aneb

O ukradené evoluci

JAROSLAV ČEJKA

Za titulek těchto řádků jsem si zvolil slova, kterými začínala nejedna pohádka mého dětství. Ale mohly by jimi začínat i mnohé pohádky o událostech roku 1989. Ať už nám je vyprávějí konformní média, nebo je šíří pamětníci na internetu. A politické pohádky patří k těm nejvýživnějším. Čerpá z nich literatura stejně jako výtvarné umění, divadlo či film a pracují s nimi i poslušní historici, k jejichž úkolům patří mimo jiné přepisování historie a adorace vítězů, kteří si začínají uvědomovat, že získat moc je mnohem snazší než si ji udržet.

Já se tu však nechci zabývat rozmotáváním zamotaného přadena pohádek o třech mocenských proudech, které se v Československu koncem osmdesátých let snažily strhnout moc na svou stranu, ani o cizích tajných službách nebo domácím odboji několika desítek disidentů, které z toho těžily. Nebudu řešit, kdo svolával památnou demonstraci studentů na Albertov, kdo ji svedl k pochodu do centra a nakonec zavedl až na Národní třídu, ani kdo jí postavil do cesty ozbrojený policejní kordon, či později vypustil do éteru falešnou zprávu o mrtvém studentovi Šmídovi, kterého tak dobře sehrál agent StB Žifčák, aniž by se za svůj výkon dočkal nějaké té ceny od herecké asociace.

Chci se jen ohlédnout za jednou z událostí české kultury v onom osudovém roce 1989. Jde mi o následky rozhodnutí z roku 1988, aby byly znovu posouzeny tzv. trezorové filmy, tedy filmy, jejichž veřejné promítání v kinech a uvádění v televizi bylo zakázáno buď hned na samém počátku normalizace, nebo které byly zakazovány postupně – nejčastěji z důvodů emigrace některého z jejich tvůrců.

Na základě onoho rozhodnutí založilo tehdejší vedení Československého filmu dvě komise. Jednu pro posouzení celovečerních filmů hraných a druhou pro krátkometrážní a dokumentární snímky. Obě komise pak postupně zhlédly všechno, co se za normalizační léta v „trezorech“ nahromadilo. V první z nich zasedal kromě jiných režisér Jiří Svoboda, ve druhé mezi dalšími i já.

Na plátně se střídaly filmy Kočár do Vídně, O slavnosti a hostech, Skřivánci na niti, Škola otců, Všichni dobří rodáci, slavné Ucho a další a další. Na přelomu let 1988 a 1989 obě komise dokončily svou práci a doporučily návrat všech posuzovaných celovečerních a většiny dokumentárních filmů do široké distribuce. Jen několik málo dokumentů bylo předurčeno pouze k promítání ve filmových klubech. V trezorech nemělo zůstat nic.

Po schválení odborem kultury ÚV KSČ, které si vyžádal tehdejší ústřední ředitel Čs. filmu, byly v létě roku 1989 ty celovečerní filmy, které existovaly pouze v jednom exempláři, zařazeny do výroby potřebného počtu kopií.

Krátce po listopadových událostech si však sametoví revolucionáři zmíněné uvolnění trezorových filmů neohroženě přivlastnili. Ze lži je však brzy usvědčilo to, že už začátkem roku 1990 vyhráli na Berlinale Menzlovi Skřivánci na niti Zlatého medvěda. Filmy na festivaly se musí přihlašovat s několikaměsíčním předstihem a výroba potřebných filmových kopií v té době trvala také pár měsíců, což filmoví „revolucionáři“ prostě nemohli stihnout. Lidem znalým věci bylo tím pádem jasné, že Skřivánky na niti vyslaly na berlínský festival ještě „staré struktury“, ale proč to zbytečně věšet lidem na nos, že?

Pro zasvěcené pamětníky tato epizoda samozřejmě nemůže být nijak překvapující. Tak zvanou „perestrojku“, česky řečeno přestavbu, kterou Slováci ironicky nazývali „prekabátenie“, v Československu (podobně jako v SSSR) mnozí staří a ostřílení funkcionáři a pracovníci stranického a státního aparátu bojkotovali nebo sabotovali. (Podle všeho zdržovali i výrobu potřebných kopií uvolněných filmů.) Jenže v tehdejší komunistické straně a uměleckých svazech během osmdesátých let přibývali mladší lidé, kteří s (ne)kulturní politickou zvůlí počátku sedmdesátých let neměli nic společného a kteří se v rámci možností snažili přelstít normalizační dozor a prosazovat kvalitní díla i jejich autory buď pod cizími jmény lidí, kteří si tak vysloužili označení „pokrývači“, nebo pod pseudonymy. A pokračující „perestrojka“, o které se dnes vůbec nemluví, nebo se bagatelizuje, jim v tom samozřejmě uvolnila ruce.

Proto se mohly už v roce 1988 začít vracet do veřejných knihoven knihy, které z nich byly normalizačními koniáši vyřazeny, proto se už v průběhu roku 1989 objevovaly v edičních plánech nakladatelství tituly autorů téměř dvacet let umlčovaných (včetně signatářů Charty 77), proto mohlo Západočeské divadlo v Chebu uvést už počátkem „sametového“ roku obnovenou premiéru dvacet let zakázaného Topolova Konce masopustu a Vinohradské divadlo v Praze koncem sezóny 1988/89 novou hru téhož autora Hlasy ptáků. A tak dále a tak podobně.

Výsměchem této kulturní evoluci i slavnému heslu sametových revolucionářů „Nejsme jako oni!“ se pak stalo stažení inscenace Jiřího Žáčka Ptákoviny podle Aristofana, kterou „evolucionáři“ s odřeným hřbetem uhájili proti snahám některých předlistopadových funkcionářů zakázat ji hned po její premiéře. Důvodem jejího stažení v roce 1990 bylo, že by ji diváci mohli chápat jako kritiku nového polistopadového vedení státu!

Není žádným tajemstvím, že mnozí řadoví demonstranti z listopadových náměstí, ale i někteří disidenti a studentští vůdci z roku 1989 si začali dříve či později stěžovat, že jim byla jejich revoluce ukradena. Budiž mi dovoleno připomenout, že té části naší generace nadšených příznivců osmašedesátého roku a myšlenky „socialismu s lidskou tváří“, která se normalizátory nenechala zahnat do kouta a soustavně usilovala o „mírný pokrok v mezích zákona“, byla ukradena její „evoluce“. Vzápětí pak byla, řečeno slovy Milana Jungmanna, „zatlačena bez odporu do bezvýznamnosti“, ve které je zásluhou po stalinsku se zostřující třídního boje, důsledné ostrakizace a třicet let trvající cenzury mlčením držena dodnes.

Postsametoví stalinisté prostě nezklamali a jejich pokračovatelé, kteří časy, o nichž je řeč, vůbec nezažili, se chovají jako rudí gardisté za dávné Maovy „kulturní revoluce“. Samozřejmě že dnes řádí o level výš. A s novým Velkým kormidelníkem malé postavy (zato však bujné ohnivé kštice) v čele!