MILAN BLAHYNKA

Podle jedné z mnoha set kratičkých básní knihy NEROZSTŘÍHANÝ ŽIVOT (Zdenka Brožová- Periskop, Hluboš 2018, Báseň na sobotu sv. 38, 156 s. dvousloupečně sázených; fotografie na obálce a frontispis autorka) se „z odšťavňovače báseň řine“ / – vteřinu po vteřině…“ Eva Frantinová našla tím dvojverším bez názvu optimální výraz pro způsob, jak vznikla i jak působí její nejnovější básnická sbírka.

Otázku klade ovšem slovo „odšťavňovač“. Odšťavňovač čeho? Na otázku odpovídá přirozeně název knížky: život, který není rozstříhán na vybrané a na odhazované kousky, ale plyne, jak plyne, až se musíme divit. Třeba: „Člověk se lehce rozhodí / a těžko složí.“ Nebo: „Beránek ve vlčím rouše rád kouše.“ (Kdo by se s tím nesetkal?) Anebo: „Vteřinový demokrat.“ Jsou v životě ovšem i vteřiny zcela marného tázání („Proč čase tolik pospícháš / vždyť přece tolik času máš“, „Jak dlouho slza slaňuje z tváře?“) a autobiografického povzdechu („Žiji z nízkokalorických stínů“). I to patří do života. Leč není každý kámen drahokam a básnické sbírky drahokamů nejsou sbírky vypovídající o každodenním všelijakém životě. Nejenom „šťastné dny jsou všity do diáře“ básnického diáře Evy Frantinové. Pod názvem Když máš namále se čte dvojverší: „Básně kynou jak na vále / hrnou se jak korále…“

Nerozstříhaný život je vlastně básnířčin deník ve verších z let 2013-18. Začíná básní dedikovanou Památce Zdeňka Frýborta, vynikajícího překladatele a esejisty, který zemřel na jaře 1913. Výslovně rok 2013 jmenuje na s. 14 Frantinové „podzimková“ Masáž 2013 („Říjen podzimu drhne záda / – listí padá…“). Do roku 2014 se nepřímo na s. 22 hlásí dvojverší 58 let („Nic se neděje / a tušíš – čas plánům vypouští duši“) – právě toho roku bylo básnířce osmapadesát. Na s. 50 Frantinová čeká „na člověka, než rok 2015 lehne pod peřinu“. Na s. 68 se čte báseň Svátky 2016 („Zase na stole hřebíček a vanilka / (o jeho roh se opírala maminka…“) a na ten rok odkazuje i autobiografický povzdech Klapka v šedesáti („Ještěže nevidíme do střižny života…“). Už na s. 77 jsme o rok dál: Chudobinec 2017: „Z několika vět zbylo nás pět.“ Ještě pak na s. 105 ve skladbě Než nastaly kleště si máme poslechnout „sváteční rozhlas / 20. 12. 2017 /‚ zpívejme si a zvolme si dobře hlavu státu‘“. A už v následující skladbě Zpětný chod je rok vydání sbírky: „K jaké linii se počítáš ty / Ke knížecí hraběcí spravedlivé mlčící lví? / Něco ti svěřím: má mise 2018 bude na území Vyprahlá důvěra / Tady se sleduje jen Ostřeno a na stůl prostírají války / Tady se metá losem / a pod stolem zametá…“

Citované verše dokládají, jak „vteřinu po vteřině“ žije Frantinová své roky nejen existenciálně a poeticky, ale i jednoznačně politicky. Na mnoha místech sbírky lapidárně konfrontuje svou lásku-poezii a svět, do něhož jsme vrženi: „mamon zastínil Manon.“ „Chození v rose / – nic pro bosse.“ Ve skladbě Než nastaly kleště jsou ještě pražské ulice tajemné, neboť „reklamy na ně hodí deku až za 30 let / ulice se roztáhnou budou spíše pro bossy / spíš pro kosy / spíš pro pozlacenou mládež zavěšenou na klíčence bohatství“. Zkrátka „Básně jsou na štíru / se světem tržního revíru“. Poezie a hudba vůbec s televizí: „Zavřete televizi / pusťte si Otvírání studánek“ (tedy skladatele Martinů a básníka Bureše).

