KAREL SÝS
Porada na píseckém gymnáziu r. 1898
„Návrh ve příčině oslavy padesátiletého panování Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I. Sešli jsme se dnes s povznesenou myslí, abychom způsobem slavným projevili svou radost, že Jeho Veličenstvu, našemu nejmilostivějšímu císaři a králi, ač mnohé bouře přelétly přes posvátnou jeho hlavu a mnohá rána těžce se dotkla srdce Jeho, popřáno bylo Boží milostí dožíti se padesátiletého jubilea slavné Své vlády v plné síle a zdraví. Dále sešli jsme se také proto, abychom důstojný výraz propůjčili vroucím svým citům neskonalé vděčnosti za vše, co Jeho Veličenstvo v obrovské péči pro nás vykonalo, a abychom opět slavně prohlásili, že s nezdolnou věrností a nezlomnou oddaností jako vždy i dále budeme lnouti k posvátné osobě našeho nejjasnějšího panovníka, jakož i k celému dvoru císařskému, a že vědomi si jsouce svých povinností, neopomeneme žádné vhodné příležitosti, abychom v útlých srdcích mládeže našemu vedení svěřené probouzeli a pěstovali city oddanosti a lásky k Jeho Veličenstvu. Jsem přesvědčen, že mluvím Vám všem ze srdce a že všichni souhlasíte, aby tento projev naší loyality byl protokolárně zaznamenán.
Prohlášení to vyslechli všichni členové sboru stojíce a projevili jednomyslně plný souhlas.“
Adolf Hitler: „Vejdu do dějin jako ten, kdo zničil bolševismus!“
Prohlášení to vyslechli všichni členové sboru stojíce a projevili jednomyslně plný souhlas.
Společně na stráž!
Marně Hašek varoval, že každá vláda, která zdraží pivo, padne. Čtěme Knihu veršů o pivě čili Piviádu (1875), tam to všechno je:
Sousedé a piva milovníci
bývají s cenami v oposici.
Zhusta malé piva předražení
způsobívá nepokoje,
ba i nebezpečné pobouření,
srocení a kruté boje.
Národ náš i v tom je holubičí,
po žádném jiném se neopičí.
A když sládci trochu zvýší ceny,
aneb špatné vaří bryndy,
národ hubuje co nezavřený,
ale pije jako jindy.
15. listopadu 1921 tiskne Ivan Olbracht v Rudém právu první oslavnou recenzi Švejka.
Cituje dopis knihkupce E. Weinfurtera, který jako stovky dalších odmítl Haškovu knihu prodávat:
„S takovou sprostou literaturou, jež má za účel místo inteligence vychovat národ neomalenců a sprosťáků, nepracujeme a nechceme hanobit jména naší firmy. To je literatura jen pro komunisty, a ne pro českého člověka.“
Olbracht dodává: „Je pravda, ta hojnost hoven a jiných podobných věcí by byla v každé jiné knize protivná, poněvadž by všude jinde působila dojmem schválnosti a bravury, u Dobrého vojáka Švejka se snese, patří k němu. Haškův román to vyhrál. Knihkupci byli donuceni zabývat se jím a dnes jej prodává patrně i pan E. Weinfurter.“
Miroslava Němcová se v parlamentu 2. března 2018 vyznala: „Knihkupectví jsem si otevřela v roce 1992 a takový brak a hnus, který představují spisy komunistických pisatelů, jsem tam neměla ani jeden a nikdy bych nic takového neprodávala.“
Podle zpráv z londýnského Highgatského hřbitova se Marx v hrobě neobrátil.
V Bulletinu k 90. výročí nedožitých narozenin houslistky M. V., profesorky Pražské konzervatoře, čteme:
„Česká houslová škola vlastně nepřetržitě pokračovala až do 70. let 20. století. Tedy do doby, kdy se náš národ díky dvěma národním tragédiím (II. světová válka a 40tiletá diktatura komunistů) izoloval od celosvětového dění a orientoval se pouze na blízkovýchodní oblast tzv. Sovětského svazu. Převahu tak získávala sovětská houslová škola se svojí prioritou ekvilibristiky a s názorem, že ‚nejlépe znamená co nejrychleji a nejhlasitěji‘.“
Ano, třeba takoví blízkovýchodňári David Oistrach nebo Leonid Kogan, nemluvě o Olegu Mojsejeviči Kaganovi, fidlali tak rychle, aby už to měli za sebou. (Jestli ovšem pisateli nevadí jejich rasový původ!)
