FRANTIŠEK UHER

Pravda pravdoucí, kouzelnému věku pohádek časem odrůstáme, ale tvůrci televizních programů dobře vědí, proč na hlavní vysílací dobu zařazují pohádky. Před televizory usedají (samozřejmě nejen) senioři-pamětníci, kteří neradi propásnou pyšnou nebo šíleně smutnou princeznu, krále, který měl potíže se solí nebo s Golemem, Popelku v sedle bělouše nebo tři veterány.

S četbou pohádek je to složitější, dospělý čtenář po nich pochopitelně sáhne jen ojediněle – pokud se nejedná o záslužné čtení potomkům – ale určitě neprohloupí nikdo, kdo zalistuje v knize Josefa Lukáška POHÁDKY Z ORLICKÝCH HOR (Oftis, 200 str., 2018). Jedná se již o čtvrtou Lukáškovu knihu pohádek a vyprávěnek, prozářených specifickou vůní Orlických hor, které mají svou regionální pohádkovou postavu Kačenku.

Lukáškův vztah k rodnému kraji není ovšem pouze literátský, umělecky motivovaný. Orlické hory mu nejsou kulisou, do níž zasazuje události. Kořeny Lukáškovy příchylnosti sahající do jeho působení v Horské službě, nelze nevzpomenout jeho pečlivě propracovaných turistických průvodců nebo textů v nádherné publikaci Orlické hory a Podorlicko se sugestivními fotografiemi Imlaufovými.

Motivy pohádek hledá ve strohých záznamech kronik a rozličných vyprávěních, využívá postav z pověstí (Ledříček), objevuje pro čtenáře stará řemesla a předměty běžného života, jejichž často malebné názvy mladším generacím nic neříkají, píše pohádky pro chvíle, kdy si potřebujeme (cituji) udělat hezky na duši – to je v dnešní hektické době veliká vzácnost a autorská zásluha.

Jaký to rozdíl proti sice nádherným, ale drsně ledovým pohádkám pana Andersena nebo bratří Grimmů! Česká pohádka vyrůstala na laskavějším, shovívavější a citlivějším půdorysu, tradičně dává přednost úsměvným údolím před údolími slzavými. Lukášek navazuje právě na tuto tradici, prohlubuje ji a s téměř cudnou didaktičností inklinuje k náznakům vlastenecké orientace, k prohlubování vztahu ke krajině domova a dobrým lidem kolem sebe. To samo o sobě rozhodně není málo. Neboť skutečně dobrých lidí není zase tolik, abychom si jich nemuseli všímat a vážit. Čtenář se ovšem – a to především – baví.

Kniha je samozřejmě určena dětským čtenářům. Adekvátními, věcnými a dětskému čtenáři srozumitelnými ilustracemi doprovodila půvabný text Lukáškova „dvorní“ ilustrátorka Jarmila Hodrová, která patří k předním osobnostem mezi současnými ilustrátory knih pro děti. Barevné doprovází spousta černobílých kresbiček. Postavy a postavičky jsou potěšením pro oko. Kdo má knihy rád, nejednou se nechá zlákat vzhledem.

Nahlédněme za oponu let. Pro mužskou část veteránské generace to byl v dětství především Zdeněk Burian, jehož ilustrace dokázaly podnítit dětskou fantazii a přimět ke čtení. Obdobný charakter, byť je zdravá voda nabíraná z jiné tvůrčí studnice, má ilustrační tvorba Jarmily Hodrové. Ve státní hymně zpíváme „zemský ráj to na pohled“. Platí to i o knihách. Samozřejmě pouze o některých knihách; i na polích vzrůstá vedle obilí plevel.

Pohádka vydává objektivní realitu jako nadpřirozenou, fiktivně postihuje lidské touhy a pravdy reálného světa, zatímco pověst je vázána časem, místem, osobami nebo událostmi a činí si nárok na jistou míru věrohodnosti. V tomto směru se Lukášek pohybuje v prostoru, pro který je obtížné stanovit přesnou definici, žádný z uvedených žánrů není v jeho tvorbě vyhraněně dominantní. Volí účelný tvůrčí přístup, který zvyšuje poutavost knihy. Nad jejími stránkami rozhodně nezalituje času ani dospělý, ta kniha skutečně udělá čtenáři dobře na duši.