Frantinová zajisté dobře ví, že podobné apely jsou na draka.

Nemohou zapůsobit, neprobudí-li se čtenář z omámení konzumním blahobytem. V nejdelší skladbě sbírky (1500 veršů) Než nastaly kleště básnířka cituje a parafrázuje odpovědi, jichž se jí od někdejších básnířek z doby, než nastaly kleště trhu, dostalo, když pořádala konfesní antologii Dámská jízda (2018). Jedna z odmítavých odpovědí stojí za uvedení celá:

„Hlavu si čistím inzeráty / tím jediným co čtu / básníka nikdo nikam nepřijme je / nepotřebný / Mechanik verše? / Truhlář slok? / Hecíř? / Jsem jako firma která cílí na bohatství / tohle je moje hnízdo / přítel realiťák / po ruce mám vždy tyčinku / Chimpanzee / která mne nakopne / datlí a čokolády po kolena / k čemu pak sonet … / k čemu ti všichni vítači i kývači / a tak mě napadlo: bylas už někdy u nás?“

Z čeho Frantinová čerpá sílu vzdorovat těžké situaci poezie a plnohodnotného života? Z trojí hlubiny bezpečnosti:

- ze stále znovu se vynořující myšlenky na rodiče, na tátu pořád připomínaného („Tatínku tolik jsi mi dal – / a já jsem ti koupila / zlevněnou růži“; „Čím to že před tebou neopadne pěna / tátova posledního půllitru?“; „tatínek smetl z klopy sníh pohybem / který nezapadá“; „šel žitím otec můj / se smutkem vedl se stejně jak jeho otec v pase…“); z jistoty obyčejného prostého a tvrdého rodinného domova;

- z nelíčeného vlastenectví, z hloubkového zakotvení v Čechách (nesčetných lip; „v prstech lipové květy – české kastaněty“; „Árie v korunách lip … / hned je mi líp“; Lípy – vámi jak baterkami ve tmě / chci si svítit“), zejména v Orlických horách, v jejichž podhůří „stlouká krovy metafor“ svých básní, a zároveň v palčivé paměti šoa a v Izraeli, kde se cítí doma: „Jenom tu zde kameny stojí / v plné zbroji.“ Takto cítí Mrtvé moře: „V každém je jeho cíp – slzy / jež nelze vytěžit…“; její Pohled plný poezie? „Vznesl se z Olivetské hory – dron / metafory…“; a její Výhled? „Golanské výšiny Orlických hor / s minovými poli metafor“ (Čechy a Izrael Frantinové jedno jsou);

- konečně ze své jistoty o popírané možnosti a mocí poezie, povýšené nade vše. Ve svém vyznání, v magické enumeraci Radši než si básnířka dovoluje kacířsky říci i „radši metafoře / klanět se než tóře“. V téže enumeraci pádně shrnuje své ztotožnění s poezií zásadně neozdobnou, s poezií naopak znepokojující: „Radši se psát jak otazník než tečka.“ A také „Radši psát každý verš znova / než vzdát se slova.“ „Radši se večer dát / než ráno zaprodat.“

