JIŘÍ KNOPP

Ze schránky většinou vybírám pouze reklamy a upomínky na zaplacení plynu, elektřiny a jiných poplatků. Jenže nyní v ruce třímám dopis a ještě k tomu z jiné země. I když už jsme s Německem dávno jedna rodina, přece jen jsem se zalekl. Kdybych takový dopis obdržel před rokem 1989, možná by se mi roztřásly ruce a rozklepalo srdce.

Konečně jsem si nasadil brýle a nožem rozřízl obálku. Pánové, to snad není možné! Píše mi Vláďa, ten, s kterým jsem zakládal pěvecký soubor, recitoval básničky od Ščipačeva a Pavla Kohouta, s kterým jsem chodil na brigády na Letnou, ale také za děvčaty a tančit do Stromovky a do Nároďáku. Kdysi se však naše cesty rozpojily, já odešel studovat do Brna, on zůstal v Praze. Stal se z něho geodet a já jsem měl co dělat při studiu „vejšky“ a k tomu se starat o rodinu se třemi syny.

Já i manželka jsme měli v Praze rodiče a tak jsme si tenkrát v roce 1969 koupili starší automobil sovětské výroby značky Poběda, abychom za nimi mohli jezdit.

Vláďa píše, že nedávno mu jeden známý poslal mé povídání o tom našem mládí, které jsme spolu tak intenzivně prožívali a že se rozhodl, že se mi připomene.

Barvitě líčí, jak v roce 1969 překračoval hranice naší země, jak tam stál a říkal si tu známou větu „opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mě, zahyneš“. Nabral si prý do připravené lahvičky trochu rodné prstě a vykročil do jiného, „svobodného“ světa. Do země, kde bylo všechno jinak než u nás. Píše, že mu bylo kolikrát krušno, ale vzpomněl si na to naše revoluční mládí a všechno prý dokázal překonat. „Nemysli si, že jsem tam měl ustláno na růžích. Ještě štěstí, že mám německé příjmení. Kdybych se jmenoval třeba Měsíček… Dělal jsem mnohem rychleji než Němci, byl jsem nejlepší, ale stejně mi moc nevěřili.“

A já jsem právě v té době, kdy on tím velkým, odvážným krokem vykročil do toho svobodného Západního Německa, jel z jednoho konce Prahy na druhý, abychom navštívili ještě i moje rodiče a vůbec jsem si neuvědomil, že je 21. srpna 1969. Jedeme s tou naší Pobědou a najednou jsem zahlédl, že proti nám pochodují studenti s vlajkami a transparenty a křičí „Svoboda, svoboda“ a je jich plný most, od zábradlí k zábradlí. Zastavuji na kraji a čekám, co se bude dít.

Ta valící se lavina mladých lidí je náhle u nás, tlučou pěstmi do kapoty našeho auta, kopou do něho a křičí: „Hele, ruský auto, shodíme ho do Vltavy, volové, jasně, ať si plave, rusák.“ Několik z nich auto rozhoupává, manželka brečí, kluci se krčí vzadu na sedadlech a já se připravuji, že vystoupím a začnu se s těmi drzouny prát… Ta ohromná masa mládeže, která jde na Hrad manifestovat, se valí kolem našeho auta stále dál, jdou manifestovat, chtějí svobodu, demokracii, nechtějí ruské vojáky v naší zemi. Je to ohromná síla, strhává s sebou ty smělce, kteří houpou tou naší Pobědou a sunou jí k zábradlí a my stále čekáme, jak to s námi dopadne.

Najednou je most prázdný a kolem nás je ticho, které bolí. Lavina mladých lidí se valí dál. Pomalu se rozjíždím. V autě je klid, nikdo ani nešpitne. Teprve když mineme Národní divadlo, podjedeme železniční most a projedeme tunelem pod Vyšehradskou skálou, manželka promluvila: „Prosím zastav.“ Vyšli jsme ven a zapálili si cigaretu, tedy já a moje žena. Kluci si prohlíželi v „háfnu“ lodě.

Když jsme přijeli k rodičům, rozběhl se náš nejmladší k babičce a rozplakal se: „Babí, oni nás chtěli svrhnout do Vltavy.“ Bylo mu pět let a v babiččině náruči snad na chvíli zapomněl na dlouhé vteřiny hrůzy.

Dlouho potom se budil ze spaní a plakal. Ti starší se mne ptali: „A co bys dělal, tati, kdyby nás tam shodili?“