FRANTIŠEK UHER
O válkách už bylo napsáno mnoho definic, tu moudrých, tu nepříliš duchaplných, nejpřípadnější je patrně letitá definice Leonarda da Vinciho: Válka je nejbestiálnějším šílenstvím. To platí stále, měli bychom to mít na paměti. My prostí občané, jakož i ti, jimž jsme dali důvěru, a kteří o nás a za nás rozhodují.
Nutně to vyvstane v mysli čtenářů nad knihou zkušeného autora literatury faktu Romana Cílka JAK ŠLY DNY, MĚSÍCE A ROKY (nakl. ČAS, 2019, 224 str.) Úsporný věcný faktografický styl budí emoce. Určitě neznám všechna vždy precizní a promyšlená Cílkova díla, která jsou věnována událostem druhé světové války, ale uvedený titul působí nesporně jako třešnička na dortu. Třešnička naprosto originální. Zabývá se událostmi sužujícími republiku v době před Mnichovem, přibližuje tzv. Druhou republiku, v jednotlivých kapitolách provádí čtenáře protektorátními roky až ke Květnové revoluci a závěrečným dnům války na českém území. Věnuje pozornost stěžejním událostem s přesným určením dne, výjimečně kratšího časového úseku. Ten způsob řazení událostí posiluje bezprostřednost, údernost a věrohodnost. Text přináší řadu nepříliš známých (pozapomenutých nebo v současnosti záměrně opomíjených) poznatků, zachovává absolutně objektivní přístup, zdržuje se zbytečných autorských komentářů.
Při různých anketách nebo vědomostních soutěžích nejednou žasneme nad neuvěřitelnými neznalostmi historických událostí. Ty základní bychom měli mít v paměti všichni. Platí to zejména o generacích ve studentském či učňovském věku. Obecně řečeno – o mladších lidech. A co hůř, neznalost historických a pro republiku tragických událostí je ovšem ojediněle dominantní také u některých politiků. Kdyby si přečetli Cílkovu knihu, patrně by se zastyděli za účast na srazech potomků sudetských Němců, jiní by se možná zamysleli nad účastí na jejich vzpomínkových akcích na území republiky. To jenom na okraj.
V nedávné době naše média neustále probírala Palachovu sebevraždu. Ponechme stranou, zda je sebevražda adekvátním řešením, byť došla širokého symbolického ohlasu. Americký básník Gregory Corso píše v básni nazvané Těm co spáchají sebevraždu: Bylo by lepší být naživu ve světě smrti / než být mrtvý ve světě života – a následně jen ti, kteří milují život, jsou s to zemřít. Akceptujme obojí. O sebevraždách se zmiňuje i Roman Cílek. Přibližuje zklamání českých vojáků odhodlaných bránit vlast, nucených vyklidit pohraniční pevnosti, zakrátko dokonce složit zbraně a odevzdat je okupantům. Armádní archivy údajně zaznamenávají tři desítky sebevražd, spáchaných na protest proti rozkazům, které prostí vojáci a civilisté považovali za hanebnou zradu, na protest proti odstoupení části území republiky a intuitivně tušené katastrofě v podobě okupace a národní potupy. Cílek uvádí tři jména: Arnošt Hrad, Josef Hampl, Josef Tipal. Kdo tato jména zná? Kdo je slyšel, kdo si je pamatuje? Mají tito muži někde aspoň pamětní desku? Nese jejich jméno třeba jen zastrčená ulička v jejich rodišti?
Knihou prolínají osudy lidí statečných, jakož i těch druhých. Není každému přáno stát se hrdinou, byť neznámým. (Mnozí ti neznámí o svých zásluhách celý život mlčeli.) Čteme o zbabělcích, kolaborantech, zrádcích, opatrnících. Stejně tak dnes nechápeme trapné obhajování jejich jednání. Nejednou čteme konstatování, že se dějiny opakují. Něco na tom je. Neopakují se do slova a do písmene, berou na sebe odlišnou podobu, ale zda bychom si neměli vždy a za všech okolností uvědomovat, že jsme především Češi? Evropané až v druhé řadě, navíc především geograficky.
Zajímavým Cílkovým postřehem je skutečnost, že lidé riskující v posledních dnech války a postavivší se na odpor okupantům ztratili vliv na vývoj poválečných událostí, převzali ho navrátilci z emigrace. To není výtka ani kritika, jejich bojové i diplomatické zásluhy jsou nezpochybnitelné, zda však nenajdeme podobný vývoj v pozdějších událostech, samozřejmě za odlišné dějinné situace.
Pokud je ve školách stále praktikována povinná četba, Cílkova kniha by k ní měla náležet. Stala by se adekvátním doplňkem učebnic. Možná by částečně přispěla k formování poněkud opomíjeného pojmu vlastenectví. Ale přečíst ji doporučuji všem. Včetně pamětníků. Neboť mnohé souvislosti a události nacházejí paralelu. Znalost pravdivé minulosti národa a státu je stavebním kamenem uvážlivého, věcného a střízlivého přístupu k současnosti. Takové principy jsou osou Cílkovy knihy, které přísluší mimořádná zásluha: Burcuje paměť národa!