FRANTIŠEK DOSTÁL

Zřejmě by se mi dostalo mnoho všelijakých odpovědí na otázku v záhlaví poněkud rozpustilého povídání. Již před hodně roky známý básník Jiří Žáček přišel s knížkou Život je pes, v níž se objevily i mé fotografie. Jinou knížku věnovanou pejskům doplnil navíc kresbami člověk, co kreslil už do dnes zaniklého Dikobrazu, Jaroslav Dodal. Ještě o něco později se objevila na trhu velká kniha věnovaná psímu plemeni, které jsem dál název Život na psí knížku. Ne, nejednalo se však nikdy o žádné kynologické rozumy, ale jen o zachycení soužití lidského tvora se svým nejvěrnějším čtyřnohým druhem, psem.

Člověk, který v čase žití poznal a rovněž pocítil na své kůži cosi zlého, zajisté na adresu života pronese dokonce i něco neuctivého, ba přímo sprostého. Určitě však za obrovským zlem, kdy lidé po sobě stříleli, nikdy nestál a nebyl pes. Ten mohl kohosi pokousat, roztrhnout čerstvě zakoupenou část oděvu a třeba i po sobě zanechat očuraný roh domku, anebo přímo psí bobek, který pán po svém miláčkovi ani neuklidil. Ten své počínání, spíše netečnost, později odůvodnil slovy, že za psa uhrazuje poplatek, tak ať bobky uklidí někdo jiný. Jenže i majitel psa si může někdy protrpět příhodu, jestliže sám nějaké psí lejno, byť krásně barevné, objeví na své obuvi…

Psisko však také dokáže být věrným a pozorným přítelem svého majitele. Dokáže ho zavčas i varovat před blížícím se nebezpečím. Sám dosud žiji vzpomínkami na pejska, co se mnou spával na seně a hřál mě na zádech. Ne, nemohu si proto stěžovat, že život je pes. Byli jsme totiž během pobytu na světě spolu. Možná si mnozí lidé také někdy povšimli, že ukřičený a zlostný člověk má vedle sebe i zlého psa?

Na zeměkouli přibývá lidí a všichni nejsou prostě hodní. Škoda převeliká. Proto pro některé z nich je někdy život pes. Zvláště když nemají třeba na činži a na medikamenty. A nevlastní třeba ani psa, který by je v noční tmě zahřál…