EMIL HRUŠKA

Pokud byste se chtěli seznámit s příběhem, který by zasloužil označení „antická tragédie“, samozřejmě v onom přeneseném smyslu, tak tady je. Bylo to opravdu drama. Drama, ve kterém se hrdina – lze-li hlavní aktérku nebo aktéry takto označit – dostal do neřešitelného konfliktu s vlastním osudem, v marném boji mu podlehl a byl dohnán k záhubě…

Kulisy tohoto dramatu, blízké i vzdálenější, vynikaly malebností a romantikou; drsnost prostředí obrušovaly jeho pozoruhodné zvláštnosti, přírodní i společenské. Jejich protnutí – lázně se svými prameny, koupelemi a hosty – byly pak výrazným společenským determinantem. Je tomu tak ostatně podnes.

Konkrétně, pokud šlo o toto prostředí: na horním toku řeky Teplá, v poutavé Tepelské vrchovině, 37 kilometrů jižně od Karlových Varů a 15 kilometrů východně od Mariánských Lázní, leží městečko Teplá. Místo, do kterého se především dávná historie podepisovala krví a ohněm, ať už to bylo za husitských válek, selských rebelií nebo v dobách třicetileté války. Teplá, ve které v důsledku kolonizace získalo dominantní převahu německé obyvatelstvo už koncem 16. století, měla ve 30. letech století minulého na 3000 obyvatel a tento počet se, i přes výměnu obyvatelstva po druhé světové válce, udržel i v prvních letech jednadvacátého století. Od roku 1898 je Teplá spojena železniční tratí jak s Mariánskými Lázněmi, tak s Karlovými Vary.

Asi čtyři kilometry západně od Teplé se nachází vodní nádrž Podhora, dnes chráněný zdroj pitné vody pro Mariánské Lázně a okolí, vytvořený v letech 1952-1956; do konce 40. let minulého století však přes léto vyhledávaný cíl rekreace, koupaliště. A drama, o kterém píšeme, vyvrcholilo právě zde a právě v létě. V létě zlopověstného roku 1933.

Rovněž do Teplé tehdy pronikají byť zatím jen přeneseně důsledky zásadních politických změn v Německu. Také místní přívrženci nacismu se radikalizují a s rostoucí nelibostí pozorují, kterak se do blízkých Mariánských Lázní uchylují ti, kdož z Německa před nacismem uprchli – hlavně Židé. Ale je stále mnoho těch, pro které jsou politické události druhořadé, neboť mají svých starostí opravdu nad hlavu. Patří mezi ně i rodina šéfa tepelského berního úřadu Josefa Menzla.

Josefu Menzlovi je v roce 1933 jednačtyřicet let.

Je pokládán za řádného schopného muže a „dělá kariéru“: už v pětatřiceti se stává přednostou úřadu. Má o deset let mladší manželku jménem Margarete. Menzlová pochází z Chebu z rodiny učitele na měšťanské škole; je nejmladší z pěti dětí a do manželství prý přinesla slušné věno. Dlouho však nevydrželo.

Po svatbě bydleli Menzlovi v Mariánských Lázních, odkud Josef Menzl dojížděl za prací do Tachova. V roce 1923 přišlo na svět první dítě, syn Hans Georg, kterého o tři roky později následoval Heribert. Třetí syn, Friedrich, zvaný Fricek, se narodil už v Teplé, a to v roce 1930.

Josef Menzl byl muž velmi činorodý. On totiž jaksi musel. Takže vedle své úřednické práce měl různé podnikatelské aktivity, které se sice snažil zakrývat, ale o nichž se přesto vědělo. Pouštěl se do riskantních finančních spekulací a mimo jiné se jako tichý společník podílel v Mariánských Lázních na obchodu s rybami. Byl to špatný obchod, Menzl v rybničních vodách „utopil“ na 200 000 korun…

Proč Josef Menzl musel shánět peníze, kde se dalo?

Protože jeho žena si zvykla žít na vysoké noze.

Ostatně nejen ona. Spolu s Menzlovými žila její sestra Anneliese Krausová, která byla stejného založení. A tak se obě ženy nákladně oblékaly, stravovaly se v restauracích a jezdily za zábavou do Mariánských Lázní a Karlových Varů. Za peníze, které jim dával Josef Menzl. Hlavně proto, aby měl doma klid.