„Díky osobnostem, z nichž jednou byla prof. M. V., se však nezdařilo tyto atributy do naší houslové pedagogiky infiltrovat a Českou houslovou školu můžeme sledovat až do současnosti. Přítrž tomu učinila až v roce 1974 normalizační politika socialistického Československa.“
Takže jak to bylo? Tragédie českých hudců nezačala hned v Únoru 1948? To mě podrž!
Aspoň že autor uzná, že dnes „přichází snaha o zapojování houslí do nejrůznějších kapel stylu ‚a po práci legraci‘, jak nám radil již J. Werich v bolševickém kultovním filmu Císařův pekař a pekařův císař“.
Heydrich ještě hrál na housle, zatímco Zápotocký leda na harmoniku a Gottwald pískal jen kudlu a proto houslisty zavíral do koncentráků.
A propos housle!
Na Pražské konzervatoři studoval v letech 1945–1951 Josef Suk. Již během studia v roce 1949 byl vyslán do Paříže a Bruselu, aby tam reprezentoval mladou generaci českých houslistů. Absolvoval také čtyři semestry na AMU, poté však byl z politických důvodů vyloučen. Sám se po roce 1989 svěřuje se svým utrpením: „AMU byla tenkrát spíše vojenská a politická škola. Protestoval jsem například proti tomu, aby studenti museli kopat v zákopech. Při tom trpěly naše prsty a já chtěl být přece hudebníkem! Byl jsem proto po čtyřech semestrech vyloučen a za trest jsem měl nastoupit do Košic k vojenskému útvaru. V poslední chvíli jsem byl zachráněn a dostal jsem se do AUSu, kde jsem si dva roky odbýval vojenskou službu a mohl hrát na housle.“
V letech 1950–1952 působil jako primárius Pražského kvarteta a v období 1953–1955 jako koncertní mistr Činoherního orchestru Národního divadla, pak do roku 1957 jako sólista Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Pronikavého úspěchu dosáhl po sólovém koncertu v Praze 6. listopadu 1954. Jeho první zahraniční cesty vedly do USA, kde hrál s Clevelandským orchestrem. V roce 1958 vystupoval v NSR, Holandsku a Rumunsku následovaly cesty do Francie a Belgie. V roce 1960 mu stát zapůjčil housle od Stradivariho „Duc de Camposelice“ z roku 1710. Hrál také na Stradivariho nástroj „Libon“ a housle „Princ Oranžský“, které postavil Giuseppe Guarneri del Gesu. Dlouhá léta také hrával na nástroj od Přemysla Špidlena. Normalizace, nenormalizace, v roce 1977 byl jmenován národním umělcem. Na košického vězně komunistického režimu kariéra jako hrom!
V tom měla jistě prsty črezvyčajka!
Ve veřejnoprávním rozhlase se rozpovídal jakýsi hudební pedagog. Coby jinoch, ještě před převratem, toužil studovat na konzervatoři hru na klarinet. Protože prý neměl ten správný původ, nevzali ho. Ne snad na konzervatoř, nýbrž na klarinet. Místo něj mu umožnili vystudovat hru na fagot.
Komanči kádrovali i hudební nástroje, na klarinet směli hrát jen majitelé rudých knížek!
„V 70. letech se nedobře dospívalo,“ sdělil vymírajícím divákům ČT l hlasatel. Proto máme teď už svobodný stát zaplevelený sedmdesátiletými puberťáky, kteří se – ač nedospělí – domáhají zvýšení důchodů!
Z téže televize jsme se v zeměpisném pořadu dozvěděli, že v Maově Číně byl zakázán i smích! To snad už i režimem vykrmenému divákovi umrzne smích na rtech.
