LUDVÍK DIVIŠ

Památce Miloslava Ransdorfa

Nemohu už déle snášet falešné bohy Západu. Jsou jako pavouci, neustále na číhané, aby nám rozleptali duši a vysáli z nás všechen morek. Podávám žalobu proti „modernímu světu“. Je to netvor. Ničí naši planetu a pošlapává naše duše.

PAVOL JANÍK

Pozoruhodný edičný projekt autorskej dvojice Stanislav Suja – Oldrich Hajro POZOR! POHOV! VOLNO! s podtitulom Vesele, vážně i poučně od armádních vysloužilců (OREGO, Praha 2018) verejnosti prináša nevšedný čitateľský zážitok v príťažlivej podobe hodnoverných subjektívnych spomienok i objektívnych vojensko-technických informácií. Zaujímavú textovú zložku (česká redakcia Libuše Koukalová, slovenská redakcia Lívia Gábrišová) vhodne dopĺňa bohatá a pestrá kolekcia archívnych fotografií. Do publikácie prispel aj okruh ďalších odborníkov – Ján Haviar, Vladimír Gajdoš, Ján Repa, Vladimír Jandl, Emil Jurkovič, Milan Illnár, Juraj Sidor, Bohuš Agnet, Pavel Dedera, Jiří Brabec, Štefan Kapusník, Jan Vileta, Lívia Gábrišová a autorstvo dvoch častí je kolektívne.

MILAN BLAHYNKA

Pamětlivý čtenář LUKu se snad rozpomene, že loni jsem dvakrát referoval o básnických knihách Václava Honse, který se během čtyř let (2015-2018) popasoval (řečeno jeho slovem) se svým životem i světem před svým blížícím se jubileem (narodil se 1938) knihami o neuvěřitelném počtu 1568 stran. Patnáct let (1990-2014) nevydal žádnou knížku a jen sporadicky publikoval v tisku, jde tedy o vydání patnácti let psaní do šuplete? Vůbec ne. Podle poznámky ve sbírce Nu co pouze knižní vydání poémy o Händlovi (68 stran; časopisecky zčásti už v létě 1989) nepřináší nové verše, psané od roku 2012. Tomu bychom nemuseli věřit (tak jako pár podezíravců – snad i Hons – nevěří, že Vladimír Vašek vychrlil jádro Slezských písní až na přelomu století, a obviňuje ho, že se podepsal pod verše přítele už řadu let mrtvého), kdyby reálie v knihách z let 2015-2018, z patnácti let publikačního odmlčení, nebyly jasnou součástí až bilancování, střídajícího se s básnickým komentováním nejnovějších událostí (bylo tomu tak už také u Bezruče, který nemohl „ukrást“ například vynikající Den Palackého kamarádovi z mokré čtvrti, zesnulému mnoho let před pražským dnem Palackého). Taková básnická erupce je srovnatelná jen s některými roky Vrchlického a s rokem 1936 u Nezvala. Jenže je tu „maličký“ rozdíl. Vrchlický a Nezval dosáhli takové tvůrčí žně k závisti současníků (z nich ostatně leckdo ještě nevěděl, že Nezval tehdy napsal i 52 hořkých balad), když byli ještě v „nejlepších letech“ své mužnosti, zatímco Hons přímo šokuje takovou silou ve věku, kdy jsou jeho vrstevníci už mnozí po smrti nebo se k ní belhají.

IVO FENCL

Představte si jaro 1910 a velkého, moudrého Sherlocka Holmese (IQ není známo, avšak dozajista je na výši). Podle knihy, kterou právě čteme, však tento pro mnohé jeho fanoušky nesmrtelný génius není už mezi živými. Tiše odešel na věčnost před sedmi lety. Sklapl podpatky, nicméně spisovateli Leonardu Goldbergovi (autorovi knížky Dcera Sherlocka Holmese) to vadí jen trochu. Ví, jak „problém“ řešit, a vyprávět o novém případu nechá dvaatřicetiletého syna doktora Watsona, který pracuje v patologickém ústavu pověstné nemocnice Svatého Bartoloměje. Tedy tamtéž, kde se jeho tatínek kdysi seznámil s Holmesem. Co víc, i syn žije v Baker Street, 221B.

ELIŠKA KOPPOVÁ

Jestli si někdo myslí, že svatba na tajno, jen se dvěma svědky, je brnkačka, ať na to rychle zapomene. Pravda je, že Radek s Lucií nemuseli rozesílat oznámení, počítat náklady a přemýšlet koho pozvat a koho ne. I tak byla jejich cesta k oltáři samá nástraha. A navlečením prstýnků to zdaleka neskončilo…

IVANA PETRÍKOVÁ

Rok 1962. Maturita. Mature znamená v angličtině dospělý, zralý: sloveso se překládá dospět, vyzrát. Necítím se tak. Před rokem, přesně 14. června 1961, mi zemřela matka a tak nebylo jasné, jestli budu mít možnost odmaturovat. Na to asi není člověk nikdy připravený, na smrt své matky. Bylo mi teprve šestnáct let.