MICHAEL DOUBEK

Mám dojem, že čím víc klesá podpora „tradičních levicových stran“ (omluvte mne, nepoužívám-li správnou terminologii), tím víc je publikováno levicových úvah, komentářů nebo analýz. Já, jakožto člověk, který sám sebe vždy považoval za levicového, se začínám v té záplavě ztrácet. Nemám čas a kapacitu číst a studovat všechny texty, které téměř denně vychází. Mám svoji profesi, v ní nesmím odborně zaspat, takže pokud jde o můj levicový pohled na svět, nemohu být zahlcen. Potřebuji být informován jen o tom podstatném. Nebo vědět, co je zásadní a co je méně důležité.

Už prostě nestíhám. Jen během pár posledních let jsem si koupil a snažil se přečíst štos knih a monografií s levicovými tématy. Uvádím několik, jak mně přichází pod ruku: Heller a Neužil: Kdopak by se Marxe bál; Ransdorf: …není všem dnům konec; Hauser: Kapitalismus jako zombie neboli Proč žijeme ve světě přízraků; Pavelek: Buržoazní společnost. Eseje o kapitalistických mýtech; Keller: Teď, když máme, co jsme chtěli; Bělohradský: Společnost nevolnosti. Eseje z pozdější doby; Švihlíková a Tejkl: Kapitalismus, socialismus a budoucnost aneb Mikeš už přišel; Holubec: Sociologie světových systémů. Hegemonie, centra, periférie…

Z českých překladů jsem přelouskal Stuckera a Basua: Ekonomika života a smrti. Proč úsporná opatření zabíjí; Changa: 23 věcí, které vám neřeknou o kapitalismu; Chomskyho: Disident západu; Cockshotta a Cottrella: Kybersocialismus; Fishera: Kapitalistický realismus. Proč je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu; Žižeka: Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška; Heatha a Pottera: Kup si svou revoltu! A moje dcera právě čte Varoufakise: Co jsem řekl své dceři o ekonomii.

A to jsem si ještě při cestách do zahraničí, většinou na letištích, přikoupil tohle: Garzón: Por qué soy comunista; Varoufakis: And the Weak Suffer What They Must, Piketty: Capital in the Twenty-First Century, Chomsky: What We Says Goes…

Ano, na letištích. Pikettyho koupíte dokonce i v zapadlé Tiraně. Řada z těchto knih jsou bestsellery a jejich autoři celebrity. Na knihách můžeme číst: The Sunday Times Number 1 Bestseller (Varoufakis: And the Weak Suffer What They Must), International bestseller (Piketty: Capital in the Twenty-First Century). Slavoj Žižek je podle The New Republic, jak známo, nejnebezpečnější filozof Západu. Střední třída (nejspíše vyšší střední třída) si ty knihy na cestách kupuje a čte si, jak je ten kapitalismus prohnilý. Volí pak ale levici? Vždyť kdyby si člověk zapamatoval jen zlomek z těchto knih, musel by levici volit do konce života!

Až se zdá, že jen ty knihy jsou v souladu se slovy Josepha Heatha a Andrewa Pottera o revoltě proti konzumnímu kapitalismu, která ale není pro systém hrozbou, nýbrž naopak hnací silou.

Vážení levicoví intelektuálové, filozofové, literáti, nešlo by najít nějakou sjednocující platformu? Je mně jasné, že to není snadné, ale člověk opravdu nemůže sledovat DiEM25, Transform Europe, SOK, Alternativu zdola, A2larm, Deník Referendum, Nový prostor, DAV DVA, Literární noviny,! Argument… Sami přece píšete o rafinovaném zahlcování informacemi, které znemožňuje rozeznávat důležité od nedůležitého (Švihlíková a Tejkl: Kapitalismus, socialismus a budoucnost aneb Mikeš už přišel).

Já jako lékař nezahlcuji pacienta tím, které studie věnující se jeho nemoci byly právě publikovány, kdo co popsal a o čem přednášel. Dávám mu informaci souhrnnou. I jemu jde o výsledek. Podrobnosti a nejasnosti si nechávám na polemiky s kolegy.

V mých očích se levicový svět rozpadá na skupinky, ba na sólisty, kteří se sice označují za levicové, ale jejich pohledy se značně různí. Už jen odlišný pohled levicových publicistů na demonstrace proti premiérovi Babišovi (Hauser: Argument 9. 7. 2019). A co hůř, zdá se mně, že levicoví intelektuálové neumí své myšlenky dostat jednoduše do širšího povědomí a zabránit znevažování levice (vrcholem je používání nálepky „neomarxismu“). Levicoví myslitelé tak přesvědčují především sami sebe.

Sjednocování levice se tak stává spíše karikaturou. Když KSČM přišla nedávno s heslem Česká levice společně (neupírám jí upřímnou snahu, také proto jsem heslo použil jako název tohoto zamyšlení), nakonec se jí podařilo spojit jen malou Stranu demokratického socialismu, naprosto marginální KSČ, o níž si většina lidí myslela, že už neexistuje, a iniciativu Ne základnám. Ještě více nalevo od KSČM se ale už mnoho voličů nenachází. Je třeba sjednocovat i ve směru ke středu.

Česko není bohužel výjimkou. Nejen u nás, i v Evropě je levice roztříštěna. V červenci kandidovalo do helénského parlamentu samostatně několik levicových stran včetně hnutí už zmíněného Varoufakise. Ten získal jen necelých 3,5 % hlasů. S takovou se ale DiEM25 nestane hybatelem evropské politiky ani náhodou.

Věřím, že ještě není čas jen na salonní diskuse a utvrzování sebe sama ve svých pravdách. Levicoví intelektuálové by se měli snažit udržet levici v povědomí, tedy i v parlamentu. Pomoct jí nalézt ztracená témata, pomoct jí definovat potřeby jejího voliče, najít tohoto voliče v dnešní společnosti a zbavit ho obav z volby levice. (Tedy pokud nezjistíme, že lidé už opravdu parlamentní levici nepotřebují a nic od ní neočekávají.) Měli by jí pomoct nalézt charismatické osobnosti, které dnešní levici citelně chybí. Měli by pomoct k proměně levice, která nám stále víc nehybní. Pomoct otevřít stará a bolestivá témata, bavit se narovinu o prohrách i zářných okamžicích. Nic nebagatelizovat. Měli by zabránit, aby jediným tématem dnešní levice bylo budování „kapitalismu s lidskou tváří“ či „socialismu pro vyvolené“ (Švihlíková a Tejkl: Kapitalismus, socialismus a budoucnost aneb Mikeš už přišel). Měli by prostě dobře a nezištně poradit.

Mluvím zde především o oné „tradiční levici“. Ano, Piráti jsou nyní na vzestupu. Jednou jim ale odrostou dredy, přestanou si přitápět těžbou bitcoinů a stane se z nich taktéž „tradiční levice“, pokud nezamíří do vod středního proudu, nebo prostě zaniknou. Nechtěl bych, abychom se ve volbách za pár let rozhodovali jen mezi pravicovými liberály a konzervativci jako v Polsku.

Bezesporu je to nesnadná věc. Je možné, že přes veškeré úsilí dohraje parlamentní levice svůj právě zahájený smuteční pochod až do konce. Avšak teprve dojde-li k tomu, může se levice intelektuální přesunout s klidným srdcem do salonů a zde se kočkovat, zda je hnutí proti premiérovi levicové či nikoliv.