Kronikáře M. K. ve Vlastivědném zpravodaji Prahy 9 zaskočil slovní průjem:
„Naši vnuci nám nemohou uvěřit, když vyprávíme, jaké byly starosti jejich matek, na kterých ležela tíha starostí o život rodiny. Nenakupovaly jako dnes, ale sháněly přebíháním od obchodu k obchodu a zjišťovaly, kam právě co dovezli. Pak s nákupem domů a podle toho, co se jim podařilo sehnat, vařit oběd nebo večeři. Ale to všechno po návratu ze zaměstnání. Ne vždy přišly domů včas, musely ‚mít účast‘ na různých brigádách, školeních a schůzích, pak třeba do družiny pro děti, uvařit, sledovat psaní úkolů dětí, vypravit je ke spánku a pak se věnovat spravování, praní či úklidu. A to ještě na nich byl požadován výkon v různých funkcích v zaměstnání či účast na školení, manifestacích, průvodech a patronátních akcích. A pracovat na směny.
Dnešní generace si neumí představit ty časy, kdy všichni byli zaměstnaní, všechny továrny a dílny pracovaly a překračovaly plán a stále byl něčeho nedostatek. Stálým nebo příležitostným ‚úzkoprofilovým‘ či nedostatkovým zbožím bylo např. koření, čočka, játra, kompoty, ovocné šťávy, pomeranče, mandarinky, banány, pudinkové prášky, šampony, čabajky, ocet, zápalky, toaletní papír, zubní pasty a kartáčky, porcelánové hrnky, textilní výrobky, nábytek, autodílny… Na knihy se stály fronty, podobně jako na zahraniční zájezdy, třeba jen pod stany do NDR. Studovat, bez ohledu na talent, mohli jen ti, kdo se neznelíbili lidem v sousedství a na pracovišti, jejichž vyjádření o kladném vztahu potřebovali. V kinech se promítaly sovětské filmy, ve kterých se pracovalo, místo dnešních amerických, ve kterých se střílí.“
Podle banánů a hajzlpapíru poznáte je!
Diagnóza je jasná. Jen doplním, že „vypravit děti ke spánku“ směly jen matky s legitimací KSČ. Vyloučeným, vyškrtnutým a bezpartijním byly děti odebrány a „vypraveny“ na noc k převýchově do gulagu s krycím jménem Artěk.
S prosincem 2017 zmizel z chodeb českých škol kalendář Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Odtrhněme si pár listů.
V dubnu si skupina sešrotovaných mladíků a mladic vzala na paškál StB: „Nemám už naději / klavír mi sebrali / Nemám už naději / Struny mi vyrvali/ Nemám už naději / Texty mi sebrali / Nemám už naději / Tajný zas choději!“
Kde jsou ty časy, kdy tajní chodili, dnes na každém rohu číhá kamera nikoli toulavá a štěnice, kterou nezamáčkneš!
Michael Kocáb na Děčínské kotvě v červnu 1989 pronesl „lidskou pravdu, že každej národ má takovou vládu, jakou si zaslouží“. Svatá pravda, ale takovou vládu, jakou má dneska, si snad český pronárod ani nezaslouží!
Karel Kryl předjal dobu, jak jinak než v srpnu: „Vím, byla by to chyba – plivat na pomníky…“ Myslel na pomníky sovětských vojáků. Své o tom ví nejen osvoboditel Prahy Koněv, ale stovky zhanobených pomníků s odtesanými, a přece prosvítajícími pěticípými hvězdami.
Jistý pěvec se o vítězném říjnu osudově spletl v zeměpisné šířce: „Byli tu, budou a zůstanou / naší zem jedinou ovládnou / – Soviety Union / My chcem svobodnej stát bez Rusů / Nechcem žít ve špíně a hnusu / – Soviety Union / My chceme klid a svoji práci / Nikdo si nedělá legraci – Soviety Union…“
Spletl se i v zeměpisné délce. „Soviety Union“ neexistuje, naši zem ovládl jiný „union“, zpod načinčaných fasád se dere mravní špína, z televize se valí kýble hnusu, klid nemáš ani po kremaci, práci, klidnou i neklidnou, hledá 298 tisíc nezaměstnaných a legrace vymřela, nepočítám-li čím dál blbější (je-li to možné!) Partičku.