Nějaký rok to šlo, i když Menzl „vytloukal klín klínem“.

Šlo to do doby, než byl nečekaně přeložen jako berní úředník do Jesenice.

Jeho nástupce v Teplé jménem Gneisel, který sem přišel z Chebu, totiž zjistil při kontrole účetních knih, že Menzl se dopustil malverzace a ze státních peněz vložil do své kapsy 40 000 korun. To bylo v té době hodně.

Když Menzl přijel z Jesenice do Teplé na dovolenou, jeden z jeho bývalých podřízených mu vyzradil, že „ po něm jdou“. Menzl nelenil a z Teplé uprchl. Neznámo kam. Po pěti dnech od něj přišel rodině telegram. Z jihočeských Volar. Menzl chtěl, aby mu manželka poslala nějaké peníze. Neposlala. Nebylo co…

„Po útěku Menzlově stala se ovšem situace rodiny nesnesitelnou, neboť nikdo jim již nepůjčil, nebylo co jísti a poškození i úřední orgánové podávali si v bytě rodiny téměř ruce“, zaznamenal kronikář četnické stanice. Vyšlo najevo, že soukromé dluhy Menzlových – kromě peněz, které zpronevěřil Menzl – činily na 200 000 korun!

Ano, děti a ony dvě ženy, které se o ně staraly, náhle trpěly hladem.

A v městečku, jakým byla Teplá, se skoro ze dne na den dostaly do společenské izolace a nepřátelství natolik značného, nakolik si lidé dříve závistivě všímali toho, že Menzlovi si žijí „na vysoké noze“. Margarete Menzlová byla zoufalá, protože nikdo jim nechtěl pomoci. Nikdo. Její rodiče už nežili a se sourozenci, kromě sestry Anneliese, nevycházela v dobrém. A sama Anneliese spadla spolu s Menzlovými do soukolí bídy, beznaděje a náhlé ostrakizace, na čemž však měla, stejně jako její sestra, svůj nezanedbatelný podíl.

Co s tím?

Jak ven z nesnesitelných poměrů, od pádu z honorace mezi lidi zavrhované ba kriminalizované?

Jak?

Počasí prázdninám přálo.

Podhorní rybník poskytoval denně osvěžující koupel mnoha dětem i dospělým.

Nejinak tomu bylo ve čtvrtek 27. července 1933.

Bylo kolem půl sedmé zvečera.

Většina rekreantů už od rybníka odešla nebo se chystala odejít.

Z odlehlého místa na jižní straně rybníka se ozvaly výkřiky.

Lidé, kteří je slyšeli, si mysleli, že to jen křičí děti při svém škádlení; myslely si to i dvě dívky, které se na břehu rybníka oblékaly, Ilse Hannakamová a Marie Seilerová, obě z kavárny Podhorn (Podhora), nacházející se na vrchu vzdáleném asi dva kilometry. Tu k nim přiběhl jakýsi jim neznámý mladík a vzrušeně jim ukazoval cedulku, kterou našel u rybníka vedle nějakých tašek. Na cedulce bylo napsáno: „Naše jména jsou Grete Menzlová z Teplé, potom Hans, Heribert, Fricek, pak Liesl Krausová. Prosba o řádné pohřbení. Pevné rakve. Pojištění na to stačí.“

Dívky si uvědomily, že se asi stalo něco hrozného, hned si spojily cedulku s tím křikem odnaproti a volaly o pomoc. Uslyšeli je poštmistr Ladislav Hejda a výpravčí Josef Kochmann, kteří byli mezi koupajícími se rekreanty. Oba muži hned utíkali přes bažinatý terén na místo, odkud byl dříve slyšet ten divný křik, onen neznámý mladík se k nim přidal. A na hladině rybníka pak spatřili – lidskou hlavu. Hlavu ženy, lapající po dechu. Muži si opatřili dlouhý pevný klacek a vytvořili řetěz. Na jeho konci byl Kochmann s klackem, výpravčí šel do vody až po ramena a pomocí klacku se snažil topící se ženu vytáhnout. Nešlo to. Vůbec to nešlo!

