ANTONÍN ŠLECHTA

Vyprávění Miroslava Kulhánka z doby, kdy jsme už nestáli v jedné lajně ve válce červených a bílých, ani v té knoflíkové, ani v žádné z mnoha dětských her. Já jel na směnu do špitálu a on na čtyřiadvacítku do Pece pod Sněžkou. Byl celníkem. Nyní in memoriam.

Vypadal tak nenápadně, že byl první, koho jsem si všimnul. Padesátník obrostlý nepěstěným plnovousem, místo vlasů záplava stříbrných prstýnků. Dobře živené podsadité tělo. V ruce žmoulal zapálenou cigaretu. Oděný v zašlých montérkách. Na věšáku viselo něco mezi kšiltovkou a baretem. Netečně civěl do půllitru se zvětralým pivem.

Krátce na mne pohlédl, kývnul na pozdrav a dál už mi nevěnoval pozornost. Zamířil jsem rovnou k němu. Vídávám ho dobře šest desetiletí, ale dnes poprvé s ním opravdu chci mluvit. Ano, kvůli rozporu, který vás samotné uhodil do očí. Padesátník, kterého šedesát let potkávám.

„Dobrej. Můžu?“ pokynul jsem k prázdné židli.

Neodpověděl. Levačkou naznačil, ať si posloužím.

Poprvé se mi nemluva zaryl do paměti, když jsem do téhle hospody vstoupil coby sedmnáctiletý dorostenec a dělal ramena a řeči na tmavovlásku pobíhající lokálem s věncem piv v náručí. Mým jediným myšlenkovým popudem pro všechna ta ramena a tak dále byla odvěká mužská touha, dámy zajisté prominou, smočit si. V mé pivní nevěstě.

Jinou nepodstatnou věcí je, že se mi záležitost vymkla z rukou a já smočil až za tři čtvrtě roku s doživotními důsledky.

Černovláska v hospodě vypomáhala otci, a kdyby tušila, co se ze mne vyklube za ptáčka, asi by mne zašlápla hned první večer, kdy jsem na ni ta svá ramena vystrčil. Ale nezašlápla.

Zatímco jsem pokukoval po své kořisti, mne sledoval podsaditý chlap v montérkách. Záplava stříbrných prstýnků překrývala upřený pohled. Chlap řekněme ve věku kolem padesáti let. Kdykoliv jsem se na něho obrátil, hleděl si piva, ale bylo jisté, že jakmile se věnuji černovlásce, nespustí ze mne oči. Nelze se proto divit mé otázce, když jsem černovlásku vylákal na zápraží hospody.

„Co to je za divnýho chlapa?“

Pousmála se, zamávala mokrýma rukama proti nočnímu nebi, aby si je osušila a hrála nechápavou.

„Koho myslíš?“

„No, koho? Tu bukvici, co ze mě nespustila oči!“

„Hmm. Třipíva.“

Pronesla nesmyslně a vykročila z osvětleného zápraží do cvrkající tmy. Urazil jsem se, ale ponořil se do tmy za ní. Dělá si ze mne legraci? Po chvilce mlčení vyplněné poslechem roztoužených cvrčků mi to nedalo.

„Jak tři piva? Měl jsem jenom dvě, vždyť víš. Sama jsi mi je nosila.“

„A jeden fernetík. Asi na kuráž.“

Posmívala se mi, ale než jsem se urazil podruhé, ucítil jsem její ruku ve své. Rozeběhla se a táhla mne tmou. Běželi jsme radvanickou nocí a jedno jediné klopýtnutí by nás stálo nejméně dva odřené nosy. Ale nakonec jsme zůstali stát v neproniknutelné tmě. Jediní v celém vesmíru. Nikde nic. Jen my dva.

Neviděl jsem z černovlásky ani malý kousíček, žádná hvězda mi ji nenasvítila ani měsíc ji neprozradil. Zatažená obloha nás odřízla od každé možnosti světla. Cosi hebkého mi leželo na prsou a rychle oddechovalo. Hrábnul jsem tomu do vlasů a bradou drcnul do tvrdé lebky. Vlasy jí čpěly směsí cigaretového kouře a něčeho daleko jemnějšího. Její dech se zklidňoval a já cítil otisk drobných ňader, přes které bušilo do mých žeber splašené srdce. Chtěl jsem tak zůstat navždycky. Nepovedlo se. Políbit se nenechala. Vykroutila se mi z rukou do tmy, z které vesele pokřikovala.

