MILAN BLAHYNKA
Dlouho jsem si myslel, že o nic nepřicházím, když nechodím do hospod a jdu jen výjimečně a ne sám do kavárny, do restaurantu jen se najíst, ale nevím, zda bych své vyhýbání se tuzemským lokálům (za hranicemi všedních dnů nic jiného ovšem nezbývá a francouzské, italské, jihoslovanské a vůbec jižní miluju), opravdu nevím, zda bych nevztah k tuzemským lokálům, zejména doposud i ještě k tu a tam zakouřeným, neměl přece jen korigovat.
Vybízí mě k tomu dvojice fotografa z milosti nebes a básníka, jemuž je shůry dáno, dvojice František Dostál a Karel Sýs, a to svou knížkou BLAHOSLAVENÁ ŽÍZEŇ (Jan Weber, Praha 2018, obálka s použitím Dostálovy fotografie Jan Weber; bez paginace, 78 s.).
Nejde v ní o vůni, chuť, opojnost a žádostivost alkoholu, jak napovídá název, je to chvála někdy i hrubé pospolitosti, družnosti a humoru. A občas ovšem i smutku samoty.
Hospody hustě zalidněné a pro kontrast výjimečně osiřelé, má Dostál zmáknuty jako snad nikdo; jsou až přeplněny energickým i unaveným personálem, pilnými pingly, číšníky a servírkami obojí nálady tu a tam nahoře bez, hosty tu popíjejícími, tu zachmuřenými, zamyšlenými i smějícími se, hovícími si v pohodě, zřejmě šťastnými i nešťastnými. Úchvatně pestrá směs života.
Ta úžasná fuga černobílých snímků z českých hospod inspirovala Karla Sýse k proudu dvojverší, která se zvláště v posledních letech stala vysoce produktivní přesvědčivou formou jeho poezie. I když poměr fotografických i slovesných momentek spíše smutných a spíše veselých je v knížce zhruba stejný, není výsledný zážitek z ní rozpačitý, právě naopak. Začíná se nevesele truchlivě nekrologem „Byl jednou jeden automat na konci světa / Zhltla ho banka – po ráji je veta“, hned protilehlá pravá strana je však až rozverná: „Když servírka tančí na pípě / i v dvojverší to zaskřípe.“ A na další straně šibal Sýs praví za pomoci tzv. absolutního rýmu k záběru shora na staršího pána v kraťasech a tričku, útočně sehnutého nad kulečníkem: „Lepší než prohánět sukně / honit koule po zeleném sukně.“ A na své si přijde i žádoucí meditace o smrti: muž středního věku v kostkované čepici přivřenýma očima hledí do sklenice nesené k ústům: „Každý lok může být poslední / každému opadne pěna dní.“ O řadu stran dál se usmívá dobře živená žena se sklenicí piva v ruce a Sýs jí vyčte z tváře: „Byla jsem fešná žena / jenže už mi spadla pěna.“ To jiná kyprá, vyzývavě se usmívající servírka nahoře bez podle Sýse varuje: „Pouze koukat! Nekvete vám pšenka! / Nejsem rozdavačná divoženka!“
Summa summarum: pohoda. Jak to shrnuje Sýs k záběru rozverné paní tančící s mírně zdviženou sukní na stole trojice hostů: „Ani passo ďoble ani serebanda / v Čechách vždycky je a bude sranda.“ (Mimochodem: neologismus serebanda, plod zkřížení serenády, tedy etymologicky vzato hudebního záskoku za Cyrana pod balkonem, a sarabandy, názvu španělského tance, vejde možná časem do slovníků jazyka českého jako trefné označení večerní rozpustilé hospodské sešlosti.)
Blahoslavená žízeň hlavně vyvrací – a to je její fotografický a básnický čin – hned dvě zlé pomluvy: že se v české hospodě pořád jen nadává na poměry; a že Karel Sýs je básník nenávisti.