MILAN BLAHYNKA
Dík Dunaji vzdávali a vzdávají cestou k Černému moři posádky škodovek, fiatů, zastav, trabantů a nyní i toyot, mazd, mercedesů atd., neboť si zopakují Bratislavu, v Budapešti si sednou na nábřeží proti parlamentu a přinejmenším smočí nohy v řece, po romantickém břehu Železných vrat projedou za hranice všedních dnů… Nepíšu však reportáž z léta, ale recenzní díkůvzdání za knihu VEĽKÝ PÁN DUNAJ, Antológia poezie klasikov národných literatúr podunajských štátov (Spolok slovenských spisovateľov, b.m. 2019, 388 s.).
Knihu většího formátu sestavil Miroslav Bielik, předseda Spolku slovenských spisovateľov (SSS), za odborné spolupráce Radomira Andriće, předsedy Unie spisovatelů Srbska (UKS), který k ní napsal i úvodní esej, Miroslava Demáka a Martina Probudily. Vznikla za tři roky práce z rozhodnutí kolokvia Dunajské elegie v Bratislavě 2016, kde si SSS a UKS rozdělily sběr písní a básní o Dunaji: SSS ze Slovenska, Rakouska, Maďarska, Chorvatska a Ukrajiny, UKS ze Srbska, Německa, Rumunska, Bulharska a Moldavska.
Bratislavské kolokvium rozhodlo o vydání tří svazků: lidových písní o Dunaji, básní klasiků národních literatur a básní současníků. Antologie básní klasiků předběhla lidové písně. Je komponována velkoryse. Přináší po jedné básni (vždy originál a překlad do slovenštiny a naopak slovenských originálů do srbštiny) verše devíti autorů německých (kromě toho jedné lidové písně), a vždy po deseti básnících rakouských, slovenských, maďarských, chorvatských, srbských, bulharských, rumunských. K tomu vždy ještě úvodní pojednání a na závěr Medailóny básnikov.
První dík patří odvaze sáhnout do klasického dědictví, v různých zemích v různé míře hanebně málo připomínaného. Ruku na srdce, známe je málo. Přiznám se. Z devíti německých básníků veršů inspirovaných Dunajem vím nebo mám povědomí jen o třech, a tak vděčím antologii, že mi dala mj. – v přebásnění Petera Mišáka Gottschallův věru Nespútaný Dunaj, který končí slokou: „Peň sa, Dunaj, cez přešťastné kraje, / kde mocnár už nikomu putá neschystá / a veselo pozdrav každý mestský pranier, / na ktorom visí obraz ministra.“
Zvláště velké poděkování náleží lekci vystřízlivění z iluzí, že aspoň slovenské a díky intenzivní překladatelské a vydavatelské práci poměrně dost známe básníky jihoslovanských národů. Například Srb Vasco Popa po vydání českého výboru Vrať mi moje hadříky (1964) byl u nás velmi populární a často se recitoval v různých soutěžích. Ale o jeho verších, jimiž vzdal hold řece, jíž „protéká krev bílého města“, Bělehradu, neměl jsem tušení. Ta báseň se jmenuje Veľký pán Dunaj a právě podle ní je pojmenována celá antologie.
Konečně za snad nejvíc vděčí český čtenář Veľkého pána Dunaje tomu, že až nad touto antologií, ve které není česká klasická poezie zastoupena (Čechy, Morava a Slezsko neleží na Dunaji) se podiví, jak v ní Dunaj až trapně absentuje. Pravda, v česky psané poezii slovenského básníka Jana Kolára, v jeho Slávy dceři (1824, vydání roku l832 Kollár rozšířil na 615 sonetů, k nimž později postupně přidal ještě dalších třicet znělek) je celý střední, třetí zpěv nazván Dunaj, ve 298. sonetu se čte apostrofa „Ty i všech toků kníže / i všech Slávů děde nádherný“, tedy jakoby první náčrt apostrofy Dunaje z pera Vasca Popy, 337. sonet začíná poctou „Labe, Visla, Volga ani Něva, / ni vln tolik má břeh Dunaje“.