„Třipíva. Tak se jmenuje ten mužskej. Třipíva.“

„Proč Třipíva?

„Sedí u táty v hospodě každej večer. Vypije tři piva, s nikým nepromluví a jde domů. Bydlí tááámhle.“

Tmou zasvištěla odněkud někam ruka. Nevěděl jsem, kde jsem, natož potom odkud kam to sviští.

„Co je zač?“

Dvě hebké liány rukou se mi omotaly kolem krku.

„Nevím. Táta ho zdědil po dědovi i s hospodou a starou stodolou. Seděl na té židli už za dědy a sedí tam i teď.“

„Co dělá, přece nemůže bej v hospodě pořád?“

„Hrobník, radvanickej hrobník. Koukám, že jste si padli do oka, tak to já se mezi vás raději montovat nebudu.“

Vysmekla se několika rychlými kroky do tmy a nechala mne v ní samotného. Ani nešpitla. Najednou byl vesmír prázdnější nežli kdykoliv předtím. Jenom já a nic, což v tu chvíli bylo jedno a totéž.

„Neblbni! Kde jsi?“

Byla v trapu.

Posadil jsem se ke stolu, objednal si pivo a zadíval se do modrých očí hrobníka. Za ta léta v hospodě jsem na něj zapomněl. Ztratil se mi v davu. Na své židli u třech piv strávil hodinu, dvě, zaplatil a odšoural se za vesnici do domku s malou zahrádkou. Když se ve vsi nebo v okolí někdo vypravil na pravdu boží, vykopal mu jámu, kterou po obřadu zase zaházel. To je jediné, co o něm vlastně vím. Ale konec konců o spoustě lidí, které denně potkávám, toho vím ještě méně.

Celou dobu, celých šedesát let, seděl Třipíva v hospodě na své židli a pocucával chmelovinu. Nikdy nikoho nenapadlo, že by už desetiletí měl ležet na hřbitově.

Zavadil o můj zkoumavý pohled a sklonil oči do půllitru. Stříbrné prstýnky vlasů splývaly k límci montérek. Obtloustlý chlap kolem padesátky. Zrovínka stejný pohled jako tenkrát, když jsem tu v sedmnácti tak dlouho lovil svou Marii, až mne nakonec ulovila ona. Byla tenkrát šikovná za pípou i před ní a tak mne nenápadnými krůčky vmanévrovala na manželské lože. Šlo to hladce, ani mne nenapadlo se cukat nebo dělat fóry, a stal se ženatým mužem a nedlouho nato i tátou na plný úvazek. Když manželka předala před rokem rodinnou hospodu do zeťových rukou, jsem si uvědomil, že nelituju.

Ale tenkrát to nebylo poprvé, co jsem Třipíva potkal. To mi došlo až nyní v okamžiku, kdy se naše pohledy znovu střetly.

Táta mne tenkrát táhnul pěšky z velkolepé oslavy hornického dne přes Jestřebí hory do Úpice. Snad mi ještě nebylo ani šest let. Cupital jsem poslušně za ním, v rukách houpal opičí obličej na letecké gumě a byl šťastný za upatlanou pusu od cukrové vaty.

„Pojď, dáme si tatranku,“ lanařil táta a popostrkoval mne do dveří hospody.

U výčepu mi vrazil do ruky sušenku, abych ji následující hodinu žmoulal v ruce, než se sám posilnil na další cestu chmelovinou a klábosením se spolupracovníky z černouhelné jámy Pětiletka. Tak dlouho ovšem nevydrží žádná sušenka, ani tatranka ne, a tak jsem za pár minut žadonil popotahováním za cíp kabátu o další laskominu. Bylo mi vyhověno.

Opřený o tátu jsem sledoval osazenstvo hospody zastřené clonou cigaretového dýmu. Pro mne neznámý, právě objevený lomoz židlí a cinkot půllitrů se mísil s hlučnými hovory a ojedinělými výkřiky nadšení, vzteku nebo jen obhroublého chlapáctví.

