MILAN BLAHYNKA

Jako z udělání mi chodí na recenzi knížky o psech, kteří mě nemají v lásce, protože svými zbystřenými smysly vyčenichali, že miluju kočky; zpoza mnoha plotů na mě zuřivě štěkají. Zato psi z knížek se mi často líbí a rozumím si s nimi. Tak je to i se psy z knihy VŠICHNI PSI MÉHO ŽIVOTA (Klika, Praha 2019, edice Otevřeno, 208 s.), kterou napsal jako svou už jedenáctou Aleš Dostál.

Jak už na silně navštíveném křtu knihy v ostravském Knihcentru (Dostál má věrnou početnou čtenářskou obec) řekl Jaromír Šlosar, který sdílí autorovu radost z přírody i starost o ni, Dostál v kratičkých ohlédnutích za svými téměř už celoživotními zkušenostmi chovatele vybraných psích plemen přichází s emfatickou prózou nejen o nejlepších přátelích člověka, ale i o sobě. Rád bych k tomu dodal jen dvě drobnosti.

Aleši Dostálovi se navíc podařilo pořádně nabourat rozšířené přesvědčení, že psi vynikají nejen věrností svým pánům někdy i všelijakým, ale také tím, že dobře vycvičeni poslouchají své páníčky a paničky na slovo, gesto a třeba jen pohled. Dostál na řadě míst vypráví o tom, jak se také dovedou vzepřít, neposlouchat a neposlechnout. To když je i chovatel tak zkušený jako Dostál nutí kopulovat, ať jde na ně po dobrém i po zlém; jak se nedávají ani v době říje přimět ke spojení se psem nebo fenou, když se jim nelíbí. V tom se zatraceně podobají lidskému plemeni, dokonce je i předčí, nedají se totiž ničím uplatit.

V závěrečném vrcholném příběhu roztoužený jezevčík Umbo ne a ne se spojit s hárající psí krasavicí, kterou si k oplodnění za 400 eur přivezla rakouská chovatelka. Umbo toužil jen po domácí fence Gamě. Ani odborná inseminace za pomoci injekcí hormotoninu se nepovedla, Umbo se nevzrušil. Opavská veterinářka to vzdala. „Ten pes není normální,“ povzdechla si a chovatelka pani Helga z Rakouska „si myslela totéž, ale německy“.

Jaromír Šlosar má pravdu, když oceňuje Dostálův dar humoru, tu dodávám: i laskavé ironie. K jeho ocenění Dostálova humorného podání Umbovy věrnosti Gamě, v němž se shodujeme, dovoluji si poznamenat, že Dostál věrně podle Vančurova výměru humoru – ne smáti se, ale lépe věděti – upozornil, o čem jeho kniha koneckonců taky je.

Končí příběh zmínkou, jak se Umbo hned po příjezdu domů „volně svázal s“ (nyní) „již volně puštěnou Gamou“; že o tom zavolal paní veterinářce, „aby se taky v něčem přiučila z etologie psů“; a uzavírá: „Ten pes je normální, protože je věrný. Proč by se za nějakých slíbených 400 € vyčerpával na neznámé cizince, když má doma svoji fenu a může mít štěňata z lásky.“

Všichni psi mého života jsou také knížkou o lásce k nezaplacení. Nemáme se, „dámy a pánové,“ čemu přiučit od domácích mazlíčků a chytit se někdy za nos?