MILAN BLAHYNKA

Na jedné straně své nové knihy MOMENTKY MOMENTKY? (Jiří Tomáš-Akropolis, Praha 2019, ilustrace Kristýna Večeřová, 56 s.) vypráví Jaromír Šlosar o tom, jak na začátku října 2004 zažil na horách „nádherné ticho pod syrovátkově modrým nebem“ a jak se potom k němu „na Travném“ přidal bývalý havíř Vlodek z Havířova, člověk hovorný, byť zajímavý, který „kecá, odkašlává si, aby na svoji přítomnost včas upozornil medvěda!“ a předvádí své vybavení proti všemu nebezpečí, kdyby ho v lese zaskočila tma. „Přemýšlím, jak bych to udělal, abych šel zase sám. V tichu.“ A oddechne si, „když si na Visalajích podáme ruce.“ O pár stránek je na vrcholu Lysé s mnoha brebentícími turisty. „Krásný podzim, ale nevnímám ho. Nevnímám ho pro lidi i pro všechen ten mumraj okolo…“

Šlosar má lidi rád a nepohrdá vymoženostmi doby. Když si není jist, co je to za ptáčka „velikosti sýkory, se světlým až bílým bříškem…“, volá mobilem kamarádu Luďkovi, který se v lese vyzná víc než on a s nímž jindy po horách chodívá. Domluví se na lesním chodníku do Kelčova se stařenkou, vracející se „z velké omše za Pannu Marii Sedmibolestnou domů k hraničnímu hřebeni“, byť stará paní už nedoslýchá. Líbil se mu nešťastný „hodný chlap“ Oldřich Sobala. Ještě snad radši má však přírodu, přírodu lidmi ještě nezastrašenou, lidmi nezahlušenou, ne(po)rušenou. „Nad horou a nad Bahencem dva krkavci, jeden kráká a druhý mu odpovídá klong klong. Taková je tu krajina…“

Momentky Momentky? napsané ku chvále nádhery přírody dovedou však i ostře šlehnout. Když Šlosar narazí ve Vyšném Kelčove na hlučnou svatbu, ocení před domem muziku („harmonika, trubka a bicí. Břeskné tóny dechovky. To už se u nás nezažije“), ale když pak v kelčovské krčmě uvidí, jak je v ní „z cigaretového kouře k zalknutí“, navíc za stolem dvě babky s vnoučaty, „před sebou půllitry piva a půlky s borovičkou“, povzdychne si sarkasticky: „Nádherné Kysuce.“

Po „momentkách“ (dosud nedostižný devítisvazkový Příruční slovník jazyka českého definuje momentku jako „mžitkový snímek fotografický“) sáhl Jaromír Šlosar snad z úcty k tichu, aby ticho nerušil mnoha slovy.

Není první, kdo termín ze sféry fotografie přenesl do literatury. Citovaný slovník poznamenává k přenesenému významu, že jde o něco „letmo podaného, zvl. literárním způsobem“, a cituje příklady z Holečka, Krombholce, Arne Nováka aj. Šlosar však snad první z běžného hovorového příměru momentka činí souhrnné pojmenování pro celou skupinu málomluvných literárních forem veršových i prozaických, které ve své tvorbě preferuje.

Zatímco mnozí chrlí haiku jako zdánlivě snadné lyrické miniatury, Jaromír Šlosar v nich našel jednu z forem, jak vyslovit štěstí, jimž je mu příroda. V Momentkách Momentkách? jsou mezi velmi malými i většími momentkami v próze haiku jen dvě – o Panně („Vratič a máta / Bože Ta teskná vůně / k podzimu chvátá“) a „listopadové“ o Metylovské hůrce („Měděný kopec / Do ticha listí kape / jak slzy medu“).

Jeho poezie krystalizuje však i v lakonických básních o čtyřech verších jako Kelčovské sedlo („Barvínek pod nohama / terasy dávných polí / umělé růže na kříži / ach jak to bolí“) anebo třeba o verších devíti, jako je jeho Dubnová končící verši „Lásku kuje / Lásku kuje?“

To tázavé opakování bere výroku jeho apodiktičnost, jeho nezvratnost, jeho nezpochybnitelnost a je pro porozumění jeho poezii ve verši i próze spolehlivý klíč.

Šlosar své uhranutí nádherou přírody čtenářům nevnucuje, jen nabízí. Tak je tomu i s názvem knížečky. Jeho Momentky Momentky? jsou v prvním plánu momentky štěstí, které dává zážitek ještě nezdevastované přírody, v plánu druhém jsou to navíc i momentky poznání, poznání jejího významu, poznání, které se nevtírá.

Uznání náleží i nakladateli. V čase, kdy tvrdé poměry na trhu téměř štítícímu se poezie (pokud větší odbyt neslibuje mediálně proslavované jméno autora) nepřejí každé krátké básni samostatnou stranu, takže mnoho básní o málo verších je přímo nahňácáno na stránku po třech i více, Šlosarovým Momentkám Momentkám? je dopřán čistý vzduch a šance, aby si čtenář všiml a řekl: na téhle stránce je málo slov, ale ta vydají za dvě tři stránky hustě posázené slovy, která jsou prázdná.