VLADIMÍR KOLÁR

Jméno mé maminky Jaromíry Kolárové (narozené 24. 8. 1919) si lidé nejvíce spojují s nezapomenutelnými filmovými komediemi Holky z porcelánu a Léto s kovbojem, ke kterým napsala scénáře. Mnozí si vybaví i její televizní hry Veronika, prostě Nika, Naděje má hluboké dno, Co Hedvika neřekla, Jsou určité hranice či filmy Jen o rodinných záležitostech, Zastihla mě noc nebo Dívka s mušlí. A zůstala po ní i pěkná řada čtenářsky úspěšných knih.

Já si rád čtu třeba v její vzpomínkové próze Náš malý, maličký svět a v pokračování Divný čas, divná láska, ve kterých ožívá prostředí Bubenče, Holešovic, Dejvic a Letné dvacátých až čtyřicátých let minulého století. Někdy knihy používám i jako neobyčejně živého a osobitého průvodce prostředím, které se mnohde od té doby nenávratně změnilo.

Občas na bubenečském hřbitově postojím u maminčina hrobu, je tu společně s mým otcem a oběma mými sestrami.

K domku, ve kterém se narodila, to odtud není daleko. Ale už bychom ho nenašli. Viděl jsem ho jen jednou v životě před více než čtyřiceti lety, ulice, ve které stál, se původně jmenovala U Studánky, domek měl číslo 18. Později se část uličky spojila s ulicí K Starému Bubenči. Vedlejší ulice byla Wolkerova (původně Školská). Máma nás tři už dospělé děti vzala v roce 1966 do míst, kde prožila první roky svého života. Z okna domku tehdy vykoukla starší paní a chvíli nás napjatě pozorovala.

– Hledáte někoho?, zeptala se po chvíli.

– Ne, jen jsme se tady zastavili, řekla máma značně rozrušeně.

Žena ji chvilku pozorovala a pak vyhrkla: – Vy jste asi slečna Setničková?

Když maminka uslyšela své dívčí jméno, silně ji to rozhodilo.

– Jak můžete vědět…?

– Poznala jsem to na vás, vidím, jak něco silně prožíváte, co jiného než vzpomínky? A před námi tu bydleli jen Setničkovi. Pojďte se podívat dovnitř.

To už bylo na mámu příliš, rychle něco zamumlala a táhla nás pryč, celá roztřesená a s očima plnýma slz. Její rozpoložení jsem pochopil až mnohem později.

Detailní přiblížení domku dnes už najdeme jen v maminčině vzpomínkové próze Náš malý, maličký svět, na jeho místě jsou někdy od sedmdesátých let bytové domy pro pracovníky velvyslanectví Ruské federace. Takto ho zachovala v paměti tříletá hrdinka knihy, kterou je sama autorka:

„Domek, v němž bydlíme, je přistavěn ke skále. Do přední místnosti jde světlo z ulice, ale pokoj je temný. Okno se otvírá dovnitř a za ním je vlhký, nepravidelný kámen. Toto otvírání okna nikam mě v dětství fascinovalo, tichounce sedím a čekám, až někdo otočí kličkou, rozevře křídlo se slepými tabulkami a ukáže vlhký, studený konec.

Neboť je to konec, vím to, konec mého světa. Ve skále je něco zlověstného a hrůzného, toužím se jí dotknout, ale nikdy se neodvážím. Připadá mi, že by mi konec ukousl ruku nebo mě neslyšně vstřebal, držím se rámu a konec světa na mne zatuchle dýchá, mokře slintá, polekám se a letím pryč.“

A maličká protagonistka nás zavádí i dovnitř domku, kde přišla na svět: „Náš byt tvoří jedna jediná místnost, cimra. Zdá se mi ohromná, světlo nedosahuje do koutů. Jsou tu dvě malá nízká okénka, pod jedním stojí dřevěná truhla s vypouklým víkem. Uvnitř je celá maminčina výbava, pár kousků prádla, pár knížek a sešitů s opsanými básničkami, desky s obrázky, vystřihanými z časopisů. V této podobě jsem prvně poznávala slavné obrazy světových malířů.