Také Jaroslav Hutka svou listopadovou vizí předběhl dobu: „Bloudění bez cíle a cíle beze smyslu / Série klamů, nucený úsměv / Nečistá kůže a bezbřehá mrzutost / Jenom se zachechtá skřet česká poťouchlost…“
Jako by to zpíval letos! Snad jen s tou nečistou kůží to přehnal. Vždyť z bedny se kromě nadávek na bolševiky linou jen reklamy na prací prášky, deodoranty, mýdla, parfémy a jiné prostředky k mučení lidské pleti.
Prosincový bojovník snad opravdu sepsal svůj předvánoční text dnes: „Otevřeli jsme svoje srdce a čekali s důvěrou. / A někdo nám, někdo nám, někdo nám, / někdo do něj nachcal. / Brutální soulad politických stran, / v ulicích teror, / šílenej kravál. / To svět se posral.“
Ještě štěstí, že s rokem 2018 se na chodbách českých škol objevil další kalendář ÚSTRKU. A pokud se neobjevil, svět se neposral.
V Metru na otázku „Připomenete si výročí Remkova letu do vesmíru?“ odpovídá jakýsi M. T.: „Neměli bychom vzdávat hold komunistům.“
To údajná „legenda české astronomie“ Grygar v „nejčtenějším týdeníku v České republice“ 5 plus 2 přiznává: „Let Vladimíra Remka jsem sice také obdivoval, ale radost mi kazilo, že ho do vesmíru vynesla kosmická loď SSSR, který nás v roce 1968 napadl a od té doby okupoval.“
Holt Američani nás na palubu Friendshipu nevzali. Přátelství vocaď pocaď!
Ani jinak objektivní Stanislav Kužel si při vzpomínce na prvního československého kosmonauta neodpustí: „V roce 1976 byl zahájen výběr kandidátů na kosmický let a – jak jinak než podle sovětského vzoru – z řad pilotů nadzvukových stíhaček.“
Správně měl napsat podle amerického vzoru, neboť jak Virgil Grissom, tak John Glenn a další astronauti byli zprvu piloty nadzvukových stíhaček.
Martin Daneš, sám sebe nazývající „kavárenským povalečem“, varuje před žlutým nebezpečím:
„Zítra možná zjistíme, že Pivovary Lobkowicz a fotbalovou Slavii vlastní čínský stát, respektive Komunistická strana Číny. SK Slavia už rudou pěticípou hvězdu ve znaku má, v případě znaku Pivovaru Lobkowicz postačí dát ji namísto knížecí koruny.“
Kdyby šlo jen o pivo a fotbal! Rozkradení prosperujících podniků nekomunistickými státy ho nevzrušuje, osud Škodovky, Tatry, Pragovky nezmiňuje.
Inu, Česko je hezké, ale už není české! I voly odeslané do Němec musíme zdanit. Snad ještě vzduch smíme dýchat, aniž bychom si to museli nechat schválit v Bruselu.
