MILAN BLAHYNKA

Při zprávě o úmrtí Hany Hrzalové, která zůstane v paměti české literatury jako autorka studií hlavně o jejím devatenáctém století a jako kritička především prozaických novinek a reedic od padesátých let minulého století do současnosti, vybavila se mi řada vzpomínek na roky své práce v Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Vedení té instituce jako její ředitelka a předtím ve funkci zástupkyně ředitele obětovala Hanka mnoho svých sil, jistě na úkor svých zájmů a plánů literárněhistorických a kritických.

Protože osobnostmi, vývojovými proměnami, hodnotami naší slovesnosti jsem se zabýval jen výjimečně, nemohu se pokoušet o seriózní ohlédnutí za tím, co vykonala pro hlubší poznání české literatury předminulého věku, zato však bych vděčně vzpomněl na její empatický přístup ke kolegům, jehož jsem býval svědkem a sám objektem.

Hanu Hrzalovou natrvalo upoutal v literatuře kritický a posléze i socialistický realismus především v pojetí Bedřicha Václavka, mne navždy okouzlila meziválečná devětsilská avantgarda, která se od realismu včetně pak i socialistického distancovala, navíc jsem se nikdy netajil obdivem pro Jiřího Suchého, Milana Kunderu, Oldřicha Wenzla, konkrétní poezii Ladislava Nováka, Alberta Marenčina a další tvůrce a činy blízké spíš nadrealismu nebo realismu „jen“ magickému. Hana Hrzalová mi nikdy nenaznačila (natož řekla), že bych se měl ve svých preferencích mírnit.

To podle mého mínění svědčí o dvou věcech. Dokládá to, že si Hana Hrzalová uvědomovala, že její pojetí není jediné možné a že česká literatura vyniká nejen „jejími“ velkými realisty, a navíc dokázala jednat nevšedně tolerantně. Moje zkušenost je však možná zvláštní a znamená maličko, vždyť jsem světonázorově a politicky přece byl na stejné lodi jako má představená. A tak se mi zdá nutné uvést svědectví i „z druhého břehu“, řečeno oblíbeným slovem Jiřího Kuběny. Anna Blažíčková, naprosto nepodezřelá z nejmenších sympatií k předlistopadovému vedení Ústavu pro českou a světovou literaturu, ve svých memoárech Teď něco ze života (2012) sice Haně Hrzalové nepromíjí, že jejímu muži Přemyslu Blažíčkovi škrtala navrhované odměny, ale vzpomíná, že právě díky jí nebyl Blažíček – ani trochu se netající nepřítel tehdy mocného režimu – z Ústavu vyhozen, což mu opakovaně hrozilo. Ani jí by neprošlo, kdyby trpěnému, ale výkonnému badateli schvalovala odměny, ale zato mu umožňovala pracovat v oboru, pro který byl plně kvalifikován a v němž odváděl kvalitní práci. Tak lidských osobností jako Hanka bylo, a žel je a patrně vždy bude, nemnoho.