Kochmann s hrůzou zjistil, že žena je spojena s dalšími lidskými těly! Že ve vodě je celý chumel lidí, svázaných dohromady v jeden… velký balík!

Muži dělali, co mohli, aby ten balík dostali z vody, zatímco Hannakamová se Seilerovou běžely telefonovat pro pomoc, pro lékaře a pro četníky.

Konečně byl ten balík lidí z vody venku.

Naživu byla jen Anneliese Krausová.

„Měli jste mě tam nechat,“ řekla. Pak se vrhla na mrtvého tříletého Fricka, kterého měla předtím přivázaného k tělu, objímala ho a hrozně naříkala.

Její sestra Margarete Menzlová byla mrtvá, stejně jako Hans a Heribert. Dobový tisk zaznamenal, že „hrozný pohled byl na prostředního syna, jehož rysy byly příšerně zpitvořené“.

Anneliese Krausová se brzy vzchopila natolik, že byla ještě toho dne zatčena pro vraždu a napomáhání k vraždě a dopravena do vazební věznice. Z výpovědi této psychicky zlomené ženy byli deprivováni i jinak otrlí četníci.

Jak se to všechno stalo?

Manželství Menzlových nebylo šťastné. Josef Menzl se sice snažil, co mohl, aby rodině udržel takový životní standard, na který byly obě ženy zvyklé, ale to nestačilo. Hádky mezi ním a Margarete byly na denním pořádku a v poslední době spolu manželé ani nemluvili. Když vyšlo najevo, v jakých problémech se rodina ocitla, a Menzl nadto zmizel, byla to hlavně pro Margarete rána natolik strašlivá, že jí způsobila hlubokou a trvalou depresi.

A v tomto psychickém stavu našla „řešení“, pro které získala i svoji sestru.

Tím „řešením“ byl odchod z tohoto světa na svět „onen“.

Obě sestry vše promyslely a připravily.

Potřebovaly jen jednu věc. Prádelní šňůru. A ta byla po ruce, aniž by na ni potřebovaly peníze.

Ve čtvrtek 27. července 1933 odpoledne se vydaly pěšky z Teplé k Podhornímu rybníku. Obě si vzaly na poslední výlet hedvábné šaty s květinovým vzorem. Malého Fricka střídavě nesly a nadšeně připravovaly děti na „cestu do nebe“, která je před nimi. Jak to bude krásné, až se tam dostanou, kolik radostí a štěstí je čeká…

Šli a povídali si, děti se těšily na koupání a dovádění u vody.

Dostalo se jim toho.

Kolem půl sedmé začala Margarete Menzlová konat.

Všechny svázala dohromady prádelní šňůrou. Starší dva chlapce přivázala k sobě, Fricka připevnila své sestře na hruď. „Takto vyšla pak celá rodina od břehu směrem k hlubině a po dosáhnutí určité výšky vrhla se Margarete do vody, přičemž stáhla s sebou i dvě dítky k sobě připoutané, jakož i za ní jdoucí sestru s nejmenším děckem“, stojí v kronice Četnické stanice v Ovesných Kladrubech, do jejichž katastru Podhorní rybník spadal. „Krausová padla pravděpodobně na ony přední tři osoby, takže se jí podařilo, majíc pod sebou jakýsi opěrný bod, udržeti hlavu nad vodou a tím na sebe upozorniti.“

Pohřeb Margarete Menzlové a jejích tří dětí se konal 30. července 1933 na hřbitově v Ovesných Kladrubech za účasti obyvatelstva z celého okolí. Zúčastnily se jej stovky lidí, jistě většinou hnaných na skromný venkovský hřbitov nikoli ze soucitu a piety, ale onou svým způsobem perverzní touhou „být u toho“. Sledovat definitivní závěr senzace, která vydatně nakrmila nejen tisk vycházející v ČSR, ale i v Německu a Rakousku. Ale jakmile byli Menzlovi pohřbeni, zájem o ně rázem ustal.

Josef Menzl při pohřbu chyběl. Jaký byl jeho osud, se nám nepodařilo zjistit.