Jan Hřebejk slzí jako mladostará Greta:
„Já mám v současné době pocit určité bezmoci, hořkosti. Bolševici vykládají, že zásah 17. listopadu byl přiměřenej. Já bych přál tomu Filipovi, aby tam byl. Kanálovi. Aby dostal od Ondráčka pěkně přes držku. Těch fašounů je taky pár. To SPD. A ty se musíš na ty jejich tupý ksichty dívat a tvářit se, že je to v pořádku.“
Hřebejkovi pro poučení z předlistopadového vývoje:
Kapitál se nadhodnoty dobrovolně nevzdá. Je nutné mu ji vzít. Státním zásahem, nebo s vidlemi v ruce. To víme už z hladových bouří před sto lety. V zahnívajícím „žaláři národů“ poslala c. a k. monarchie policii a vojsko střílet do dělníků a dělnic z prostějovské Wikovky. Zemřelo 23 lidí a dalších 80 bylo zraněno. Kromě Prostějova se demonstrovalo v Praze, Brně, Ostravě a na mnoha jiných místech. Za sociální práva. Za vyšší mzdy. V demokratickém Československu s tatíčkem v čele se policie nechovala jinak: 1920 – 17 zastřelených + 7 těžce zraněných, 1921 – 4 zastřelení, 1922 – 2 zastřelení, 1924 – 4 zastřelení, 1925 – 4 zastřelení, 1928 – 1 zastřelený, 1930 – 5 těžce postřelených dětí, 1931 – 15 zastřelených včetně žen a dětí + 34 zraněných, 1932 – 4 zastřelení + 18 zraněných, 1933 – 30 zastřelených + 101 zraněných…
Demokracii je prý třeba chránit. Ba že je! Dosud jakžtakž naše země se propadá do fašismu, v němž není radno nechat se zvolit prezidentem, předsedou vlády, šéfem parlamentní komise, či jen členem Rady ČTK…
Zmajdanovatělá ulice rozhoduje. Ještě hořící pochodně a už jen „Vlajko vzhůru“!
Tatíček by na chvilkaře poslal policajty, ale s pokynem nestřílet do korun stromů, aby se v nich mohli schovat nejmenší piráti.
Obří poutač seriálu „Příběhy těch, kteří zažili komunistické bezpráví“ vyzývá režimní učitele: „Poznejte je i na vaši škole. www.pribehybezpravi.cz.“
A klade sugestivní otázku mládeži zřejmě již zasažené inkluzí:
„Víš, co to byla výjezdní doložka a devizový příslib? Říká ti to něco? Ne? To je skvělý. To je krásný, že nevíš, co to je!“
Kladu doplňující otázky:
„Víš, co to je bezdomovectví? To je krásný, že to nevíš. 69 tisíc bezdomovců ti to poví.“
„Víš, co je nezaměstnanost? To je skvělý, že to nevíš. 298 tisíc nezaměstnaných tě poučí.“
„Víš, co je to žít pod hranicí chudoby? To je fajn, že nevíš, vo co gou! 1,02 milionu, 10 procent tvých spoluobčanů, ti svěří ono sladké tajemství.“
A teď už jim, paní učitelko, zase můžete lhát.
Ódéesák Růžička svěřil papíru:
„Na podzim roku 1989 jsem byl školák a dobře jsem věděl, že ve výtvarné výchově se nesmí na obrázek kosmické lodi psát USA… Jako každá totalita stála i tato na lži a pohrdání člověkem a nakonec nedokázala zajistit ani toaletní papír. Bylo to vězení, jehož zámek zrezivěl, upadl, bachař ze zaostalého bratrského impéria zcepeněl po hektolitrech vodky a muklové si nakonec všimli, že jsou volní.“
To je dnešní režim tak nasraný, posraný nebo zasraný, že se pořád pídí po toaletním papíru?
Ivan Mládek přežil jen taktak. Píseň o Stáně Polákové a Dáše Novákové vzbudila nelibost čtenářů Mladého světa: „V polovině dopisů pro mě pisatelé žádali zákaz činnosti, vazbu, někteří vyhrožovali i vytržením jazyka, vypíchnutím očí, zabitím…“ Ještě štěstí, že včas přišel Velký Listopad. A kdo ho zařídil: „Americká vojenská síla!“
Na otázku Reflexu „Jak to, že vás vlastně bolševik toleroval? Potřeboval zábavu pro lid, aby zapomněl, že musí stát fronty na banány a toaletní papír?“ bezelstně odtuší: „Nic závadného se jim na mých textech nedařilo najít, ale stejně jsem je štval… Normalizaci jsem celkem úspěšně prokličkoval.“
Blesk masíruje Miloše Jakeše:
„Je vám 93 let, chci se zeptat, kdy se chystáte konečně natáhnout bačkory? A jak se těšíte do pekla?“
Kdejaký blb doufá, že blbost je nesmrtelná a že tedy aspoň svou blbostí zůstane v dějinách. Jenže po pár letech už bude blbost, i ta jeho, bezejmenná.