Strejci se zarudlými nosy třískali o stůl ošuntělými listy dvouhlavých karet a pokřikovali jeden na druhého to svoje – flek, re, tuty a tak dále. Zarostlé tváře horníků s černými linkami okolo očí, z kterých jako by každou chvíli měla ukápnout hořká slza, jak byly mokré, se nedaly přehlédnout. Představoval jsem si je jako vyslance pekla na zemi a trochu se jich bál. Ale vůbec si mne nevšímali, přesto jsem je po očku kontroloval.

V rohu místnosti dováděli mladíci, u jejichž stolu co chvíli vystřelila do vzduchu krabička sirek, zarachotila v otočce a dopadla na stůl. A zas někdo jiný ji palcem uvedl do pohybu a ona poskakovala mezi nimi jako velká vyplašená blecha.

Tam bych se hned rozeběhl, ale raději jsem se držel táty za kabát a drolil tatranku na podlahu. A mezi tím vším posedávaly holky i staré ženské, každá jiná, ale všechny se stejnýma psíma očima. Civěly do prázdna jako unavení hafani. Občas potáhly z cigarety nebo něco prohodily, ale jinak jen po psím pokukovaly.

Takhle velké maňáskové divadlo jsem ještě nikdy neviděl. Na takové představení mne táta ani máma ještě nevzali. Všude se všechno hýbalo, hýkalo, kymácelo, vstupovalo do dveří, vrzalo a pošupovalo, cinkalo, láteřilo a smálo. Lidské loutky hrály divadlo s plným nasazením a bez nápovědy. Představoval jsem si, jak na půdě hospody sedí jiní lidé a tahají za provázky a nechávají ty dole kývat hlavami, zvedat půllitry k ústům, zapalovat a típat cigarety. Jak občas nechají někoho na stole usnout, a pak ho zase probudí a ona se mu rozespale kymácí hlava jako Hurvínkovi ve Večerníčkovi.

Táta hrál divadlo s nimi. Halekal přes lokál, objímal plesnivého dědka s fajfkou v koutku úst, obracel panáky vzhůru nohama s blonďatýma psíma očima od stolu vedle pípy a přípitek stvrdil dlouhým políbením krvavě rudých úst. Co chvíli se odpotácel do dveří s cedulkou čůrajícího panáčka a nechal mne samotného na jevišti. Napospas všem divným postavičkám. Ale zakrátko se vrátil zpátky a prohrábnutím mi z vlasů nadělal vrabčí hnízdo.

Jen jedna loutka představení nehrála. Přes hranu půllitru se do mne vpíjely divné oči. Pod sklenicí poskakoval ohryzek polykající pivo. Odvrátil jsem se, ale zvědavost byla silnější. Co chvíli jsem sklouzl do upřené modři očí.

„Tati, bubák!“ tahal jsem za rukáv, „já chci domů.“

„Ale di kluku, to je Třipíva, toho se ty bát nemusíš,“ smál se. Šťouchnul mne přátelsky do ramene a otočil se zpátky k blondýnce, ovíjející se okolo jeho paže jako had z cirkusu.

Mé obavy nerozptýlil, ale naštěstí se Třipíva zvednul, zaplatil a odcházel. Na ramenou se prohýbaly stříbřité pružinky vlasů v táhlém rytmu kroků.

Ani my jsme se v hospodě déle nezdržovali. Táta setřásl blonďatého hada, naposledy si s ním vyměnil pohled a rozloučil se třením nosu o nos. Popadl mne za ruku a táhnul jestřebskými kopci k domovu. Měsíc svítil mezi kmeny smrků a my se mezi nimi proplétali k domovu. Táta mne používal jako občasné opěradlo vratké židle. Pořád něco povídal, ale nedávalo to žádný smysl. Cestu domů jsem „přežil“, jak se vyjádřila máma.

„Prosím vás, pane…“ najednou jsem nevěděl, jak mám Třípíva oslovit a tak jsem raději zůstal u onoho pane, a pokračoval: „Víte… uteklo to. Všechny ty roky. Už jsem za vším udělal tlustou čáru a zůstává přede mnou to poslední. Vlastně, kdo ví, možná ta vůbec největší.“

Motal jsem se v řeči na místě. Bylo mi zatěžko požádat Třipíva o službu. Konec konců nežádám pro sebe o hrob nijak často. Ani se na mne nepodíval. Zevloval do místnosti, občas polknul hlt piva a jinak nic. Jako bych proti němu neseděl.

