VĚRA BERANOVÁ

Laudatio na Jindřicha Štreita

Zachytit, popsat, alespoň v hrubých rysech přiblížit tvorbu a životní pouť fotografa Jindřicha Štreita je nad možnostmi tohoto laudatia. Kdybychom hledali to podstatné, to charakteristické, otevře se před námi nejen bezbřehá fotografická tvorba, ale také velmi záslužná pedagogická i organizátorská práce. Jen z hlediska kvantitativního bychom mohli jmenovat vydání 38 autorských knih a bezpočet katalogů a více knih, které svými fotografiemi ilustroval. Kniha Kde domov můj o lidech bez domova získala 1. cenu v evropské soutěži a 1. cenu v soutěži Nejkrásnější kniha v roce 2017.

Jindřich Štreit uspořádal více než 1400 samostatných výstav u nás i v zahraničí. Jednou z těch posledních je například výstava v Národním zemědělském muzeu v Praze Cykly. Jde o velkoformátové snímky, které konfrontují zemědělství před změnami roku 1989 se současností. Samozřejmě se jedná o proměny strojů, proměny krajiny, ale tak jak je Štreitovi nejvlastnější, jde o člověka v prostředí, kde pracuje a žije. Jedná se o konkrétní oblast, kterou autor velmi intimně zná, totiž o Bruntálsko a Olomoucko. Autor jako by se obloukem vracel ke svému domácímu prostředí i tematice. Celoživotně však hledá, a to velmi neúnavně, nové kraje, ale především novou, jinou podobu lidské tváře a to, co se za onou lidskou tváří skrývá. Nevyhýbá se, ba právě naopak, vyhledává, netradiční prostředí a situace. V posledním období to jsou také lidé žijící netradiční život, žijící na okraji většinového proudu. Takový je cyklus Ze tmy do světla, který zachycuje vztah vězňů a kaplanů nebo vůbec poslední cyklu …s láskou… o domácím hospici. Jsou to i sociální témata jako handicapovaní, které představila výstava nazvaná Ruka pro život, instalovaná v budově Senátu, tak z letošního roku cyklus nazvaný Na urgent, který vznikl v olomoucké nemocnici. Neměli bychom také zapomenout na výstavy skupinové, kterých je bezpočet a především na mezinárodním poli reprezentují to nejlepší z české fotografické tvorby.

Tvorba Jindřicha Štreita je zastoupen v nejvýznamnějších sbírkách u nás i ve světě. Na téma jeho tvorby i životních osudů bylo natočeno také několik filmů. Například v roce 1990 film Jana Špáty nazvaný Mezi světlem a tmou, v r. 2006 Aleše Koudely film Jindra ze Sovince, v loňském roce film Libuše Rudinské Na tělo, až po letošní projekt Kamila Zajíčka a Štěpánky Bieleszové, zabývající se Štreitovými aktivitami v Sovinci, film Jindra ze Sovince, který získal 1. cenu v ČR a 3. cenu na světovém festivalu v Šanghaji. To by byl jen pouhý zlomek z hlediska kvantitativního.

Cesta Jindřicha Štreita k domácímu a zahraničnímu úspěchu zdaleka nebyla snadná, možná i proto tak rozumí svým námětům, proto jej celoživotně zajímají především ti méně úspěšní, často až na okraji společnosti. Za své životní poslání považuje prostřednictvím svých jedinečných výtvarných prostředků, své fotografie, poukázat na problémy jedince, v podstatě však celé společnosti, a to nejen v nedávné minulosti, ale také se kriticky dívá na náš současný svět. I když tato slova zní jako fráze, zdaleka nejsou frází.

Hledáme-li základní konstanty života a tvorby Jindřicha Štreita, je to vedle jeho celoživotního zaujetí fotografií také něco naprosto jedinečného, hmotného, je to hrad Sovinec. Tedy nejen hrad, ale genius loci celého kraje. Kdo alespoň jednou tento kraj navštívil, hned tak nezapomene. Pro Štreita je to pevný bod, z kterého doslova dobývá svět.

