LUDVÍK DIVIŠ

Následující text hojně používá literárních figur, jako nadsázka, ironie a sarkasmus a k jeho správnému pochopení je nutna slušná dávka zdravého rozumu. Autor nepřebírá žádnou zodpovědnost za doslovné a hnidopišské interpretace.

Tak nám v Římě vylepšili Otčenáš paní Müllerová,“ mohl by nedávno prohlásit legendární Josef Švejk.

Ano, je to tak. Italská biskupská konference schválila papežův návrh, takže se odteď místo „a neuveď nás v pokušení“ budou modlit „nedopusť, ať podlehneme pokušení“. Jedná se údajně jen o vylepšení stávajícího překladu, tradiční text prý některé věřící mátl. V pokušení přece člověka neuvádí Bůh, ale ďábel. Podobnou změnu schválili – bez většího  mediálního zájmu – již před dvěma léty biskupové frankofonních zemí. Nepatřím k paleokonzervativním tradicionalistům a ani ve snu by mně nenapadlo podsouvat papeži nějaké nekalé úmysly. Podivné pocity ve mně celá ta akce ale zanechává a v následujících řádcích bych se chtěl s vámi o ně podělit.

Za prvé. Většina rozumných teologů odedávna říká, že Bůh žádné zlo nekoná, pouze občas nějaké tajuplně dopouští. Na žádného člověka pak nedopustí zkoušky, které by byly nad jeho síly (nelehko se to říká lidem, kteří přežili Osvětim) a dokonce je v jeho moci již spáchané zlo nevyzpytatelnými cestami obrátit v ještě větší dobro – pokud tedy hříšník učiní pokání. Takhle uvažovali již blahé paměti svatí otcové prvních věků a přesto si ani nejctihodnější patriarší katedry po tisíciletí netroufly na Písmech (Otčenáš najdete přímo v Evangeliích) opravit ani čárku. Tak co to, u sta hromů, teď kdekoho napadlo, že se dal do „vylepšování“ a obává se nedorozumění? Jsme snad natvrdlejší než celé generace naších předků?

Za druhé je Otčenáš text denně užívaný (podle Didaché dokonce třikrát denně) a ovečky jej mají doslova pod kůží. Text má ve všech překladech svůj rytmus – je to svého druhu kus poezie – a byl mnohokráte zhudebňován (Dovolím si tu zmínit alespoň verze od Čajkovského a od Česnokova, které jsou mi obzvláště milé). Začít verglovat s něčím takovým nebude žádná legrace, byť by byly úmysly jen ty nejlepší.

Za třetí na sebe tihle vylepšovatelé berou úkol vpravdě sisyfovský, podobnými „nedostatky“ jako Otčenáš totiž trpí celá řada biblických textů. Připomenu tu jen pár nejznámějších míst, zbytek ponechám v rukou odborníků. Vezměme si příběh o Mojžíšovi. Když jej Bůh posílá k egyptskému vladaři, říká mu zároveň, že „zatvrdí faraónovo srdce“, aby Izraelity nepropouštěl. Skoro to vypadá, že si už od začátku připravuje půdu, aby nakonec mohl celou egyptskou armádu utopit v Rudém moři jak ta koťata. Nebo když si Satan s Pánem Bohem přisazují na pevnost víry chudáka Joba, jako by to byl nějaký hřebec na Velké pardubické; (nejmilejší biblická pasáž F. M. Dostojevského mimochodem, takže určitě tak banální nebude, ale co když to někdo špatně pochopí…). Některé úseky v Ezechielovi (Ohola a Oholíba) se už sakramentsky blíží pornografii a jsou jednoznačně „s hvězdičkou“, no a ty příkazy „zhubit ostřím meče“ celá města… To už člověku opravdu vytane na mysl horda soptících aktivistů, kterak vlečou bělovlasého stařečka a la Effel za vousy směrem k Haagskému tribunálu.

Bylo by hodně nespravedlivé vybírat z Písma jen samé „krváky“, takže teď dávám k dobrému jednu skutečnou lahůdku. Mnozí z vás jistě četli Steinbeckův román Na východ od ráje, nebo si alespoň vzpomenou na starou televizní inscenaci s Jane Seymourovou. Celý příběh je vybudován na paralele se starozákonním vyprávěním o Kainu a Ábelovi, hlavní poselství celého románu se pak točí kolem jediné věty: „Pakli nebudeš dobře činiti, hřích ve dveřích leží; a pod mocí tvou bude žádost jeho, a ty panovati budeš nad ním. (Gn 4,7)“ Klíčem je hebrejské slovo „timšel“ (správněji „timšal“), které může podle kontextu nabývat mnoha různých významů – a také různě překládáno bylo. Steinbeck si dle starých rabínů vybral „a ty panovati MŮŽEŠ nad ním“. Jedno z pěti nejobtížnějších míst v celé Bibli údajně, zájemce o podrobnosti odkazuji ke krásné eseji z knihy Možná, možná ne od Roberta Fulghuma.