Poslední citované dvojverší je ukázka, jak Frantinová zapřáhla do poslání své sbírky umění slovní hříčky. Právem přesvědčena, že v každém z nás čtenářů je – třeba hluboko do nevědomí zasuta – perla nebo třeba jen cetka poezie, opírá se o to, co je nebo bylo nám kdysi blízké, a úspěch jí zaručuje její nasycenost poezií všech možných směrů, typů, úrovní. Má pro každého něco. Třeba ctitele Vítězslava Nezvala potěší veršem pod titulem Nezvalovi: „Báseň chodí podél břehu Zkratky.“ Záměnou synonyma pro metaforu (zkratka) se Svratkou z veleznámé básně přispívá hravě, přitom podstatně k pochopení pro velkou přednost poezie. Na třeba už kornatící paměť ctitelů Františka Halase klepe apostrofou Davida Oistracha: „Davide povězte mi jak to děláte / že sál oněmí“; kdo by pochyboval, že jde o parafrázi čtyřverší z cyklu Halasova Lyrického smetí „Slečno řekněte mi / jak to děláte / že hodiny neoněmí…“, je rázem zbaven pochyb, čte-li dál „Davide povězte mi jak to děláte / že odíváte touhou / konzervatoristky i chlapce snící o sólové dráze…“ U Halase: „…když se svlékáte“, u Frantinové: „…že odíváte…“ Takto básnířka „vyvolává jménem“ (a někdy ani jménem, ale názvem jeho díla) Hrubína, Závadu, Holana, Seiferta, ale i Zedníčka, Čarka, Prskavce, Janovice, Šimona, Černíka, Skarlanta, Honse a Sýse, kterého umně hájí: „No mně to co Sýs píše přijde trochu sprostý / A mně ten básník pásne účtuje po americku / A otevírá anděly / Já myslel že je to zas něco sprostého / a on o andělech…“ Čtenář absolvent vyšší dívčí s dobrou pamětí si přijde na své i nad dvojverším Křížovka: „Nepravé sestry bratři / Ukamenovaný básník na tři.“ Básník Sýs si přece kdysi postěžoval, že v dobře střežených křížovkách je „básník na tři“ vždy jen a jen Dyk, nikdy Sýs. Vždy znovu kamenovaný Sýs. Jak by ne: kdo sám není bez viny, rád si po něm hodí kamenem.

Verše Evy Frantinové se do čtenářské paměti zabodávají i tím, jak – v kontrastu s parafrázemi a citáty slavných veršů (v odstavci o otci jsem citoval verš parafrázující začátek snad nejznámější básně Březinovy –„Šla žitím svým jak kajícnice smutná“, v Prstu na čepu doby narážka na Bretona: „setkání třetího věku na šicím stole“), v kontrastu s vtipně pozměňovanými příslovími, úslovími, pořekadly („Březen – kdoví jestli si k sobě vlezem / Duben – kdovíkde budem“) – jsou bohatě protkávány dnešními výrazy, obraty, často parodovanými („mějte bohatší Vánoce“, „koncert pro její trumpetu / od papá Haydna on line“, „zvířata před / hledáčkem jak Ztohoven“), narážkami na písničky starší (na megahit V. Rackové a pak Y. Simonové z dílny M. Ducháče a M. Zikána) „kéž propisko kéž bys promluvila“) i na dnešní (song trojice J. Urban, V. Patejdl a J. Ráž) „Voda, čo ma nedrží nad vodou“) a také reáliemi („pendolino metafory“), tedy tím, co každý zná, co ho těší nebo otravuje. To všecko jsou úponky, jimiž si jednotlivé střelné básničky, cykly různého typu (básně na měsíce, verše z cest, jindy odvíjené z produktivních syntaktických incipitů, např. Možná…) i větší skladby zavěšují na to, co čtenář zná, co je mu blízké, v čem je doma.

Ve sbírce je i několik velkých skladeb, z nichž upoutají zvláště dvě: Prst na čepu doby a Když nastaly kleště (název významuplně parafrázuje Bromfieldův bestseller Když nastaly deště, orig. 1937, česky 1939). Pozoruhodné je, jak se básnířce podařilo těmto skladbám, psaným volným veršem, jen místy nenápadně rýmovaným a spájeným anaforou, zjednat živou pozornost a až mámivou hudebnost.

Básně Nerozstříhaného života se vskutku řinou vteřinu po vteřině intenzivní účasti na životě, ale neřekl bych, že z odšťavňovače. Naopak: i když „sníh padá / tropy ukazují záda“, i při vědomí, že „láska má tropy v dlani / za krkem severní pól“, i přes zaznamenané úzkosti a nepravosti na čepu doby a ačkoli „Život je hořký / bohudík“ (jak hlásá reklama) a „smrt je bohužel sladká“, sbírka nedeprimuje – má šťávu, dominuje v ní humorný nadhled.