JAROMÍR ŠLOSAR

Když jsem nedávno na stránkách internetového portálu Aktuálně.cz v rozhovoru s historikem Žáčkem narazil mj. na fotografii spokojených vlasovců ve společnosti usmívajících se českých zdravotních sester před Smíchovskými kasárnami v máji pětačtyřicet, vybavila se mi jiná fotografie ani ne o měsíc starší. Jako zajíci na výřadu po honu v horách tu leží mrtvá těla mužů; nad nimi klečí a postávají zoufalé a plačící ženy v bílých šátcích. Snímek vzniknul po řádění vlasovců v kysucké osadě Semeteš 20. dubna 1945. Od roku 2014 spolu s dalšími záběry ilustruje semetešskou tragédii v monografii obce Vysoká nad Kysucou; Semeteš je dnes její součástí.

Kysucké muže zabili stejní vlasovci, kteří si už o pár týdnů později byli jistí tím, že jejich válka je prohraná a nic dobrého je nečeká. A tak podle mého názoru zradili svého protektora a chtěli se vykoupit z hříchů.

Slovenská středisková obec Vysoká nad Kysucou sousedí s moravskou Bílou. Z hraničního hřebene, od Janošca, dohlédneš až do osady Semeteš. O jejím osudu jsem věděl od konce 90. let, kdy jsem v hospůdce Pod Smrčkem poznal jednoho už staršího Kysučana. Jmenoval se tak jako můj soused, Brčica. Pocházel z Vysoké, a když zjistil, co všechno na Kysucích hledám a jak je mám rád, pověděl mi také o semetešské tragédii. Nikdy nezapomenu na slzy v jeho očích, když popisoval zvěrstva, která vlasovci v Semeteši napáchali.

Slovenská archivářka a historička Antónia Hudecová v kapitole Obec v rokoch 1918 – 1945 reprezentativní kysucké monografie k největší tragédii připojuje výmluvná fakta: 20. apríla 1945 prechádzal osadou od Veľkého Rovného smerom do Turzovky oddiel vlasovcov. Cesta bola podmínovaná a pri výbuchu zahynul jeden vojak a štyri kone. Na odvetu vlasovci zastrelili 21 mužov z osady, vo veku 17 – 51 rokov a vypálili 10 domov aj s príslušnými hospodárskými staviskami. Zůstalo 29 sirotků.

Zběsilostí vlasovců tak Semeteš potkal podobný osud jako Lidice, Ležáky, Javoříčko…

O tom, jaká pověst předcházela tzv. Ruskou osvobozeneckou armádu, svědčí i vyprávění partyzánů, která jsem zaznamenal v poslední čtvrtině 80. let při natáčení rozhlasového pořadu z Beskyd. Natáčel jsem jak s Vladimírem Řezníčkem z legendárního Wolframu, tak s Karlem Karasem ze sovětské zpravodajské skupiny kpt. Niščimenka. A právě Karas mně vyprávěl, jak ke konci války byli schovaní v seníku u Duchlebných v osadě Skala (Vysoká n. Kysucou) a na dvoře slyšeli ruštinu, jak se báli prozrazení, co kdyby to tam venku, nedej Bože, byli vlasovci!

Nic není zapomenuto! Stačí jediný podnět a všechno je tu zase. Radost i bolest. Rád bych jenom věděl, co si dnes vysočtí občané myslí o Pražanech řeporyjských a jejich přání vybudovat vlasovcům – osvoboditelům pomník…?