MD Dnes rozhovoruje s Ladislavem Špačkem, Vrchním Hradním Šatníkem:
„Slušné společenské vychování nebylo za první republiky výsadou jen vyšších vrstev. I zedník nebo malíř pokojů si v neděli na procházku oblékl černý oblek, bílou košili, kravatu a nasadil si klobouk a dáma – maminka, žena řemeslníka i venkovská žena si vzala dlouhé šaty a vyšli spolu na korzo, procházeli se spolu po promenádě, a když potkali někoho známého, tatínek lehce nadzvedl klobouk a zastavili se pak třeba v cukrárně… Pokud se podíváte na fotografii horníků ze stávky v roce 1930, můžete vidět, že celé náměstí je plné mužů v černých oblecích, bílých košilích, kravatách a kloboucích… Dříve se naši předkové za první republiky převlékali několikrát denně… Celá epocha první republiky patřila k tomu nejlepšímu, na co můžeme za poslední staletí vzpomínat… Ještě (v 30. letech, za krize) se dělnictvo pořád chovalo vybraně… Muži chodili výhradně v oblecích a ve svetru si vyšli leda na golf… Elegance pak utrpěla za komunismu… Na jedné straně kvůli rovnostářství – já soudruh, ty soudruh, nastal skutečně úpadek klasického formálního vztahu, který existoval za první republiky a přetrvával ještě dlouho do 40. let. Ale co zůstalo, byly nadále vnější prvky, které byly tak hluboko zakořeněné, že muži stále chodili v černých oblecích. Když se podíváte na fotografie z tehdejších manifestací, opět mají na sobě všichni obleky a kabáty. Devadesátá lét byla v tomhle směru mnohem víc devastující… Když jsme jezdili na státní návštěvy do Elysejského paláce nebo Bílého domu, kde na nás koukali, jestli umíme jíst příborem… Václav Havel se etiketu učit nepotřeboval, protože vyrostl v jedné z nejlepších pražských rodin… Jeho matka dokonce pro Václava a jeho bratra Ivana psala slabikáře, aby její synové nemuseli číst ty blbosti, co měli ve škole. Havel byl bohém. Pohyboval se většinu života ve společenských kruzích, kde nepotřeboval to, co uměl – to znamená třeba si zavázat kravatu na tři způsoby… Když přijela delegace z nějaké balkánské země, například z Rumunska, tak jste viděla, že ti lidé nemají vůbec potuchy, co to znamená košile a kravata. Bylo vidět, že oblek mají na sobě poprvé v životě… Havel byl skutečný fintil. Vybrat pro něj košili, to byl úkol na několik dní. Položili před něj vzorky a postupně na každém našel nějakou chybu. Knoflíčky byly moc od sebe, látka se krabatila, proužky byly moc silné. On byl opravdu velký frajer…“
Ještě že MfD nečtou Rumuni, ty burani nekošilatý a nekravatový!
Jinak má však arbitr elegantiae pravdu. Například lid bydlící v maringotkách, nouzových koloniích nebo v jeskyních na Strahově se na neděli vyšňořil.
Však o něm Julius Fučík v Haló novinách 24. prosince 1933 napsal článek Nezaměstnanost o Vánocích v úředních cifrách:
„Asi tři kilometry od hlavních ulic Prahy je opuštěný lom a obecní smetiště. Tam, v jeskyni vydlabané do skály, žije nezaměstnaný truhlář Josef S. se svou ženou, která porodila. Noviny vycházejí každý den, ale o této události se nedověděl nikdo… Nezaměstnaní četli noviny… ale nikde tam nebyla zavedena smutná rubrika narození chudých dětí… Obecní popelářská auta tam vysypávala svůj obsah, nasbíraný z košů a odpadků města, a mezi těmi odpadky se dalo leccos užitečného sehnat. I shnilé jablko může být potravou pro toho, kdo nic jiného nemá. A jsou v něm dokonce i vitaminy.“
Metro referuje o Libeňském mostu:
„V období československé normalizace se počítalo s tím, že Libeňský most bude stržen a postaví se nový a širší most podle sovětského vzoru. Ten měl pojmout větší množství automobilů.“
Komanči nám chtěli nenechavou prackou šáhnout na kubismus!
