FRANTIŠEK DOSTÁL

Úsměv na lidské tváři může být všelijaký. Škodolibý, upřímný a třeba i poněkud nechápající. Ten můj je zrovna spíše posmutnělý, když si porovnávám se žhavou současností svá studentská čtyřletá studia na průmyslové škole. A proč vůbec? Totiž již v letošních májových dnech uslyšel jsem neobvyklou informaci, že po prázdninách v rozběhu školního roku budeme postrádat až šest tisíc učitelů! Toto zjištění mi nepřivolává na tvář ani sebemenší pousmání. Národ J. A. Komenského zřejmě poněkud ustoupil i z dobré úrovně našeho školství známého v celé Evropě ještě z doby před 2. světovou válkou. Nakonec nezapomínám ani na ty kantory, co mě začali učit již v roce 1944, než na školní dvůr dopadla bomba a já pak docházel do jednotřídky v jedné vesnici nedaleko Kolína nad Labem.

Zbytek svých šedin skláním i před profesory, co mě později přišli vyučovat do bývalé chlapecké měšťanské školy. Vlastně ani nejsem překvapený tím, že J. A. Komenský spí svůj sen v cizí zemi.

Později normálností pro nás studenty na odborné škole byl jeden prázdninový měsíc, vždy prožitý v jedné továrně na obráběcí stroje. Pokaždé v jiné. Lidé z praxe a inženýři k nám docházeli přednášet i do školy a navíc jeden den v týdnu se strávil ve školních dílnách různého zaměření. Školní docházka byla navíc povinná ještě i v sobotu. Nebylo žádným překvapením, že jsme po ukončení studia často nastupovali do továren, kde o nás mnohé věděli a bylo nutné získávat zkušenosti a praxi ještě několik let.

Co když učitelé už vůbec nebudou potřeba? Možná se znalosti v rodné zemi dají získat z nějaké obrazovečky a matematiku do mozku dopraví umělá inteligence. Takže učitelů a někdy i ani těch příliš znalých se nám nedostává. Naopak vyučuje pořád ještě dost i těch starších. Když mám být nejupřímnější, vím, že dnes ani kvalitní kantor to nemá jednoduché. Žáci často překračují únosnou mez a jejich rodiče někdy rovněž. Ze školy je totiž dobré chodit živ a zdráv.

Šest tisíc chybějících učitelů je zajité hodně, ale třeba postačí přijmout nějaké usnesení.