KAREL SÝS

Vkusně, ale až příliš nenápadně upravená černá knížka, jež by mohla snadno zapadnout v tsunami křiklavých reklam na románky milenek českých politiků. Tak vypravilo do světa knihu Nadara KDYŽ JSEM BYL FOTOGRAFEM nakladatelství AMU – Akademie múzických umění Praha.

PAVOL JANÍK

Intelektuálne rozhľadená, tvarovo spontánna, obrazovo vynaliezavá, emocionálne nástojčivá a mediálne skúsená autorka Taťána Králová (1961) v lyrickej tvorbe zúročuje svoje bytostné zrkadlenie poetických zázrakov v každodenných i výnimočných okamihoch života. Doteraz sa verejnosti predstavila básnickými zbierkami Potpourri (Sursum, 2003); Vínmysly (Národní vinařské centrum, 2003); Touha po tečně (Periskop, 2006); Oči za očima (Periskop, 2012) a Výbory ze čtyřverší: Opouštená slova, Vypůjčená slova (Onufrius, 2006, 2007).

VÁCLAV PELCMAN

Již obálkami knih bývá čtenář lákán, ale někdo i varován před námětem či obsahem. Pak se buď dobrovolně rozhodne trpět, nebo zůstat ochuzen, když se nakonec rozhodne knihu přečíst či nečíst.

MILAN BLAHYNKA

Jako pravidelný čtenář Salonu čtvrtečního Práva občas čtu na druhé straně vlevo nahoře, o čem tam píše mj. Štefan Švec. Někdy mi mluví z duše, jindy naopak, ale vždy se bavím tím, jak je obtížné určit, co myslí vážně, a co je spíš provokace. A tak když se mi náhodou nenáhodou octly na stole NEJLEŠÍ ČESKÉ BÁSNĚ 2018 (Nakl. Petr Štengl, Praha 2018; obálka Tomáš Trnobranský /!!/, odp. redaktor Martin Nestöhr /!!/, medailonky redaktorů zajistila redakce; 176 s), kde se jako editoři uvádějí Žofie Zora Jandová a Štefan Šimon Švec, bylo mi jasné, že jde o rozpustilou čertovinu, neboť Žofii Zoru Jandovou, údajně pravnučku Františka Ladislava Čelakovského a Bohumily Rajské a tetu zpěváků Dalibora Jandy a Petra Jandy, údajně„arbitryni“ výběru nejlepších básní, a vůbec celou tu knížku, medailonky 49 autorů i s daty a místy narození (i některá ta rodiště jsou fikce) a s ukázkami jejich „tvorby“ si hravý dravý Štefan Švec bezpochyby vymyslel a napsal sám, rozmarně vloživ do jména a příběhu známé osobnosti z české kultury devatenáctého století křestní jméno dnešní herečky a domnělé příbuzenské pouto se dvěma dnešními popzpěváky stejného příjmení.

MICHAL ČERNÍK

Nikdy se v bouři neroztříštíš o skály a neutopíš se, když nevypluješ do mořských dálek. Ale ty chceš objevovat pevniny. Nikdy tě neupálí pro pravdu, když se před ní schováš. Ale ty chceš s pravdou srůst v jedno tělo. Nikdy se nezřítíš k zemi a nezabiješ se o ni, když nebudeš mít křídla. Ale ty chceš vzlétnout až do závratě. A jestliže ses na moři utopil, pak se znovu nadechni, a jestliže tě sežehli plamenem, pak vstaň z popela, a jestliže ses zabil, pak se znovu probuď k životu. Jsi ten, který uskutečňuje samozřejmosti dneška.

FRANTIŠEK DOSTÁL

Vlastně není nic divného na tom, že mezi vnímavé a citlivé osoby patří lidé pera a samozřejmě rovněž básníci. Vždyť téměř po stu letech od zrodu fotografie významný český básník Stanislav K. Neumann se nad fotografickým obrazem nechal slyšet – „Jak jsi krásná, fotografie!“

STANISLAV ZEMAN

(Maršálu K.)

Kolik Kristů ukřižovali

Co kámen je kamenem

Kolik Kristů do něj vytesali

A pořád je to málo

I kámen nahání hrůzu

Ve dne v noci straší lůzu