Ale jen o pár odstavců dál se dočteme: „Nový most má být širší.“ Tentokrát ovšem širší podle vzoru Brooklynského mostu!
U článku se skví fotografie: „Lidé a aktivisté tancovali v úterý na mostě tanec haka.“ (Titulek je divný. Aktivisti snad nejsou lidi?)
Přesně to most potřebuje! Češi rádi tancujou na vlastních hrobech. A návdavkem se pobaví. Sranda neurazí, ale objížďku nezařídí. Zvláště když „na konkrétní návrhy objízdných tras je zatím podle radních příliš brzy… Náhradní spojení není zatím žádným způsobem řešeno“.
Nedaleký Hlávkův most je na tom taky špatně. Inu, kradlo se, kradlo, ale neopravovalo. („Faktem zůstává, že Libeňský most nebyl nikdy opravován.“) Žilo se z komoušské podstaty. Autor bezelstně prozrazuje: „V případě, že by musela být doprava na něm (rozuměj na Hlávkově mostu) zastavena, může ji alternovat trasa metra C mezi stanicemi Vltavská a Florenc.“
A tak na rozsýpajících se pražských mostech může bezpečně růst jedině rozmarýna.
Propánakrále, bez Husákových dětí by pražskou dopravu provozovala leda koňka!
Myslel jsem, že splašky Reflexu a spol. nelze překonat. Z omylu mě vyvedla jakási J. M. ve Vlastě. Její výplod Království za texasky je radno zakonzervovat pro budoucnost.
„Kdo měl džíny, ten byl ve třídě za hvězdu, a kdo měl strýčka na Západě, ten byl za naprosto nedosažitelnou hvězdu. Šaty do tanečních nám šily maminky po nocích, na svatbu jsme šly v přešité halence a sukni po sestřenici…
Fungovala zde (rozuměj v Sudetech) nejen velmi dobrá konfekční výroba, ale také zakázková tvorba pro movitou klientelu. Módní salony šily pro slavné herečky, zpěvačky a později i pro paní prezidentovou. Všechno se změnilo před válkou a v prvních poválečných letech. Židovští majitelé továren emigrovali nebo zahynuli v koncentračních táborech, němečtí podnikatelé museli po válce opustit své domovy i podnikání, a to, co zůstalo z království textilních továren, padlo do rukou vládnoucí komunistické strany…
Socialistická propaganda dala jasně najevo: všichni musí mít stejné oblečení, stejné boty, stejné názory… V módní rubrice (rozuměj tehdejší Vlasty) se řeší leda praktický oděv pro traktoristky…
Koncem 60. let se sice nakrátko uvolnily poměry, jenže o vysněných modelech podle francouzské nebo americké módy si mohli nechat zdát… Kvalitní látka a dobrý střih měly cenu zlata… V obchodech se toho moc sehnat nedalo, všechno mělo stejnou barvu, nebyly velikosti…“
„Když už se jakž takž podařilo sladit halenku se sukní, tak byl problém s botami,“ vzpomíná tamtéž jistá Zuzana. Zuzance se sice podařilo přes několik známých získat nádhernou látku, ale byla průhledná a potřebovala spodní prádlo v tělové barvě. „Nechtěla jsem si brát pruhované bombarďáky, takže nakonec mi švadlena ušila spodničku z dvakrát přeloženého prostěradla, aby ty kalhotky nebyly vidět.“
Království za šicí stroj! „To sis nemohla koupit, co jsi chtěla. Prostě jsi musela vzít, co bylo k dispozici… Všechno bylo mnohokrát obnošené… Měla jsem spolužačku, která na první pohled vypadala jinak. Neměla ty šedivé barvy ani nepadnoucí oblečení, nosila třeba kostkovanou sukni nebo halenku s fiží a to jen díky tomu, že jí to posílal někdo z příbuzných ze Západu… V dobách normalizace byly opravdové džíny rodinný poklad… Lidi ve třídě se dělili na ty, co mají džíny, a ty, co nosí jen náhražky…“
