IVANA BLAHUTOVÁ
Vzpomínka
Celou noc marně hledám,
v paměti hledám jeho jméno.
Jak byly by to věky,
co zmizel, na chviličku jenom.
Už sto let nevzpomněla jsem si na něj.
Či sto let nevzpomněl si na mě?
Čas je lhář, všechny klame…
Jdu sama, bezejmenná,
a přece cítím jeho rámě –
Snad barvu očí ve tmě poznám,
snad šepot hlasu, vůni těla,
snad vrátí se mi aspoň bolest,
jež dávno odletěla.
Jaro
Krmítko na balkoně visí,
začátkem zimy naplněné,
houpá se, houpá v jarním větru,
ne, ani zrnko neubylo,
jediný ptáček nepřiletěl.
Za oknem září tolik světel,
večer co večer, včera, zítra,
večer co večer v cizím městě,
lhostejném jak mé spící srdce,
jež pod kamenem sotva tiká.
Ta zima opět vedla nikam.
Teď dole ve tmě strom se bělá,
rozkvetlý náhle právě včera,
dívá se na mě, jak by říkal:
To jaro nepovede nikam.
Až sem…
Až sem došla jsem –
z kroků jsou roky, roky,
vířící ve vteřinách
jako prach, jako mraky,
jež shoří za soumraku
a za svítání vzplanou.
Snad léto počká,
tam za tou branou.
Až sem došla jsem –
bůhvíjak stalo se to,
pevný bod na obzoru
jak sporu orkán odvál
ve spánku za bezvětří.
Tak tiše, bez zahřmění
blesk začernal se,
co bylo, není.
Až sem došla jsem –
Kdesi blízko
Zas kdesi blízko prohnal se vlak,
noc zaduněla touhou,
koleje vylétly do oblak –
dál a dál, za hvězdný val…
A ticho pak, a ticho…
V úžině času jen tma,
jen tma ještě dýchá jak živá,
a kdesi blízko, na dně všech dní,
se připozdívá
Múzám
Bajty jen stěží v básních zajiskří,
zatímco hvězdy září ve verších
od zrodu věků. Deště řinou se
po řádcích, vichry ženou plachty slov
a na nebesích tančí bohové
v gejzírech blesků. Luna líbá břeh,
labutě připlouvají v daktylech
a v květech medonosných harfy zní,
chór cikád třeští mezi vavříny,
jsme letní zimy, jarní podzimy,
jsme blažení a jsme to navždy my!
A sny jsou silnější než starý strach
a kvůli lásce jdeme ve strofách
až kamsi na práh světa –
A smrt je pouhá věta.
Před bouřkou
Dnes město podobá se
korábu na hladině žáru
a nebesa jsou širá.
Polední jas jak příval
do zvonů bije, do zvonů,
dnes město podobá se snu.
V poryvech léta hřbety hor
jak přízrak vzlétly nad obzor
vstříc šedookým kavkám.
V peřejích zrezivělých věží
sluneční prach zasršel.
Modř ještě běží po nábřeží,
však čerň už je na dostřel.
Archanděl shlédl na střechy,
pach dehtu vstoupil do chrámu,
blýsklo se na smolných pláních.
A město podobá se snu
o ztroskotání.
Ve snech
Ve snech už předem víme,
že smršť smete rajský strom,
že vyschne Láska-řeka,
hadi lží se vyplazí,
pod srázy nocí žal už čeká,
ve snech jsme všichni nazí.
Ve spánku ještě zdá se nám
o příštích letokruzích,
ach, ještě zdá se nám,
že v korunách zítřků
tak sladce pějí ptáci.
A zatím úsvit v aleji
poslední jabloň kácí,
tu jabloň Naději.
Ze sbírky LEHOUČCE, kterou vydalo nakladatelství Kmen