U druhého okna je bílý stůl, pokrytý voskovaným plátnem. Tento vikslajvant (jak říká maminka) s růžemi znamená značný přepych, všude kolem nás mají jen nenatřené stoly, které se drhnou jako podlaha. Zásuvku mám přísně zakázáno otvírat, proto podrobně vím, co skrývá. Fotografie, tajuplná krabice s Turkem na víčku a v ní všechny poklady světa, knoflíky, patentky, špendlíky, jehly a divné velké peníze, zavěšené na barevných stužkách. Teprve mnohem později se dovím, že je táta vyhodil a máma je mezi šitím zachránila, mezi válečnými vyznamenáními je i svatojiřský kříž.

Ke stolu jsou přistaveny dvě židle bílé a dvě hnědé s proplétanými sedátky. Maminka s tátou mají jednu postel a já mám druhou, o hodně menší a dost ponižující, je opatřena sítí a neumím z ní sama vylézt. Čela má natřena temnou barvou. Tajně ji seškrabuji prstíkem, pod nerovnoměrnou vrstvou tuším stíny. Časem se mi podaří odkrýt buclatou dětskou ručku a kousek křidýlka.

Největší maminčinou chloubou a pro mne zapovězeným územím je kredenc. Skládá se ze skříňky s nádobím a pokličkami, na ní stojí na nožkách zasklený vršek. Kdykoli tatínek přejde, zvoní sklo. V prostoru mezi dvěma skříňkami se třpytí misky vah a hmoždíř, týden co týden je maminka leští sidolem. V koutě je umyvadlo a plechový džbán, pro vodu chodíme za barák.“

Mnoho nostalgického půvabu má vzpomínka malé holčičky na první samostatnou procházku od obecních stájí do nejbližšího bubenečského okolí:

„Koně zmizeli ve stáji, vrabci přičinlivě ďobou a já poskakuji dál, okamžik prodlím u nějaké zajímavosti, dlouho postojím u výkladu hokynářství. Piksla s bonbóny mi naplní pusu sladkokyselými slinami, dveře se otevřou a zaplaví mě divokou směsí pachů, petrolej a slanečky, jádro a kysané zelí.

Capu dál, u hospody pod kaštany nikdo nesedí, na zhnědlém listí se udržel bílý povlak sněhu, zahlédnu mokrý kaštan a nesu jej chvíli v ruce, kdybych byla kluk, měla bych kapsy, měla bych taky nůž, je to moc špatné být holka.

Potkávám sousedy. Když jde maminka se mnou, nenápadně do mne strká, mačká mi rameno, tak pozdrav, pozdrav hezky, pozdrav přece. Její napomenutí ve mně zdusí každou dobrou vůli. Kolikrát chci, ale cosi hluboko ve mně nedovolí mi poslechnout.

Zato když jsem sama, zdravím už zdaleka. Pozdravů znám spoustu, umím dobrou noc a dobrýtro, dobrej večír i práci čest, dobrý poledne, těbůh, těpic, dobrý vodpoledne, těpéro, inkouste, a ještě nazdar, nazdárek, servus a jak ti dupou králíci a majoucta, poklona služebník. Dosud nevím, jak a kdy který pozdrav umístit, střílím nazdařbůh, líbí se mi, že se lidé smějí, ze všeho na světě nejraději mám smích.

A teď couvnu, musím obejít druhé řeznictví obrovským obloukem, tisknu se k baráku na protější straně ulice. Dva bernardýni, jež maminka nazývá mlíkařskými psy, ačkoli tahají vozík s masem, leží před prahem, upírají na mne, přímo na mne krhavé oči. Vím, že mne mohou přilepit na svůj růžový jazyk jako na mucholapku, vím, že mne mohou zaplácnout svou tlapou, slupnout na posezení. A je mi jasné, že ve dne vozí maso, žerou z umyvadla a odpočívají před krámem a v noci slídí u Pepíkovy maminky. Chlupatí jsou až běda, srst jim visí v chomáčích.

