IVO FENCL

Vlastislav Toman sice poslední měsíce stěží chodí po nešťastném pádu, ale 18. 7. jsem uvedl jeho výstavu v plzeňské Polanově síni, výstavu připravenou Janou Horákovou a Stanislavem Bukovským. Je až neuvěřitelné, jak byl objekt expozice celý život činorodý. Mimo jiné byl fakticky první, kdo po roce 1948 znovu prosadil v našich luzích komiks, a takřka od jeho založení až do roku 1992 vedl legendární časopis ABC. Přitom tvořil knihy, scénáře, články; pomohl dokonce k návratu Foglarovi. Uměl vyjít skoro s každým, což chápejme jako klad, a jeho sbírka povídek Příchod bohů (1966) je dnes legendou. Právě ona inspirovala pozdější rozsáhlý seriál o Kruanovi.

Podivuhodný vztah ke zbraním (ale spojený s nechutí jimi zabíjet) stál u další jeho nekonečné série, již lze shrnout pod titul knihy Příběhy psané střelným prachem (1988).

Nesčetné Tomanovy komiksy se šťastně dočkávaly reedic a souborných vydání v sešitech i knihách. Mezi tyto publikace náleží čtyři Velké knihy komiksů (2001-2003) nebo Velká kniha Strážců (1991). Po prvním jeho kresleném seriálu Za tajemstvím hlubin (1957) následovaly mj. Pověst o bílé velrybě (1964-65), Dobrodružství Johna Cartera (1968-69, podle Edgara Rice Burroughse), Výprava do ztraceného světa (1969-70, podle Arthura Cona Doyla), Strážci z Bílých domů (2003) atd.

Toman opakovaně vytvářel z komiksů prózy a prózy tavil do komiksů. ADAPTOVAL, ALE MĚL NÁPADY I NA VLASTNÍ PŘÍBĚHY. Věnoval se i psaní literatury populárně vědecké a jeho Astronautické modely, soutěže a hry (1962) byly přeloženy do několika jazyků.

Co je však nejvíc ohromující, Toman tvoří dodnes, jeho elán neutuchá, a krátké období pesimismu po úrazu pomine. Podobně jako pan Zikmund náleží totiž k tvůrcům, kteří žijí a pracují do stovky. Stále jako by měl duši kluka, jsme přátelé a vřele jej obdivuji.

V jeho případě přitom nedokážu než pochválit jisté kladné prvky minulého režimu, bez nichž by rozsáhlé Tomanovo dílo ani ABC neexistovaly. Byla to doba méně virtuální a děti tehdy ještě věděly, co to znamená lítat mimo hřiště. Nebyly stále hlídány, neseděly u počítačů, skutečně žily. A když přiběhly domů, ponořily se do Kruanových dobrodružství v novém ABC. Jsem rád, že jsem mezi takové děti patřil, a rád vám podepíši, že přínos Vlastislava Tomana českým dětem a literatuře pro ně teprve bude doceněn.

Nu, a aniž bych byl Kristem, volám k bytu Tomanových: „Vstaň a choď. Těšíme se na tebe.“