce, kdo se tiše loudá ve snaze vidět a stát se téměř neviditelným, aby se pokochal půvaby krajiny, kdo se dokáže zastavit, aby nevyplašil pasoucí se srnu, kdo vnímá kouzlo proměnlivých barev stejně jako dramatičtější okamžiky, objeví ve Šlosarově knížce mnohé půvaby. A kdo někdy seděl u ohýnku, který se podle Šlosara (cituji) kymácí ve větru, zajisté zavzpomíná na dým vlastních ohníčků. Šlosar se skutečně uměl nejen dívat, ale také vidět, pochopit a porozumět. Ta schopnost není dána každému. A především dokázal svoje postřehy přesvědčivě literárně zpracovat. Radost číst.

Šlosarova příroda není ovšem uzavřeným národním parkem, nepřístupnou lokalitou, do které je vstup povolen jen vyvoleným. V jeho přírodě žijí lidé, o nichž se sice mnoho nedozvíme, třeba pouze to, že (zase cituji) chystají večeři a modravý dým z jejich komína se ztrácí nad stromy, přesto má čtenář najednou pocit, že o nich ví skoro všechno, že jsou součástí toho místa, skrytých dějů, lidství naroubovaného do kaskády zeleně. Z každé věty, z každého řádku mluví ke čtenáři nejen znalec přírody, ale také básník. Není to však pouhý lyrický text, z hebkého mechu vyčnívají také ostny obav. Třeba když popisuje vskutku ojedinělé setkání s lovícím rysem a končí knihu postřehem (cituji do třetice): Přesto mám o něj strach / aby se někomu nezalíbil / jak šílenému filatelistovi / Modrý Mauritius.

V tom směru je Šlosarův text nesporně inspirativní. Podporuje obecně rozšířené obavy, aby o přírodě rozhodovali skuteční odborníci, nikoli třeba nadšení, ale ne vždy dostatečně vzdělaní, málo prozřetelní, subjektivně motivovaní a všelijak zaujatí amatéři, sdružující se pod různými praporci. Příroda je nám dána, jako jsme my lidé dáni přírodě. Snažme se vytvářet rovnovážné prostředí, pokusme se hledat, nacházet a zachovávat její prostá kouzla, k čemuž je nám Šlosarova knížka návodem a vzorem.