Tím vším chci říci tohle: Bible není žádná Červená knihovna či romantická telenovela, kde nám vše servírují po lopatě a většinou od začátku víme, jak to dopadne. Kniha knih je „bestsellerem“ na předních příčkách po více než jeden a půl tisíciletí – a k tomu právě patří i nejasnosti, mnohoznačnosti, ba i zdánlivé rozpory. Všechno, co čtenáře nutí k zamyšlení. Tak proč to tam všechno nenechat a nespolehnout se na soudnost čtenáře? Myslím si, víte, že ta celá vylepšovací mánie je jen jedním z mnoha symptomů mnohem hlubších problémů. Myslím, si, že je to jen špička ledovce, ke kterému plnou parou míří Titanik naší civilizace.

Myslím, si, že je jen symptomem světa, který přestává rozumět literárním figurám, jako jsou nadsázka, ironie, alegorie – o symbolech ani nemluvě. Symptomem světa, ze kterého kvapem mizí poezie, světa, kde stoupá počet lidí, kteří nechápou, jak může být dívka zároveň krytosemennou rostlinou a blanokřídlým hmyzem („Manon je motýl. Manon je včela. Manon je růže, hozená do kostela…“). Symptomem světa, ve kterém tloustnou právníci a píár specialisté a ve kterém skomírá zdravý rozum. Světa plného příruček „for dummies“, prolezlého disclaimery rezolutně odmítajícími odpovědnost takřka za cokoliv a olepeného nálepkami, varujícími před činy, které by soudnému člověku nikdy nepřišly na rozum (Nedoporučuje se prát živá zvířata v automatické pračce.). A hlavně světa posetého vysvětlujícími tabulkami.

Na počátku vysvětlujících tabulek byl, mimochodem, úmysl navýsost ušlechtilý, tak to bývá. Nevěřili byste totiž, jaká veledíla dodnes zdobí některé středověké katedrály. Třeba taková bachyně, z jejíchž cecíků sají človíčkové s podivnými čapkami. Kdyby mě na to průvodce v Řezně neupozornil a kdyby tam čerstvě nebyla ta tabulka, ve snu by mě to nenapadlo, ale je to tak. To sousoší totiž zobrazuje „židovskou svini“. Rozbíjet díla středověkých kameníků nikdo nebude, taky je celá katedrála památkově chráněná, takže je napadlo dát tam vysvětlující tabulku. Antisemitismus přece doopravdy nechceme. Zrada je v tom, že tenhle typ nápadů je přesně to, co se začne šířit jako kobylky, jakmile se to jednou ujme. Tak inkasoval  vysvětlující tabulku maršál Koněv (trapné je, že věcně nepřesnou), mračna se stahují nad mnoha dalšími pomníky a v rakouském Linci se radní podle posledních zpráv chystají pročesat rovnou celé město. Ulice pojmenované podle pochybných (podle dnešních měřítek) osobností budou rozděleny do čtyř kategorií. Ty mírně problematické dostanou jen vysvětlující tabulky a ty „horší“ budou rovnou přejmenovány. A nejde, prosím, o žádné fašouny, ti zmizeli hned po válce!

Tipnu si, jak to bude pokračovat. Centrum Františkových Lázní zdobí soška chlapečka, ke které se váže roztomilá pověra. Dáma, které si mu šáhne na pinďourka, do roka otěhotní (ve Františkových Lázních se léčí mj. neplodnost). Odporný sexistický symbol, hrůza, tabulku a pořádnou! „V temných dobách machistického útlaku…“ A kdoví, jestli to bude stačit. Možná milý František skončí za řevu rozběsněných aktivistů někde v depozitáři a parčík místo něj ozdobí nějaké abstraktní sousoší „genderové rovnosti“. Na slovo vzatých „mistrů“ moderního umění máme přece u nás zástupy, něčím je za zásadové „prodemokratické“ postoje odměnit musíme a zakázek je dneska tak málo, co říkáte? Že jsem škarohlíd? Poprask kolem Žáčkovy básně Maminka vám budiž varováním, stejně jako pokusy o „zkorektnění“ Huckleberryho Finna a Pipi Dlouhé punčochy.

Až z Otčenáše udělají něco takovéhohle, vzpomenete si:

Rodiči 1 (a rodiči 2), který jsi na abstraktním místě zvaném nebesa,

při respektování všech ostatních věrouk se posvěť i jméno Tvé,

přijď republika (v nejhorším případě konstituční monarchie) Tvá…“

Kdo má chuť na domácí cvičení, nechť si najde Velkopostní modlitbu sv. Efréma Syrského (ano, tu, kterou tak nádherně zveršoval A. S. Puškin) a pokusí se „opravit“, co je tam „špatně“.