Jenže tím je česká, vlastně jen jazykem česká chvála Dunaje a obdiv pro něj nadlouho u konce. Ve Vídni dlouho žil velký český básník J. S. Machar, ale pokud vím, Dunaji se nepoklonil. Neučinil to, aniž na to při rozsahu jeho díla mohu přísahat, ani Vrchlický, u něhož se najde z motivů vše (na což se spoléhalo při maturitách, protože odpověď Vrchlický bývala z 90 procent správná), dokonce ani téměř stejně univerzální Nezval. Dunaj se dostal do často čtené, citované a do paměti zarývající se české poezie až Slezskými písněmi Petra Bezruče, zejména čtyřmi ze šesti, v nichž je jmenován. Ve Smrti Caesarově: „povraždil kmen její nad Dunajem“; v básni Oni a my „pánové hluší“, kteří „nám pobrali školy, nám pobrali chrámy“, jdou „z Modré a Polské a z dunajské strany“; v triptychu Já „kolem jdou bohatci cizé mi víry“, „mužové vážní a mocní, / mocní na Dunaji, ve zlatém městě“; konečně ve slavné Ostravě „při Dunaji strmí paláce / z krvé mé a z mého potu“.
Dunaj se tak zapsal do paměti české poezie nikoli svou přírodní nádherou, ale mocnářskou nadstavbou, nádherou paláců vystavěných na účet národů habsburské monarchie; bezděky a ovšem zcela nespravedlivě se stal symbolem útisku, a proto pro něho neměl pohled a obdivný verš ani mladý Nezval po své cestě do Vídně, když psal v básni Rosina Lodolla verš „Ve Vídni u Dunaje“, ani Nezval už slavný, když na jaře 1933 cestou vlakem z Brna do Paříže přespal ve Vídni, po níž se prošel; podle záznamu o té procházce v diáři a podle básně Vídeň, známé ze Sbohem a šátečku, k Dunaji vůbec ani nezabrousil – při procházce okolo Schönbrunnu, okolo „té trosky dnes už bědné“, zjevila se mu „náhle jako ve snách / zářící gotická a mešní monstrance“ a „v jejích klenotech jsem poznal oči služek / oči dívčinech zrozených na horách /…/ oči mladých českých usměvavých služek“, ale při pohledu na tu třpytící se monstranci se i zděsil pomyšlením, „kolik tisíců jich padlo kolek set“ za války a „stokrát proklel jsem císařskou korunu“. Není to přímo jeho pokračování Bezruče?
Zdá se, že teprve Nezvalův (jen do jisté míry) antipod Josef Kainar konečně uviděl Dunaj, a to jinýma očima než Bezruč. V jeho Českém snu „už nepřilétnou na zlých koních / z Prešpurka páni huláni, / kde dívky dosud šátky perou / a Dunaj zticha uhání, // už v jeho vírech neuhyne, dcerečka daná Turkovi, / a Janíčka už nespoutají / pro zrádnou milou v okovy“.
Tíha tradice je snad bez konce. Když ctitel Nezvala Jiří Suchý zaznamenává ve své Klementajn pozdrav z Vídně, který poslal opuštěné dívce milenec, který „od ní utek“, ocenil „junge Frauen / Alter Wein“, ale ani slovo o stříbropěnném Dunaji. A v obrovském devítisvazkovém Básnickém díle ctitele Nezvala i Bezruče Jiřího Kuběny, monarchisty, nepadlo jméno Dunaje, do něhož se vlévá Kuběnova milovaná Dyje, ani slovo. Absence českého verše pro Dunaj, velkého pána, prostě zas jednou podává důkaz, jak poezie dlouho není s to zapomenout na symboly zažitých křivd.
Současné české básníky už Dunaj uchvacuje. Budou v dalším svazku?