FRANTIŠEK UHER

Není zcela originální řadit básně podle abecedy, dokonce opakovaně v jedné knize, ale to rozhodně není nejpodstatnější. Tou specifickou vlastností se vyznačuje sbírka básníka, prozaika, rusisty a komparatisty Miroslava Olšovského TAHITI V HLAVĚ (Fra, 135 str., 2019).

Do paměti čtenářů se nesporně zapsal svébytně působivou koncepcí hravě nápaditých a inspirativních titulů Záznamy prázdnot, Průvodce krajinou a Kniha záznamů a prázdnot.

Přes dosavadní tvůrčí kvality autora je sbírka Tahiti v hlavě překvapením. Nutno podotknout, že překvapením nesmírně příjemným. Pro současnou českou poezii je kvalitativním přínosem, řadí se k tomu nejlepšímu, co se během posledních roků dostalo čtenářům do rukou. Kdybychom hledali aspoň částečnou paralelu, tvorbu blízkou, stejně krystalickou, dospěli bychom ke jménu německého básníka Ericha Frieda.

Olšovský jako kdyby tvořil bokem, v ústraní, mimo hlavní (především méně propagované) proudy, jeho poezie je však nepřehlédnutelným tokem. Místy bere břehy, místy hledá útěšný prostor k odpočinku, aby dospěla k peřejím a prošla jimi k prostým, nekompromisním, ale účelně promyšleným poznáním. Nelze pominout filozofický, úsporně vyjadřovaný a cílevědomě odměřovaný podtext, který je možná nezáměrnou, ale zřetelnou ingrediencí.

Ryzí pramen Olšovského poezie (název recenze je součástí básnického textu) vyvěrá z myšlenkově hlubokého údolí. Pokud čteme Tato báseň, bude zapomenuta / I já budu zapomenut a o pár stránek dál Psát básně je k ničemu, jedná se možná o projev částečně oprávněné občanské skepse, avšak skepse ryze akademické povahy. Trnité hroty reality vedou básníka k sice neokázalé, ale všudypřítomné angažovanosti.

Sbírka Tahiti v hlavě vplula do kontextu české poezie se zřetelnou intenzitou. Paradoxně je sama o sobě přesvědčivým důkazem, že psát básně je potřebné a prospěšné, jsou-li psány tak, jak to činí Olšovský. Jsou důkazem, že poezii stále náleží významné místo a patří jí budoucnost, neboť dokáže otvírat perspektivy. Naznačují to též verše smějeme se nicotě / pokyvujeme prázdnými hlavami / a ona nás zatím požírá zevnitř. A pro úplnost ještě jeden citát: Propast svítí ve tmě.

Nuže, je to propast plodná a pro Olšovského tvorbu typická. Neuhýbá na žírné pastviny, propasti jej nelekají. Ty kolem nás, ty v nás. Jeho ošidná chronická vidina prázdna je úpěnlivě symbolická, není však chladným předělem, nýbrž jiskrou zapalující troud pod příslovečně skromným stabilním ohněm. Potvrzuje, že umění je za všech okolností a v každé době neodmyslitelným obrazem doby vzniku. Miroslava Olšovského střízlivý, věcný, přísně neutrální a jakoby nadčasový přístup je vskutku jejím věrným odrazem.