ALENA KLÍMOVÁ-BREJCHOVÁ

Vlastně se musím přiznat, že mě rozesmutňuje, že zatím u nás, v Čechách, nestálo nikomu za povšimnutí vydání dvanácti básnických Almanachů, jejichž editorem je jejich spoluautor, básník Vladimír Stibor. Že v té české kotlince kdosi s velkým úsilím shromáždil mnoho básníků, a to nejen z České republiky, ale i Čechů z USA, Švédska, Dánska, Německa, Slovenska, Chorvatska, Švýcarska, ale i z daleké Austrálie.

Ve Stiborových Almanaších, které přicházely na svět už od roku 2003… a pro absolutní nedostatek financí jsou prezentovány v chudičkých kabátcích, což je velká škoda, je zastoupeno mnohdy až sto básníků. Je to snad málo? Mnozí krutí kritici, a těch vždy bude dostatek, budou vznášet nejrůznější námitky, že se tam chtějí zviditelnit lidé nezralí, že mnoho básní je zaměřeno ryze subjektivně a nevypovídá o soudobém stavu vyspělé lidské… tvůrčí populace, že je to nedokonale řemeslnicky zvládnutá a málo profesionální výpověď literátů této doby, kteří se rádoby pasují do výsostné pozice básníků a vůbec, poezie v dnešním dravčím a požitkům těla holdujícím světě je „nekomerční“ a basta.

Jak slepí jsou tito kritici! V Almanaších je samozřejmě část básníků, lidí zdravě tvůrčích, kteří jsou teprve na cestě, ale jsou tam i ti už zralí a schopni přetvořit svůj pocit světa do slov, která souzní s dušemi mnohých a příznivě je osloví. V těchto Almanaších jsou však i ti, kteří byli jaksi vesmírem vyvoleni k poetické tvorbě. Samozřejmě, že je jich jako šafránu. Vždyť se říkávalo v dobách dávných, že například na Lesbu byl před skoro šestadvaceti stoletími básník králem. Králové si stěžovali, že oni sice mohou být králi, ale básníky být nedokáží, protože být „Básníkem“ znamená se jím narodit, dostat duši jemnou a zranitelnou jako je kůže psů naháčů, a být jaksi „vyladěn“ k tomu závratnému sférickému šepotu, který za podivuhodných a těžko definovatelných podmínek je sdělným a jen právě této oslovené bytosti slyšitelným…

Přede mnou na psacím stole leží vysoký štůsek útlých básnických sbírek spisovatele, básníka a editora Vladimíra Stibora. Vlastním také několik jeho prozaických knih a sborníků, týkajících se po většině zajímavých příběhů z „kraje lidí a kamenů“, z kouzelného a inspirujícího Sedlčanska pod vrchem Cunkovem. Poblíž něho se v roce 1959 narodil. Tady se též tento neuvěřitelně plodný muž s nesmírnou houževnatostí pouští i do málo v české kotlině navštěvovaného prostoru. Od roku 2003 až do doby dnešní dovedl k porodu už výše zmiňovaných dvanáct literárních dítek… básnických Almanachů.

Vladimír Stibor vzhledem určitě nepřipomíná astenického zasněného básníka z lidských archetypálních představ. Je to mohutný muž, s veselou opálenou tváří a laskavou povahou. Dokáže vzít… ve chvílích, kdy jde o samu obživu jeho rodiny, do ruky sekeru a pokácet lán lesa. V této době, a je to zajímavé už z toho důvodu, že významní muži Česka pracovávali v pivovarech, pracuje jako dělník v kotelně Lobkovického pivovaru na Sedlčansku. Je evidentní, že vůně sladu, té „duše“ zlatavého moku, nasládlá vůně klíčícího ječmene z Hané ve sladovnách i vůně chmelení naším zeleným zlatem, nikterak neumenšila jeho tvůrčí invenci. Prakticky jen v přestávkách mezi tvrdou a skrovně placenou prací kotelníka vznikl poslední, dvanáctý Almanach, s názvem Delty domovů, ve kterém je zastoupeno „jen“ sedmdesát básníků z celého světa. Nejmladšímu je šestnáct a nejstaršímu devadesát let.