Anneliese Krausové odsouzena nebyla. Krajský soud v Chebu zastavil její trestní stíhání 27. září 1933 s odůvodněním, že činu se dopustila ve střídavém pominutí smyslů.

Můžeme se zamyslet nad tím, jaký asi byl její další život…

Hrob Menzlových byste dnes hledali marně. Zůstala jen stará, zpustošená márnice, ve které byly pozůstatky Margarete, Hanse, Heriberta a Fricka uloženy před pohřbem.

O co šlo v kavárně Podhora?

V tragédii Menzlových u Podhorního rybníka vystupují dvě dívky z výletní kavárny Podhora, Ilse Hannakamová a Marie Seilerová. Tuto kavárnu, usazenou v sedle vrchu Podhora a hojně navštěvovanou – ve 30. letech minulého století zde mimo jiné probíhaly hromadné akce německých stran a spolků – vlastnil v té době i poté Adalbert Hannakam (nar. roku 1882), Ilse byla jeho dcera. V posledních měsících druhé světové války zabrali nacisté kavárnu pro jedno z výcvikových středisek tajné organizace nazvané Zeppelin, na Mariánskolázeňsku bylo těchto středisek sedm. Zeppelin připravoval, pod velením německých instruktorů, přeběhlíky z Rudé armády pro záškodnický boj v jejím týlu.

Po členech Zeppelinu pátrala po válce americká zpravodajská služba CIC (Country Inteligence Corps). V sobotu dne 16. června 1945 přijeli muži z CIC ke kavárně Podhora s úmyslem vyslechnout Hannakama a spol. Kavárna byla zamčena. Vyrazili dveře a uvnitř našli tři zavražděné lidi: majitele kavárny, jeho snachu Marii Hannakamovou (nar. v roce 1910) a služebnou Hedwigu Blümovou (nar. v roce 1906). Všichni byli zastřeleni.

Američané předali vyšetřování této trojnásobné vraždy československým četníkům. Ti zjistili, že vražednou zbraní byla pistole ráže 8 mm; dále pak, že místnost, kde byli mrtví, postrádala stopy zápasu, a že na stole, za kterým seděla Marie Hannakamová, před smrtí pletoucí svetr, byly dvě lahve od piva a pět skleniček. Četníci z toho usoudili, že pachatelé byli zřejmě dva. Marie Hannakamová byla těhotná. Šlo prý o následek jejího intimního vztahu s jedním z německých instruktorů Zeppelinu. Manžel Hannakamové, syn majitele kavárny, sloužil za války ve wehrmachtu a zda zůstal naživu a kde se případně nacházel, nebylo známo. Adalbert Hannakam byl naposled viděn živý 13. června 1945; k vraždě mělo dojít podle výsledků vyšetřování o den později.

Pachatel či pachatelé této trojnásobné vraždy nebyli vypátráni. Všeobecně se mělo za to, že jimi byli bývalí členové Zeppelinu, kteří se vrátili na Podhoru, aby umlčeli pro sebe nebezpečné svědky. Jenže – proč by něco takového dělali více než měsíc po skončení války? Ti, kteří prošli výcvikem v Zeppelinu, měli po válce především snahu zmizet co nejdále na západ Německa, aby se vyhnuli dopadení Sověty.

A potom je tady ona vražedná zbraň ráže 8 mm. Pistole této ráže se ve výzbroji německých ozbrojených sil, a nejen jich, nenacházela. Byla to ráže zcela ojedinělá a měla ji jen rakousko-uherská desetiranná pistole zn. Steyr, vyráběná v letech 1911-1914 jako osobní zbraň rakousko-uherských důstojníků… A motiv vraždy, vyloučíme-li Zeppelin nebo loupež? Třeba se vrátil nečekaně domů mladý Hannakam a poté, co zjistil, že jeho manželka čeká dítě s jiným mužem, sáhl po pistoli ukryté někde v domě… Třeba. Nebo tomu mohlo být jinak, ale to už nezjistíme.

Adalbert Hannakam, Marie Hannakamová a Hedwiga Blumová byli pohřbeni v Ovesných Kladrubech. Nedaleko Margarete Menzlové a jejích dětí.

Z autorovy knihy Vraždy v pohraničí, která vyšla v nakladatelství Epocha