„Chtěl bych… kdybyste mohl…“

Nenechal mne domluvit. Srovnal si záda o židli, protáhnul ramena a docela tiše, bezvýrazně pronesl: „Tolik mrtvejch, tolik mrtvejch…“

Pendlovky ve mně sebou hrkly, že se málem na místě zastavily. To bych nečekal. Hrobník a bude si stěžovat na mrtvé. Vždyť ho to živí! Podle postavy jsem usuzoval, že živen je víc než dobře. Při jeho nenáročnosti se mu bankovky hromadí ve slamníku nebo pod prknem v podlaze, protože na bankovní účet on rozhodně nevypadá.

„Heleďte… vždyť, každej tam musíme. Za ta léta, co už jste jich vypravil. To tak nesmíte brát. Vždyť jste jim nakonec všem posloužil, možná jako málokdo v jejich životě. Svým způsobem je to čest, připravit někomu cestu na onen svět. Farář, ten je přes tu duši a vy holt přes hmotu. Nakonec to vyjde nastejno, to je ten dialektickej materialismus v praxi, víte? Za ty roky, to je rutina. Mrtví se slejou do proudu, jako když se na jaře zvedne hladina Zaječího potoka a jak to přijde, tak to přijde. Tuhle Jozefa, támhle Marii. Jednou starýho, podruhý mladýho, vošklivou i zachovalou. Neděláte rozdíl. Pěkně popořadě jednoho po druhým. Někdy je fofr, jindy piánko. To už pak člověk bere tak nějak samozřejmě. Vy ne, já vím! Pro vás je každej z nich samostatnej případ. Vždycky kopete právě tomu jednomu jedinýmu. Proto jsem taky tady, víte. Chtěl jsem vás osobně požádat, jestli byste tento i mě nemoch… Nejsem sice z Radvanic… Oni mi to už nahoře sčítaj a…“

Nedopověděl jsem myšlenku. Přerušil mou řeč rozmáchlým gestem rozhozených rukou. „Tolik mrtvejch, tolik mrtvejch,“ hlesnul, že jsem ho sotva zaslechnul.

Otočil jsem se do lokálu ve směru jeho rozpažených rukou a přehlédl těch několik jedinců v hospodě. Najednou mi to došlo. Hosté se rozplynuli v mlze. Ztratili se mi. Zmizeli pod hrobníkovou lopatou a krumpáčem. A já koukal kopcem dolů Radvanicemi a ještě o pořádný kus dál. Přehlédl jsem vesničku po vesničce až k polským hranicím a nad každou chalupou ta lopata, ten krumpáč. Jako by na mne sáhla sama smrt. Obestřel mne chlad. Bezděky jsem zašeptal hrobníkova slova – tolik mrtvejch, tolik mrtvejch.

A viděl jsem dál než k polským hranicím, viděl jsem za horizont. V představách jsem procházel pustinami, samotami, vesničkami, městečky, městy i souměstími… Tenkrát, dnes i později. Všude lopata, všude krumpáč. V každé jedné hospodě seděl zasmušilý muž se stříbrnými prstýnky vlasů splývajících na ramena. Popíjel svá tři piva, aby se nakonec zvedl a odkráčel domů. Jeho práce nikdy nekončí. Zaplavil mne pocit smutku, lítosti i úžasu. Chvěl jsem se bolestí.

„Tak na zdraví.“

Cinknul poloprázdnou sklenicí do mé, pokynul mi a dlouhými doušky dopil své pivo. Díval se na mne ledově klidnýma očima. Ztratil jsem veškerou chuť žádat ho o vykopání hrobu. Taková malichernost ve srovnání s jeho údělem, že jsem se styděl byť jen zmínit.

„Byli jsme včera se starou a vnoučatama na Hejšovině. Trochu jsme pocamrali lesem, ale ještě je brzo. Pár červavejch babek a přichcíplejch klouzků. Jinak prdlajs. Jestli zaprší, tak počítám, že do tří týdnů budou v lese žně,“ měnil jsem téma.

Usmál se a na hospodském vyloudil další pivo. Jestli druhé nebo třetí, nevím. Čárky na tácek mu zeť nepsal. Čárky mu nikdy žádný hospodský světa nepsal. Vždyť přišel jen na tři piva. Jenom na tři. Narození, žití, smrt. Valčík na tři doby.

(Z knihy Ptala se mne na štěstí, kterou vydalo nakladatelství KMEN)