Lze si ho představit jak usilovně a s velkou zkušeností a empatií pracuje na poli editorském a shrben nad klávesnicí PSčka, stylizuje výtvory mnohých, Múzami více či méně líbaných bližních, do výše zmíněných almanachů. Vymýšlí pro ně názvy, které jsou dokonale poplatné jeho básnické invenci. Rodí se sousloví jako:Země v níž se rozednívá, Básníci z podkroví, Ptáci z podzemí, Pastýři noci, Rybáři odlivu, Schodiště příběhů, Před hradbami noci, Slova nejsou tam, kde je vidíme, Řeka úsvitu, Noc plná žen i ten poslední Almanach, Delty domovů, který byl slavnostně uveden mezi čtenáře a milovníky poezie 28. června 2019, opět ve Slovenském domě v Praze 1, v Soukenické ulici, kde je pro české básníky příznivě naladěné a krásné útočiště.

Je příjemné a duši povznášející vnímat, jak rychle přibývá těch, kteří touží do těchto Almanachů ukotvit svoje veršovaná dílka. Lidé posílají básně z mnoha světových destinací, je jich 54, za rok 65, další rok už 70… 83… 100. Jejich do Almanachů přiložené krátké životopisy svědčí, že jsou to vysoce kvalitní lidé z nejrůznějších profesí. Lidé milující a ctící samu „Královnu Poezii“. Lidé vysoce tvůrčí. Další zajímavostí je to, že editor vymýšlí zajímavé otázky, na něž žádá krátká zodpovězení, a tak tyto drobné myšlenkové celky mají svěží a neopakovatelnou výpověď o jednotlivých tvůrcích.

Jak nelehké je v dnešním prostoru adorované komerce na trhu české knižní tvorby uplatnit jakékoli i vynikající knižní dílo, by mohl básník vyprávět… Vždy po nepříjemných peripetiích s vydáním dalšího Almanachu (i finančních samozřejmě) se zapřísáhne, že už žádný další Almanach nebude. Všichni chápavě a smutně přikývneme. Ale za chvíli opět už slyšíme: „Vždyť mi dochází tolik, tolik příspěvků z celého světa… tak nevím, možná…, seženu-li trochu peněz a nakladatele…?“ Jó, kdyby šlo o vydání kuchařky, to by byla jiná! Je evidentní, že mnohé bohaté instituce dnes ruku otevřenou nemají. Nelze však už chápat a odpustit, že ti, kteří napomáhat mají, jsou k tomu dokonce státem určeni, jsou nevšímaví a nenápomocní.

Na základě současného materialistického přístupu k lidské tvorbě vznikla někdy na počátku nového tisíciletí nesmyslná fabulace, že produkce básnické tvorby – poezie je „nekomerční záležitost“. Ano, lze říci, že jen malé procento jedinců rozumí básním a dokáže se naladit na výsostný výboj básníkovy mysli v okamžiku jeho inspirace, a tudíž má potřebu koupě. Dávná paní Sapfó i bojovný řecký bard Alkáios by se nad tímto současným stavem literatury jistě se smutkem obrátili v hrobě! Nemluvě o chudákovi Orfeovi, kterému prý thrácké ženštiny utrhly hlavu a tělo roztrhaly. Hlavu a jeho lyru, dávné barbito, moře odneslo až k ostrovu Lesbu, a tam prý dosud jeho zpěv zní nad hrobem jeho úst. Tam prý též od té doby zpívají slavíci nejkrásněji. Už tehdy to někteří bardi neměli lehké… Avšak po celá tisíciletí byla světová tvorba dobrých básníků spíš nadčasovým elementem, ozdobou literatury a sami vládci tohle cítili. Za jediný zažloutlý rukopis, například Rimbaudovy či Verlainovy básně, by se i dnes patrně vydražily milionové částky. Básníky se zkrátka lidé rodí, i když trocha řemeslné práce v jejich tvorbě býti má. Jejich inspirovaná tvorba, jakýsi tisícivoltový výboj imaginace, je výsostným darem lidstvu.

O to úžasnější je, narodí-li se nějaký sedlácky zdravě vypadající Sedlčan, nejen básníkem, ale i editorem, manažerem, dřevorubcem, pečlivým tátou a láskyplným manželem, a doslova nadějí těch, kteří nevědí, jak prezentovat svá dílka.

Nezbývá, než vzdát dík takovýmto obětavým, inspirovaným a pracovitým lidem.