Obešla jsem je bez pohromy. Kopeček končí a začíná pomyslná hranice. Za „Strožok“ už si netroufám.

Ani na zahradě hospody Na slamníku nikdo není, pár sklopených židlí stojí pod přístřeškem a čiší z nich smutek. Stojím a čekám, že se strhne veselý křik, seřadí se průvod řezníků v kostkovaných kabátcích a sněhobílých zástěrách, ostří sekyr bleskne do slunce, umytí kominíci si navléknou k černým šatům bílé čapky, vřískne muzika, zabzučí vosy nad tureckým medem.

Stojím a čekám, čekám na barvy, na hudbu, na družné veselí a na čápa, hlavně na čápa. Až mi přinese brášku, zmizí rmut i zima, přestane mi zalézat za nehty, maminka ztratí svůj nepřítomný pohled, bude se smát, už se bude jenom smát a smát.“

A našli bychom i ukázky, kde vystupují zcela konkrétní obyvatelé tohoto domku, rodiny, každá z jedné místnosti, lidé se skutečnými jmény a profesemi, které si vnímavá tříletá holčička po mnoha letech detailně vybavila. Ale na ně by si dnes – po stu letech – už nejspíš nikdo nevzpomněl.

Podobný osud jako rodný dům mělo i její další bydliště, tentokrát v Holešovicích, v Osadní ulici čp. 192, ve kterém máma strávila dvacet nejlepších let svého života. Ten dům jsem ani nikdy neviděl. Ale i tak mám na něj bizarní vzpomínku. Na konci devadesátých let jsem redigoval firemní noviny Vodních staveb, pracoval jsem v hlavní budově v Dělnické ulici (teď tam je Business Center Rosmarin). Jednou mě oslovili z tamějšího Klubu důchodců, zda by k nim paní spisovatelka, holka z Holešovic, nemohla přijít na besedu. Přijdu ráda, řekla mi máma, která tehdy ještě byla v dobré kondici. Pak se mě zeptala, kde vlastně v těch Holešovicích pracuji. Vysvětlil jsem jí, že naše firma je na rohu Dělnické a Osadní ulice. Mámu moje odpověď zneklidnila. Jak na rohu?, diví se, jako ve směru k Tovární? Odpovím, že přesně tak, a ještě směrem k Argentinské ulici.

Máma na mne kouká překvapeně a trochu vyděšeně. Tak tam já nemůžu jít, to po mně nechtěj, říká mi rozhodně. Tam kde pracuješ, přesně na tom místě, stál náš domek, tam já nedokážu jít. Vždyť jsem tam žila s mámou, tátou, bráškou Pavlíkem. Samozřejmě jsem to pochopil.

A tady je malá maminčina vzpomínka z knihy Náš malý, maličký svět: „Nový byt mne okouzlil. Nový sporák, nová hnědě natřená podlaha, nová malba, v kuchyni jablíčka a hrušky, v pokoji červené růže.

A zahrádka, kterou mám sama pro sebe, voní to tu zemí a zavadlým balšámem. Záhonek je obložen prkny, když je odkryji, rozběhnou se po hlíně šedivé svinky, jednu chytím, schoulí se do klubíčka.

Za zahrádkou u silnice stojí strom, je tak silný, že ho nedokážu obejmout, kůru má sedřenou, je samá boule a houžev, připadá mi, že je železný. Visí na něm ploché, hnědé lusky a vypadá nepřátelsky, větve má kostlivé.

Ze všeho nejvíc se mi líbí vodovod, otočí se kohoutkem a voda šumí do litinové výlevky. Nastavuji proudu ruku, kapky se rozstřikují po dlážce z vyšlapaných cihel, uklidňuji pramínek a voda poslouchá na slovo, teče, jak jí poroučím. Zkouším ucpat dírky ve výlevce, ruka mi mrzne, zástěrku mám zbryndanou, v botách mi čvachtá.

