MILAN BLAHYNKA

Loňské sté výročí zrodu ČSR přineslo množství publikací, z nichž bych rád upozornil na tři. Dvě jsou antologie poezie našich dvou národů, jedna svazek esejistiky. Dvě z těchto tří knih mají název, který zní stejně v obou jazycích: Necenzurované eseje a úvahy a Refrény času, jen druhá antologie poezie je z jedné strany Most z veršov, z druhé, po obrácení svazku vzhůru nohama Most z veršů, tedy až na tři litery ov a ů titul také téměř identický.

To vůbec není náhoda, ta úplná nebo absolutnosti blízká shoda něco – řečeno oblíbeným slovem Milana Kundery – něco znamená. Znamená očividné úsilí akcentovat to, co Slováky a Čechy, kteří se dali (a v případě antologií také básníky obou národů) dohromady, už i jazykově pojí, nikoli dělí; akcentuje blízkost, jejíž vědomí se po desetiletích zdůrazňování různosti a svébytnosti, odlišnosti začíná prosazovat, a to vzájemně jemně.

O totéž se také snažím při psaní těchto řádků: jestliže píši o Slovácích a Češích, nikoli Češích a Slovácích, je to jen respekt k výmluvnému faktu, že dvě z těch tří knih vyšly na Slovensku, jež – konkrétně Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov – s neokázalým gestem granda vynaložilo nemálo námahy a prostředků na vydání knih neslibujících na knižním trhu, který je zamořen brakem, ni zisk ni slávu. Na Slovensku dosud panuje daleko větší úcta k národní kultuře včetně slovesnosti, a nelze než ocenit, že i v Praze snad svítá: Most z veršů/veršov vydalo jako svou první publikaci nakladatelství Česká citadela. (Její edice poezie Pegas snad záměrně upomíná na edici Pegas někdejšího Československého spisovatele.)

MOST Z VERŠŮ/MOST Z VERŠOV (Současná/Súčasná česká a slovenská/slovenská a česká poezie/poézia, Česká citadela, Praha 2018, edice Pegas; vybrala, sestavila a ediční poznámkou opatřila Viktoria Hradská, titulní kresba a ilustrace Josef Velčovský, odpovědný redaktor Petr Žantovský; 152+ 106 s.) je sestaven z básní deseti žijících českých a deseti slovenských básníků nestejného věku, rozdílné poetiky, různé skupinové a společenské příslušnosti (nebo nepříslušnosti) od Šiktance (1928) po Petra Žantovského (1962) a od Buzássyho (1935) po Martina Chudíka (1988). Při výběru pouhých deseti z mnoha desítek vynikajících – a mnoha set nikoli marných – básníků v každé z obou literatur bude samozřejmě čtenáři chybět ten či onen, který by v knize „měl být místo…“, ale za rozhodující mám skutečnost, že antologie podává obraz dnes vydávané poezie v obou republikách v její různosti, a přece humanistické jednotě. Za klad mám zřetel ke zpívané poezii (Nohavica; škoda, že Kamil Peteraj není zastoupen i písňovými texty) a ovšem odvahu, jíž bylo třeba v české části k zařazení Josefa Šimona a Karla Sýse, básníků, které velká a státem subvencovaná nakladatelství v ČR ignorují.

REFRÉNY ČASU (Antológia/Antologie súčasnej/současné slovenskej a českej poezie/české a slovenské poezie, Spolok slovenských spisovateľov, Bratislava 2018, zodpovedný redaktor Miroslav Bielik; editoři Štefan Cifra [slovenská část] a Lydie Romanská [česká část]; ilustrace a obálka Martin Kellenberger, grafická úprava Milan Senko, 247 s.) vznikly výslovně na pozadí česko-slovenské vzájemnosti, opravdového bratrství kulturněhistoricky daného…”, u vědomí, že nadštandartné vzťahy a individuálne priateľstvá medzi slovenskými a českými spisovateľmi sa vinú celými staročiami.” V knize jsou obě poezie zastoupeny po osmnácti básnících. V tiráži je jako spoluvydavatelka uvedena Obec spisovatelů České republiky. I tato antologie představuje v obou národních řadách žijící básníky od nejstarších (dva čeští, Halama a Hrubý, během tisku zemřeli) po nejmladší (ze slovenských Martin Chudík, 1988, z českých Jakub Fišer, 1981). O velkém bohatství velmi reprezentativní poezie jak na Slovensku, tak v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nepřímo svědčí fakt, že i při omezení výběru autorů na básníky jen z nejstaršího Spolku slovenských spisovateľov a na básníky jen z Obce spisovatelů ČR představují Refrény času poezii obou národů v její plné rozmanitosti generační, směrové, slohové; a že natolik bylo „z čeho vybírat“, to dokládá „náhoda“, že v obou antologiích je zastoupen jediný český básník (Jiří Žáček) a jen dva slovenští (Ján Tazberík a mladičký Martin Chudík). Českého čtenáře určitě potěší Bielik dvojnásobně milostnou básní Bratislava a Praha („Prahu mám rád / i s prsťami dažďa / Bratislavu i bez dáždnika // Len sám neviem, či sa práve nezvalovsky / pripájam k tvoje tepne, / či naopak smrekovsky, / královsky / uložená v posteli, čítáš moje dávne básne…“). A slovenský čtenář snad ocení sloku Aleny Vávrové „Ze skla vytahují další a další / různě velké tazberiky / a ukládám je do svého / podzimně zoraného / srcadla.“ Tomu říkám jemná vzájemnost básnickými činy, nikoli deklarativní frází.

