MILAN BLAHYNKA

„Víš, se mnou dělalo rozhovory hodně lidí, ale ty jediný jsi pokaždé napsal jen to, co jsem opravdu řekl,“ zalichotil Arnošt Lustíg novináři, který s ním počínaje květnem 1992 vedl několik rozhovorů pro tehdy ještě Rudé právo. Tím novinářem byl a dosud v Právu je redaktorem kritik a editor, který nyní svou dlouhodobou spolupráci a přátelství s Mistrem, trvající až do jeho smrti v roce 2012, završil knihou TO BYL ARNOŠT LUSTIG (Co s ním prožil a zapsal František Cinger; Eminent, Praha 2019; obálka Eva Bystrianská, fotografie Markéta Mališová, Jovan Dezort, autor a archivy).

Myslím, že aniž sebeméně ublížím časopiseckým textům a knihám, jimiž Cinger soustavně a činně bděl na zpřístupňování Lustigova románového, povídkového a žurnalistického díla, dovoluji si odhadnout, že kniha To byl Arnošt Lustig vyniká nad všecko, co už Cinger pro svého guru učinil. Je nejosobnější a neosobitější. Zrodila se z dozrání zvídavého obdivu a úcty k osobnosti, která nejenže přežila Terezín, Osvětim, Buchenwald a útěk z transportu do Dachau, nejenže se účastnila zrodu a obrany Izraele, který při každé příležitosti hájí, ale dokázala porozumět lidem nejsložitějších osudů a povah a také o nich poutavě vyprávět.

František Cinger si zkrátka vzal k srdci, za co ho Lustig pochválil; pochytil od něho princip tvůrčí pokory a dovedl se v záznamech rozhovorů s ním omezovat na to, co Lustig – brzy nejenom pro noviny – říkal, jak se rozpomínal a jak často nekonvenčně a odvážně soudil o minulosti, přítomnosti i perspektivách současného světa a taky literatury. Stal se zkrátka tím, čím byl J. W. Goethovi Johann Peter Eckermann. Na rozdíl od Eckermanna měl patrně často navíc k dispozici moderní záznamovou techniku, jaké se nevyrovná sebelepší paměť, ale to možná fantazíruju. Ať tak či onak, dialogy, které tvoří jádro nejnovější Cingrovy knihy, evokují věrně i dikci Lustigovy řeči, jak mi zní v uších z pár Lustigových setkání se čtenáři, na kterých jsem byl.

Lustig si Cingra oblíbil natolik, že ho bral s sebou, když se vypravil do Mauthausenu, že mu ukazoval i ve Spojených státech místa, kde učil a bydlel, a když se vracel z jiných končin, o svých zážitcích barvitě, často už s povídkovou nebo románovou nadsázkou vyprávěl; jedna kapitola knihy se jmenuje Cesta kolem světa. Cinger není žádný pasivní posluchač a písař, nejenže samozřejmě vybírá, co stojí za trvalejší pozornost, není pouhý reproduktor, Lustigovy vzpomínky ověřuje, doplňuje nahlížením do jiných svědectví a úředních záznamů, s nimiž je konfrontuje. Například zážitky z cesty s Lustigem do Mauthausenu, kde nacisté povraždili na tři sta našich občanů za pomoc parašutistům před a po splnění jejich mise, rozšiřuje o tragický příběh Karla Hašlera a také o událost vyhledanou v publikaci Sušicko za okupace 1939-1945 (1947), kde vězeňkyně vzpomínaly, jak mauthausenští obyvatelé ještě v dubnu 1945 „s uspokojením“ hleděli a házeli kameny na pochod týraných, k smrti vysílených žen hnaných do pevnosti, koncentráku nad městem, a ženy s dětmi na rukou si na ně ukazovaly prstem. V době Lustigovy a Cingrovy návštěvy koncentráku už na místech největších masakrů rostla jen krásná travička. „Vidíš,“ řekl Lustig, „za pár let se budou návštěvníci ptát, co se tady vězňům nelíbilo.“ Cinger zaznamenává, jak si pak dole ve městě úsměvná majitelka restaurace pochvalovala hezké město, a když jí Lustig řekl „až na ten festunk nad městem“, řekla jen, že to už je dávno. „Tak to vidíš,“ shrnul poznání Lustig, „jako by se jí to vůbec netýkalo.“

Lustig, jak ho přesvědčivě představuje Cingrova knížka, byl z lidí, jehož se každá, nejen taková krutá netečnost ke zlu týkala. Když působil na washingtonské univerzitě, líné a drzé studentce dal téměř nedostatečnou známku bez ohledu na to, že to byla dcera z mohovité rodiny a univerzita mohla přijít o dvacet tisíc dolarů od rodiny. Kolegové Lustiga marně přemlouvali ke kompromisu. „Kdybych to udělal, tak bych se rozletěl na tisíc kousků.“ A nebyl by to Cinger, kdyby na stránkách o zážitcích Arnošta Lustiga z Kuby smlčel jeho porozuměníplný pohled na Che Guevaru; odstavce o něm uzavírá doporučením všem jeho kritikům, „aby se vypravili do Latinské Ameriky a seznámili se s tamním životem a s jeho odkazem“.

Cingrova knížka však naštěstí není žádná hagiografie, uvádí Lustigova přiznání k tomu, v čem se Lustig mýlil (například v mylném ztotožňování krásy s dobrem při pohledu na sličnou, ale zvrhlou dozorkyni). A když čte Lustigovy příběhy, nezamlčuje, kde a jak se odchylují od prožité skutečnosti. Tu se osvědčuje jako znalec rozdílu mezi reportáží a povídkovými či románovými příběhy, a stránky tomu věnované jsou pro mnohé čtenáře dobrou lekcí umění číst krásnou literaturu, pro niž Lustig žil, radostně žil a pracoval.