MILAN BLAHYNKA

Když jsem loni vítal dvě knihy veršů Dědečkovu (poslední) cestu a Přestupný rok, rád jsem připomněl slibné básnické počátky jejich autora v první polovině 70. let v olomoucké líhni talentů ARS, kdy jeho básně ještě nevyústily v knižní prvotinu, ještě jsem nevěděl, jak Vladimír Puhač, který se mi na téměř 40 let ztratil z očí v divadelním světě, psal (a nejbližším přátelům svěřoval) básně přímo urputně dál, a tak jsem byl udiven vysokou básnickou úrovní jeho velmi opožděného vstupu na knižní trh. Po vzápětí vydané jeho třetí knize OPUŠTĚNÁ PLOVÁRNA, výběr veršů z let 1970-2016 (opět v nezvyklém formátu 200x180 mm a zase nákladem vlastním ve spolupráci s nakladatelstvím Burian a Tichák, Olomouc 2016, 191 s.) už se nedivím. Díky 160 vybraným básním (včetně dvou větších poém) máme nyní jako na dlani bezmála půlstoleté drama vývoje básníka ve třech etapách.

První etapu (1970-1976) vyznačovalo intenzivní různorodé hledání, jehož stadia (kde všude básník systematicky hledal) pojmenovávají velice přesně názvy: raně nostalgická Opuštěná plovárna, Pojmenovávání, Krajiny, Bolesti, Měsíce, Koncert ve zpovědnici, a pak cyklus Člověk a strom a dvě poémy, Člověk za městem a Člověk mluví s člověkem. V trojici posledních celků první etapy se až do jejich názvu prosadil cíl Puhačova hledání: pochopit, co je člověk. Poznání je tvrdé, avšak „kameny ty o poznání / tvrdší jsou“: Naštěstí dospívajícímu básníkovi nechybí dar humoru: „slzám dopomáhá kremžská a křen.“

Drahou etapu představuje vlastně jen jediný celek o patnácti básních, Malá inventura současného stavu srdce (1983); vyznačuje ji „touha / být na chvíli víc člověkem“. Co psal po ní, o tom víme jen z konfese Nejen o psaní na konci knihy; zdá se, že psal hlavně pro divadlo v Opavě, kde působil jako dramaturg, a v Olomouci, kde se v létě 1989 stal šéfem činohry a po Listopadu ředitelem, než byl v roce 1993 „z divadla ‚odejit‘“. Psal v té době i verše? Třeba nás jimi ještě někdy překvapí. Až o dalších mnoha letech, kdy pracoval jako pomocný dělník, sběratel informací pro Inform katalog, jako obchodní agent s jazykovými kazetami a slevovými kartami i prodejce encyklopedií a pojišťovací poradce, praví jeho konfese: „dalších osm let jsem nenapsal ani řádku.“

A tak třetí etapu tvoří až výběr (?) ze dvou celků; první sestává z Šepotů a výkřiků (2002-2005, s podtitulem verše převážně opsané ze zpráv SMS) a „svatebních dialogů“ Šest pohárů (2011, Velká Bystřice a Olomouc). Připadá mi, že tu se naplnila básníkova touha být „na chvíli víc člověkem“, být jím v lásce. Šepoty a výkřiky jsou zčásti milostné dialogy, kde se střídá On a Ona (Puhač předesílá poznámku: Verše skryté pod třemi písmenky Ona jsem nepsal). V dnešní naší poezii nic nového, když máme přece už sbírky vroucí partnerské milostné lyriky manželů Dorovských a Žantovských? Ne docela. Ona není v Puhačově knize jmenována, je to jeho tajná láska, která neměla delšího trvání než pak stesk po ní. A Ona nebyla jen ozvěna milujícího básníka, měla svůj hlas a um: „Po sklenici stéká slza, / neúnavná je a drzá, / líbám tě jen po paměti, / políbení druhé, třetí, / kde je láska, je i smutek, / dohořívá lásky knůtek, / v krajině srdce zataženo, / nezapomeň moje jméno.“ Básník jméno sice opravdu zapomněl, leč neprozradil. Samozřejmě tím víc dráždí: je Ona v dialozích Šesti pohárů zas OnaŠepotů…? Buď jak buď, jestliže Ona už dál nepíše, je to škoda. Kdo by nechtěl číst tu, která o sobě praví: „Já nemám ráda ptáky v kleci, / slyším, když růže stůně / a k srdci již nedovoní…“

Třetí etapu, během níž se stal básník na řadu let úspěšným úředníkem (!), přežil infarkt a musel „zpomalit života běh“, korunuje výběr z básnické žně 2009-2016 Pozdní sběr, v níž básník „expresem vjel do podzimu“, vyluštil, co „vryto do vrásek“, pije „za všecky zastlané láskovzdechy /…/, za lásky v srdci zbytnělé, / za všechno, za všechny“. A pije, aby žil, „a minulostí zapomenuté prameny / ještě jednou objevil“. Tento „pozdní sběr“ má vlastnosti pozdního sběru nejlepších vín.

Co po tomhle vyznání básníka milované Olomouce a nyní i Velké Bystřice může následovat, čím může po svých překvapeních a po tomto zralém resumé znovu překvapit, to je ve hvězdách. Nebo spíše už v počítači, z něhož Puhač už třetím rokem nic nevydává?