Jakási Lenka L. vzpomíná: „U nás ve třídě všichni nosili stejné oblečení, jen já jsem byla za exota, který má věci z ciziny… Celý den jsem čekala ve frontě, abych si mohla koupit síťované tričko. Oblečení, které se prodávalo u nás v Kolíně, bylo hrozné. Všechno bylo neforemné, kousavé a nepohodlné. Nejhorší byly svetry, tenkrát nebyla aviváž, takže jsme je prali v březovém šamponu… Když se ve třídě objevil spolužák v oranžové bundě, byl za hvězdu třídy, možná i školy. Měli jsme problém sehnat i tak obyčejnou věc, jako bylo bavlněné tričko. V obchodech byly leda kousavé svetříky nebo bolerka. V létě jsme se v oblečení potili a v zimě nám zase chyběly obyčejné, vlněné punčocháče.“
Jen dodám: Režim, který bezostyšně lže, má na kahánku. Jed, který šíří mezi mládeží, se vrátí jako bumerang. A myslím, že brzy.
Jistý Upton Sinclair v knize Umění a mamon (1925) napsal jasně:
„Případy Coleridgeův, Southeyův a Wordsworthův vnukají nám otázku, zda je možno, aby básník byl konzervativcem. Za starých dob ano, neboť tenkrát měli konzervativci co říci. Za posledních sto let stal se však třídní boj tak zjevným, důsledky třídního vykořisťování tak odpornými, že člověk, který jich nevidí, musí mít nedostatek inteligence, člověk, který se o ně nestará, musí být bez srdce a svědomí a bez toho nelze vytvořit velkou poezii.“
A co český básník? Až se jitro zeptá, o čem psal či nepsal včera?
A co slavná píseň Marty Kubišové?
Zůstává mír dál s touto krajinou? Naši vojáci už okusili slasti okupace – v Iráku, Afghánistánu, v Kosovu. Všude je vítají s náručí plnou petard. Do armády budou brát krátkozraké plešaté, vousaté, nedoslýchavé… Jednonozí však budou přezkoumáni – jakpak kdyby některý z nich vykročil levá, levá, levá…?
A co zloba, závist, zášť, strach a svár, pominuly?
U svatovítské katedrály visí poučná tabulka – historie pracoven našich prezidentů i rezidentů.
Nechybí fotka pracovny, v níž se krčil Hácha. Chybí Gottwald, Zápotocký, Novotný, Svoboda, Husák zas neměl vkus. Od osmačtyřicátého do Havla jsme neměli prezidenta! Závist? Strach? Zášť? Msta? Ježíš řekl: „Má je pomsta!“
A co mraky? Odpluly z oblohy a každý sklízí setbu svou?
To ano, lid má co si zasel. Odedneška nebudeš smět bzdít, natož prdět. Kysličník uhličitý nezapřeš. Velký Bratr má čidla všude!
A co modlitba? Promlouvá k srdcím, jež zloby čas nespálil jak květy mráz? Preláti ztloustli, modlitba skrz sádlo k srdci nepronikne.
Vrátila se ztracená vláda věcí tvých, lide český?
Česko plesko. Rückkehr unerwünscht! Návrat svobody nežádoucí. Rovnost pod Troskami nebo Rovnost v troskách? Jak vykleštění lvové blijem o mříže. Nesouhlasíš, nebo s nimi jíš? Mlčíš, nebo smlčíš? Vyješ s vlky? Uviješ si věnce!
Velké širé rodné lány, solárními panely obsypány! Nastojato rozprodané bory čumí po skalinách, zašantročená voda hučí po lučinách zarostlých řepkou.
Vláda se nevrátila, ona se ztratila.