ZDENĚK HRABICA
Psal se 16. listopad 1989 a my se vespolek setkali při jedněch narozeninách v závodním klubu ROH, blízko Štěpánské ulice. Zčista jasna se mezi námi objevil člen sekretariátu ÚV KSČ Zdeněk Hoření a známý svazák Vasil Mohorita. Prý, kdyby se o den později něco na Národní třídě nebo na Albertově jenom šustlo, vytáhne poslanecký průkaz a kordon Pohotovostního pluku SNB zastaví.
Ráz naráz.
Příští den jsem spěchal jako novinář ze Světa v obrazech na Albertov, moji kolegové fotograf Bedřich Kocek a Lubomír Teprt přišli také; ten druhý se vypařil jako pára nad hrncem. Nebyl jediný, ve vzduchu něco viselo.
Po několika projevech jsme se dali na pochod z Albertova na Vyšehrad, povídali jsme si páté přes deváté.
Když jsme šli z Vyšehradu na Národní, průvod houstl, pod podloubím Národního divadla stáli mně známí – Jaromír Štětina, kterému jsem přes generálplukovníka Leonida Latyševa, náčelníka Politického oddělení vojsk Pohraniční stráže SSSR, pomáhal sjíždět největší ruské řeky. A byl jsem tomu rád. A vedle něho stála moje kolegyně z Mladé fronty Dana Mazalová.
Všichni jsme měli v SSSR hodně skvělých kamarádů.
Dvojici jsem skoro nepoznal, Štětina byl zarostlý, jakoby přijel právě ze Sibiře a Dana – dohromady nesli papundeklovou tabulku: „Nejsme jako ONI!“ Ruce do „véčka“.
Pak to začalo.
Nikde jsem neviděl včerejší hlásné trouby, které slibovaly, jak se zachovají, kdyby se něco šustlo.
Řady policistů se štíty a pendreky a v přilbách začaly bránit průchodu průvodu Národní třídou. Dal jsem se do řeči s Josefem Kemrem, ovzduší se nám nelíbilo. Velký herec byl v džínovém obleku a s džínovým traláčkem. (Později, když zemřel, neměli ho ani kde pochovat, odpočívá na hřbitově u svatého Matěje ve společném hrobě, v samém rohu).
Zavětřil jsem a čekal jsem, že se něco stane; dal jsem se z Národní třídy Mikulandskou a narazil na profesionály z Pohotovostního pluku SNB. Někteří měli na mou adresu nechutné výroky a tak jsem se průchodu vzdal.
Běžel jsem do budovy Vydavatelství Novinář – v domě na Národní třídě – se známým lahůdkařstvím Lippert a po cestě jsem nasbíral každého, kdo se mnou chtěl jít.
Bylo jich pár desítek a už je nyní nechci ani jmenovat. Narodili se právě 17. listopadu 1989. Vařil jsem jim kávu, rozléval víno, umožnil jsem všem telefonovat blízkým.
Všechno, co jsem jako svědek na Národní třídě na vlastní oči spatřil, jsem po návratu do kanceláří všem vyprávěl.
Kolem jednadvacáté hodiny jsme společně vyšli do pražských ulic.
Jelikož jsem téměř každým rokem tento příběh vylíčil, nevyhnul jsem se tomu ani letos.
Chci jenom na svou čest a svědomí po třiceti letech sdělit, že informace o události 17. listopadu 1989 se rok od roku podávají velmi zkresleně a dokonce hodně nepravdivě. O brutální zásah se podle mé zkušenosti a dnešního srovnání policejních zásahů v žádném případě nejednalo.
Dokonalé mediální sestřihy se nedají slovy vylíčit. Ani se nedají změnit odhodlané a hlasité komentáře.
Přečetl jsem si nejrůznější ohlasy, včetně vyjádření prezidenta Miloše Zemana, který se chystá v jubilejní den zapálit si doma svíčku.
Spíše mne však zaujal europoslanec Polčák, když reagoval na hlavu českého státu v jiné souvislosti prognostickou předzvěsti jeho brzkého skonu. Přeje skon Miloši Zemanovi. S podobným hyenismem může přispěchat pouze osoba hodně nízká. Podobná však mnoha jiným z lidské a zvířecí říše.
Po celých třicet let bývám 17. listopadu před Hlávkovou kolejí, odkud Němci vyváděli v roce 1939 české studenty na popraviště do Ruzyně a další pak lifrovali do koncentračního tábora Sachsenhausen.
Fotografuji a přes objektiv pohlížím do tváří českých politiků! Ve většině jsou to vcelku slušní občané České republiky, ale často mezi nimi nechybí ani Polčákův klon.