LIBUŠE VONDRÁŠKOVÁ
Snad
Čas vrství
skládky smutku
Neodváží
Až můj čas už nepoběží
snad se zkompostují
Snad vzklíčí
snad platí
pole jsou jen orná
Naboso
Už po tolikáté se dnes rozednívá
a přesto
stačí odstřihnout dvoumístné roky
a paměť bosých oblázků vyplaví první otavská tempa
Jen tep země ke mně doléhá až dnes
kdy úžeh světa chladím bosou rosou
Ještě chvíli se topit na průsvitné hladině snů
Ještě chvíli Ludwigova larga
trvalý zásah blaženosti
vděčnost k zábleskům věčnosti
Tam
slova
ani obutá už nedosáhnete