Nejbližší kulturní centrum je Olomouc, kde v roce 1967 vystudoval obor výtvarná výchova na Pedagogické fakultě Palackého univerzity. Začínal jako učitel a ředitel Základních devítiletých škol, pracoval v knihovně, ale také jako dispečer Státního statku po politických problémech. Po roce 1989 působí jako vysokoškolský pedagog FAMU, VŠMU v Bratislavě (Dr. h. c.) a profesor Slezské univerzity v Opavě. Přímou součástí jeho existence je veřejná práce v kultuře v tom nejširším slova smyslu. Pojmem se staly výtvarné přehlídky, které organizoval v Sovinci. Byly to desítky výstav předních výtvarníků, z nichž někteří právě v 70. a 80. letech nebyli v centru zájmu kulturní politiky. Byla to vždy zajímavá setkání a to nejen z hlediska výtvarného. Osobně jsem se právě díky těmto výstavám setkala například s tvorbou autorů, kterou bych v rámci oficiální výstavní činnosti tehdy nepotkala. Jmenujme alespoň některé. Stanislav Kolíbal, Adriena Šimotová, Václav Boštík, Tvrdohlaví, Karel Pauzer, Hana Purkrábková, Miroslav Šnajdr, Bohuslav Reynek a řada dalších.

Tyto aktivity a řadu dalších v následujících desetiletích považuje Jindřich Štreit za jistou samozřejmost. Jeho stěžejní význam je však bezesporu ve vlastní výtvarné tvorbě. Bývá charakterizován jako dokumentární fotograf. Toto tvrzení by si snad vyžadovalo malou korekci. Na první pohled se sice jedná o dokumenty zabývající se nesmírnou tematickou šíří a růzností, pro kterou je společný silný sociální podtext, avšak není to typický dokument. Ve většině je zde patrný silný autorský záměr, objevují se autentické záběry ze života s vytříbeným výtvarným citem. Tím tyto fotografie nabývají další rozměr. Jsou to například cikánské rodiny, záběry z venkovského prostředí moravského severního pohraničí, především z počátků 70. let. Dlouhodobě jej přitahuje prostředí vězení, také těžké práce nejen na polích, ale také v továrnách (cyklus Ocelový svět, Vítkovice, Třinecké železárny).

Věnuje se rovněž sakrálním tématům, cyklus Brána naděje nebo velikonoční výstava v Emauzském klášteře v Praze, kterou koncipoval s architektem Václavem Hlaváčkem a jeho synem Vojtěchem. Jindřich Štreit pojal tradiční téma, Křížovou cestu, tolikrát zpodobenou v různých epochách, poněkud jinak. Nic to však nezměnilo na hodnotě, zajímavosti vystavených čtrnácti fotografií, tedy čtrnácti zastavení. I vlastní instalace byla netradiční. Téma utrpení Krista bylo v pozadí, na některých fotografiích pak vůbec nefigurovaly atributy vážící se k tématu. O to působivější jsou portréty, tváře neznámých lidí. Vlastně vždy jde o rozhovor mezi autorem a zpodobnělými, především v situacích zdaleka ne deklarativně pozitivních. Přesto Štreit nevyužívá prvoplánových prostředků navozujících drama situace. Je si sám vědom nebezpečí v rámci zpodobňování těchto námětů. Vždy se snaží seznámit v širším kontextu s tématem, pochopit, procítit, avšak nepodlehnout emocím. Tento přístup jej chrání před prvoplánovým sentimentem, a právě proto jsou jeho fotografie tak silné, pravdivé…

Unie českých spisovatelů se přidává k těm, kdo oceňují neobyčejný, jedinečný přínos tvorby Jindřicha Štreita nejen do pokladnice domácí výtvarné tvorby, ale i té tvorby, která překročila plot domova.