Před 55 roky, 19. září 1964, Ludvík Hess s Mélou Machálkem za pomoci spolužáků z libeňského gymnázia Na Zámečku vydali první číslo Divokého vína. Čítalo 32 stránek jakési nudle, tedy přeložené A4 na výšku. Časopejsek distribuovali s pomocí přátel, kteří toho dne přišli do sklepního Klubu poezie v domě číslo 4 v Krejčího ulici v Praze 8. Vyšlo 1000 výtisků a prodávali je po 2 Kčs. „My, kdo píšeme poezii a vy, kteří poezii čtete…“ Tak začínalo tehdejší slovo úvodem napsané na navigaci Vltavy pod Libeňským mostem. V tištěném Divokém víně publikovalo 360 autorů. V internetových vydáních Divokého vína jsou díla více než osmi stovek autorů.

V sobotu večer 19. září Hess s Machálkem recitovali básně Michelangela Buonarroti v pořadu nazvaném Titan a člověk. Jejich překladatelem byl Pavel Eisner, jehož jméno nebylo uváděno. Byl Žid a kniha veršů, z níž čerpali, vyšla za okupace. Spolužáci promítali Michelangelova díla na tři plátna umístěná nad hlavami recitátorů.

V Divokém víně číslo 103 jsou fotografie Jana Suchardy, žáka prof. Jindřicha Štreita. Hessův přítel a jeho vysokoškolský učitel prof. Milan Nakonečný se rozhněval v článku Jak demokratická je česká demokracie. Hess s pomocí Nakonečného vydal roku 1969 v bibliofilské podobě knihu Johanna Fausta Magia Innaturalis. Přeložil ji největší český hermetik František Kabelák, který se bohužel jejího vydání nedočkal. Knížka se dnes výjimečně sežene v antikvariátech za cenu blížící se deseti tisícům korun. Prof. Nakonečný vysvětlil, proč je tak drahá. Přece proto, že se podle ní čaruje.

Divoké vína vydalo i první knížku Jiřího Žáčka Ráno modřejší večera a na památku mladého básníka Ladislava Landy, který zemřel 4. června 1965, útlou knížku Básně ilustrovanou fotografiemi Pavla Jasanského. V Divokém víně publikoval od počátku Karel Sýs. Je třeba připomenout vydání knihy Jany Černé Adresát Milena Jesenská, do níž autorka shrnula své dětské vzpomínky na maminku, která vstoupila do dějin literatury jako milenka – dopisovatelka Franze Kafky. Milena zemřela roku 1944 v Ravensbrücku.

Za své životní setkání považuje Hess návštěvu Mileniny přítelkyně Staši Fleischmannové, jež se 24. září dožila sta let. Vyprávěla, jak dostala od Mileny na starost malou Janu – Honzu – a přeplavala s ní Vltavu. Staša a její dvojče Ola byly dcery zpěváka a kabaretiéra Rudolfa Jílovského, člena populární Červené sedmy. V devatenácti letech si pořídily fotoateliér Foto OKO v mansardě Topičova domu na dnešní Národní třídě. André Breton, Louis Aragon, Elsa Trioletová, Vítězslav Nezval, Werich, Voskovec a Ježek, ale taky Julius Fučík se stali objekty jejich fotoaparátů. Nejznámější tištěná fotografie Borise Pasternaka je dílem Staši.

Jak šla léta, stěhovalo se Divoké víno po Praze. Z libeňské Krejčího č. 4 do karlínského Pionýrského domu, do sklepa v Londýnské 16, do redakční komůrky 2 x 3 metry v Jirchářích 4 a předposlední adresou byla Francouzská 106, kde se tisklo v letech 1968 až 1971. Posledním působištěm byl sklep ve strašnické Kralické ulici č. 7. Divoké víno se tam tisklo až do zapečetění tiskárny i Hesse v roce 1972.

V Divokém víně v průběhu 55 let publikovalo 1196 autorů.

„Děkuju vám, moji milí autoři“ říká Ludvík Hess v závěru své zprávy.