PETR ŽANTOVSKÝ
Níže připojený otevřený dopis jsem napsal na Nový rok 2016, v době, kdy Karel Gott řešil svou první větší hospitalizaci a nevypadalo to na dobré vyhlídky. Přesto se z prvního ataku té strašné nemoci dostal, přemohl ji. Podařilo se mu to tehdy, myslím, nejen díky lékařům, ale především pro jeho nezdolnou touhu dokázat to, přelézt tuto zeď. Povedlo se a byl s námi další téměř čtyři roky. Když prvního října odešel, bylo zřejmé, že s novým náporem nepřemožitelného nepřítele už se smířil. Odešel prostě a bez fanfár. Přimělo mne to otevřít znovu onen starý dopis a zjistil jsem, že bych v něm slova neměnil. Jen – bohužel – bych měl nahradit čas přítomný časem minulým. Ponechávám však ten přítomný, protože ani Karel Gott z našich životů nezmizel. A proto dnes využívám této příležitosti a posílám ten dopis znovu. Zřejmě nedojde do míst, kde by si jej mohl přečíst. Ale my ostatní zatím můžeme – a měli bychom.
Vážený pane!
Předem mi dovolte říci, že jsem nikdy nebyl Vaším fanouškem, ba ani soustavným posluchačem – Vaše písně ke mně doléhaly tak jako k většině obyvatel tohoto utěšeného kousku zeměkoule převážně omylem či mimoděčně, například z puštěného rádia kdesi v kavárně či taxíku. Spolu jsme se setkali všeho všudy jedinkrát, a to někdy před třiceti lety, kdy nás na stejné pódium přivedl Váš tiskový tajemník – bylo to ve studentském klubu Iuridica (kde je mu dnes konec?) a měla být řeč o hudbě – Vy jste zastupoval ty, kdož ji provozují, a já ty, kdo ji pak v novinách hodnotí. Byl jste bezprostřední, měl jste osobní kouzlo a jako jeden z mála našich tehdejších populárních hudbířů také úroveň a jistou noblesu. Ani to mne však nepřivedlo do zástupu Vašich posluchačů. Celý život produkujete cosi, co bych nazval bez ironie hudebním obveselovačstvím pro dobrou náladu ve volném čase. Inu, asi mám trochu jinou představu o tom, jak a s jakou hudbu trávit svůj volný čas, ale to není Váš problém.
Když jsem však přemýšlel, komu poslat tento symbolický otevřený dopis, byl jste logicky jedinou volbou. Proč? Protože jste – ať už chcete, nebo ne – také symbol. Symbolizujete dvě generace prožité za časů před rokem 1989 a provázíte generaci, která přišla po něm. Mnozí se tomu diví: jak je možné, že ikony zábavního průmyslu časů oněch nezmizely v propadlišti dějin a stále se pohybují mezi námi a svým způsobem spoluurčují i tón časů těchto? Myslím, že by bylo nespravedlivé to připisovat jen starší generaci a jejich přirozenému sentimentu při pohledu na své mládí, prožité za zvuků Vašich písní. U Vás, myslím, platí vyšší mince. Nejenže jste byl a jste – i vlastními nepřáteli – uctíván pro Vaši pracovitost, cílevědomost, soustavnost, a snad i jistou umanutost, s níž celý život jdete za svou písní, která Vám otevírá srdce těch, kdo jsou nastaveni právě na Vaši vlnovou délku. To je jedna hodnota, která se dnes moc nenosí. Všechno spíchnout narychlo, pro okamžité upotřebení, nestarat se, co bude zítra, za týden či rok. Vyrobit přístroj už se zabudovanými kazítky, které ho den po uplynutí záruky spolehlivě znehodnotí a donutí nás jít si koupit jiný, protože ten starý už nikdo neopraví. Tak funguje kolem nás leccos – nejen populární hudba a spotřební průmysl, ale také politika, a co hůř, často i mezilidské vztahy.
Co je však druhá věc, o které se chci zmínit, je Váš smysl pro žánr. Rozhodl jste se před lety zabývat se hudebním obveselováním. I když jste měl specifické vlohy, ba i hodiny hudby bral jste, nepodlehl jste představě, že z Vás bude Carreras. A to je rovněž vzácný úkaz. Našel jste pole, kde jste silný a kam patříte. Podívejte kolem nás, kdo další to dokázal? Skoro nikdo. Abych jmenoval aspoň branže, v nichž se pohybuji, tak třeba v politice snad jen Václav Klaus a Miloš Zeman, v mediálním světě Vladimír Železný a Michel Fleischmann – všimněte si, že jmenuji jisté protipóly, aniž bych hodnotil jednotlivé dílo za nimi stojící; jde o lidi, kteří se podobně našli a drží či drželi se svého kopyta tak usilovně a s takovou pracovitostí, jako Vy toho svého. I proto mají všichni, podobně jako Vy, hodně příznivců a spoustu nepřátel a závistivců. Těch, kteří se domnívají, že stačí být dostatečně pružný, aby se prodrali k veřejné funkci, často až do hodně vysokých ústavních pozic, a teď tam dřepí a domnívají se, že váha a moc úřadu jim samým dodá velikost, význam a veřejnou autoritu. To ostatně není nic nového: i před listopadem se naše zábavní scéna hemžila takovými, co měli namísto talentu jen partajní legitimaci. A kdo si dnes vzpomene byť na jejich jméno?
Nu a takovými je dnes zaplevelena naše veřejná sféra čím dál víc. Amatérismem, který podprůměrného herce hodícího se leda tak do reklamy na žvýkačku, má-li dostatečně ostré lokty, přivede až na jeviště, kde se hraje Shakespeare. Z tohoto šmoka taky nikdy Olivier nebude. Vždy to bude jen upatlaný obejda, snažící se – zpravidla marně – odříkat velikou roli. Na sebevědomí mu to však obvykle neubírá. A tomu se dnes často říká u nás umění. Imponuje mi, že jste, pokud si pamatuji, v souvislosti se svou hudebně obveselovací prací nikdy nepoužil toho slova. Máte ho zřejmě v úctě, jež mu patří. A to je valuta možná vůbec nejcennější: znát hodnotu věcí a respektovat ji.
A tak proto píšu tento otevřený dopis právě Vám. Tyto dny máte úplně jiné starosti, a tak Vám držím palce, abyste se s nimi popral s úspěchem, a Vašim fanouškům přeji Váš zpěv, co nejdéle to půjde.