Jeden ze stavitelů Mostu z veršů Petr Žantovský, který jako básník, esejista a žurnalista publikuje bezmála stejnou měrou v Čechách i na Slovensku, představil se jako esejista už roku 2009 knihou Slovensko-český dualog, který vedl s ním Gustáv Murín, roku 2011 napsal s Petrem Havlíkem knížku Jak nedělat dějiny. Do třetice všeho dobrého přišlo Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov se svazkem Slovensko- české/česko-slovenské Necenzurované eseje a úvahy (Bratislava 2018; předmluvu Cesta kvalitného žurnalizmu napsal Vincent Šabík; 165 s.). Pavol Dinka (1942) a Petr Žantovský (1962) sestavili tuto knihu ze svých textů v časopise Literárny týždennik, který Dinka v letech 2016-2018 řídil. Mezi své eseje a sloupky povkládali Dinka a Žantovský ještě satirické sloky prozaika Milana Zelinky a karikaturní ilustrace, které nakreslili nebo nasnímali Michael Marčák a Lubomír Kotrha. Vznikla tak poutavá a přesvědčivá publikace, v níž dva kovaní analytici dnešních masmédií, badatelé světového rozhledu a fundovaní znalci literatury předmětu podrobují sžíravé a hluboce promýšlené kritice „mediální nosiče hlavního proudu“ v zahraničí i u nás doma, a to rozborem známých i méně známých kauz, pojmoslovnou analýzou skutečného i údajného populismu, techniky umlčování, rozeznávání falešných zpráv a mystifikací, černobílého hodnocení, inkvizičních praktik, pseudodialogů, přepisování dějin, digitální žebroty atd. Přitom se úspěšně opírají o pronikavé a prozíravé poznání, jaké nalézají v krásné literatuře, tu u Goetha, Poea, Rimbauda, Huxleyho, Sartra, Eca, tu u Karla Čapka, Osvalda Zahradníka nebo Jiřího Hubače. A oprávněný je i apel nezapomínat na takové osobnosti, tvořily „to, na čom stojíme dnes, našu kulturu“. Neboť právě ona je „to jediné, o čo sa môžeme v dnešnom svete zmätkov a hodnotového relativizmu skutočne oprieť“. Právě z krásné literatury se Dinka i Žantovský učili umění výstižného pojmenovávání, jakož i parafráze v názvech právě tak Dinkovy stati Nesnesitelná ľahkosť násilia jako Žantovského úvahy Nesnesitelná ľahkosť slov.

Nad výběrem jejich „necenzurovaných“ (i autocenzury prostých) úvah si lze jen povzdechnout: jaká škoda, že z knih ve slovenštině je na českém tržním trhu jen zlomek a mnoha českým čtenářům se může jen zdát o tom, jak Slovensko úspěšněji než my čelí mediálním manipulacím díky činné úctě ke slovesným hodnotám.

Necenzurované eseje a úvahy oplývají množstvím bystrých postřehů jako třeba o lži, jež je v politice „odjakživa rutinnou pracovnou metódou, protože triumf nad nepriateľom nespočíva vo víťazstve nad ním, lež v tom, že začne rozprávat vaším jazykom“. Ještě snad cennější vyzývavé otázky vyzývají k samostatnému myšlení – například v závěru Žantovského Trojčlenky: „prečo sa nad takou jednoduchou trojčlenkou nikto nezamyslí?“

Slovenská kultura včetně poezie je evidentně na vzestupu. Zásluhu na tom má i to, co v českých krajích zůstává k péči nepéči lokální, provinciální, baráčnické, spokojené s málem, jehož je množství. Téměř ve všech městech a městečkách v království, markrabství a vévodství mají svého veršovce, který se má za básníka, a ač šilhá po Nobelově ceně za literaturu, neroste, nemaje s kým soutěžit, ve své místní slávě uvězněný.

Jak je tomu na Slovensku jinak, dokládá velká antologie Básníci 2018, ve které změřilo své síly 172 žijících tvůrců a adeptů poezie, „členov, prispievateľov a priaznivcov Spolku slovenských spisovaeľov“ (SSS). Sestavil ji sám předseda SSS Miroslav Bielik s Katarínou Kolárikovou, jejími editory jsou Peter Mišák, Ján Tazberík a Jozef Zavarský a vydal ji SSS. Tak jako vrcholový sport vyrůstá jen z intenzivního sportování v celé zemi, také růst talentů v poezii potřebuje velké zázemí. Ve svazku Básníci 2018, do něhož trojice pořadatelů vybrala po jedné ze tří zaslaných básní zkušených autorů (jako jsou Viliam Turčány, Štěfan Moavčík nebo Stefan Cifra) i začátečníků, také verše tří přespolních českých přátel nebo čestných členů SSS, Lydie Romanské, Karla Sýse a Alexeje Mikuláška. Až do této publikace jemně sahá vzájemnost slovenského a českého básnictví.

Po této poznámce stranou zpět ke dvěma antologiím a jedné esejistické knize, o nichž jsem se rozepsal. Jsou mi výsledkem a příkladem intenzivní tvůrčí spolupráce ve slovesnosti dvou národů; příkladem ú-činného vzdoru frázi a inflaci slov. Působí jako smysluplný návrat do dob, kdy poezie i próza a drama dlouho, obětavě a účinně suplovaly za neexistující nebo ubohou, bojácnou a služebnou, někdy i lokajskou politiku a žurnalistiku. Právě dnes je zapotřebí takového suplenta, moudřejšího než většina politiků a novináříčků v pilné službě bezohlednému, na žádné hodnoty se už neohlížejícímu a často nactiurthovačnému trhu.