Stejná atrakce je záchod, vidím tu vymoženost poprvé, zatáhneš za hrušku, voda lehce zašumí, jako by se osmělovala, vyhrne se proudem a pak už jen pokojně zurčí. Zpívám si k tomu dlouhé, nekonečné písničky o mnoha slokách, Osiřelo dítě, Baladu o vodníkovi, zpívám falešně a cituplně, občas rozpoutám bouři zatáhnutím za šňůru a někdo rozpoutá bouři venku.

Vodovod i záchod máme společný s druhou partají, náš byt je v přízemí, do druhého se jde po dřevěných schodech.

Přestěhovali jsme se v nejšedivější části roku, nad domky visí dusivá obloha a všechno je tu cizí. Stromy, lidé, ploty, cesty. Jdu dál a dál, hledám záchytný bod, domky jsou stejné, jeden jako druhý, oloupaná omítka, skomírající zahrádka, přisleplá okénka a nad každým těžký mrak, který hrozí spadnout a všecko rozmačkat.“

Z dělnické kolonky dnes už nic nezbylo, ale malou útěchou budiž, že dosud stojí dům, kde maminka prožila několik posledních válečných roků. Je také v Holešovicích, V Háji 41, čp. 1202. Vynucené stěhování mělo hodně zvláštní důvod. Už za protektorátu, 17. prosince 1939, vyšel ve fašistické Vlajce, plátku, který v udávání úzce spolupracoval s gestapem, článek Árijka, jíž se líbí Žid! V něm je ostouzen snoubenecký vztah slečny Jaromíry Setničkové a Františka Kolára, jsou tu uvedena plná jména i adresa. Zákeřný blábol končí výzvou: „Oznamujte nám další árijky, které se za dvacet let nenabažily židovské lásky a dělají ještě dnes ostudu české árijské krvi!“

Pro mámu to byl atak velice nebezpečný, od této chvíle nemohla své literární práce v novinách a časopisech podepisovat svým skutečným jménem, ale jen pseudonymy, její otec a matka byli ohroženi ve svých ilegálních aktivitách, kdy příležitostně poskytovali útočiště hledanému příslušníku protinacistického podzemního hnutí Ladislavu Benetkovi. Přestěhování bylo nutností. Také snoubenec František urychlil svůj odchod z protektorátu do západní armády, druhý pokus na jaře 1940 se mu povedl.

Nové bydliště si maminka oblíbila, obzvláště ji zaujal jeden nedaleký dům téměř na břehu Vltavy, který svou osamělostí a výškou připomínal maják. Vzpomněla si na něj v padesátých letech, kdy nemohla publikovat, ale přesto rozepsala generační román Lidé z Majáku o fiktivních osudech obyvatel podobného domu. Román sice nikdy nevyšel, ale mnoho jeho motivů autorka využila v jiných svých knihách. A nedaleko od bydliště se nachází slavné kulturní centrum Domovina, kde její otec, legionář a válečný invalida Pavel Setnička působil od roku 1920 až do roku 1945 jako principál, režisér a herec velkého a oceňovaného amatérského souboru. A také poblíž s několika spolubojovníky statečně hájil za květnového povstání barikádu na Libeňském mostě.

První naše poválečné, už společné bydliště bylo v ulici Zelené (dnes U Elektrárny) 4, čp. 143, kde jsem dělal své první krůčky. Všechny sousední domy i ulice už jsou zbourány, na jejich místě stojí Nádraží Holešovice a benzinová pumpa. Hned v roce 1948 jsme se z Holešovic odstěhovali do nuselské ulice V Luhu 8, čp. 1254. A po dalších dvou letech nás osud zavedl do Ostravy, kde jsme prožili nesmírně těžkých, ale krásných patnáct let.