MILAN BLAHYNKA

V recenzi Čtyřikrát Václav Hons (LUK 29/2019) jsem zalitoval, že básník Václav Hons uvěřil fámě o „národním bardu“ Petru Bezručovi, Vladimíru Vaškovi, prý se zachoval podle; neboť ani na smrtelné posteli nepřiznal podíl Boleslava Petra na řadě vynikajících básní Slezských písní.

Václav Hons pohotově zareagoval básní Slezské písně, kterou mi dedikoval. To se ví, že když mi kdo připíše své pěkné verše, mám radost. A Honsova báseň má vtip a švih, je skvělá. Kdo ji nečetl v LUKu 39/2019, věz, že v ní Hons prozrazuje, že mu zatelefonoval Bezruč za sebe i za svého přítele (tedy Boleslava Petra), jak Bezruč je jejich (totiž Vladimíra Vaška a Boleslava Petra) „věrný pseudonym“ – a že Slezské písně „patří nám / patří i vám / všem“. Verše jsou to krásné, ale přesvědčují jen o tom, že Václav Hons setrvává ve svém bludu, který sdílí se zesnulým vynikajícím prozaikem Janem Drozdem, zpívajícím básníkem Jaromírem Nohavicou a jinými. Drozdovi a Nohavicovi, na něhož jinak nedám dopustit, moc se nedivím. O tom, co Vladimír Vašek mohl a nemohl napsat, soudí přirozeně podle své vlastní zkušenosti a povahy. Udivuje mě však, že na Karlově univerzitě vzdělaný bohemista Hons (že by soudil podle sebe i on, nerozpačitý frajer, že nejsou i lidé a básníci v životě spíše bázliví a odváží se, jen když píší?) zcela ignoruje argumenty, na nichž se vzácně shodli kvalifikovaní badatelé o Slezských písních, argumenty, vylučující podezření, že Vladimír Vašek zapřel (jako svatý Petr Krista) Petrovo spoluautorství žhavého jádra slavné básnické sbírky. A tak s vděkem za mistrovské verše a s lítostí, že nemohu zamlčet a Václavu Honsovi nepřipsat, co zas mně došlo ze záhrobí.

Jak to vlastně bylo

Václavu Honsovi

Napsal mi z onoho světa Boleslav Petr kamarád

pošťáka Vaška z místeckých pajzlů že byl by rád

kdybych si Vaška Honse vzal stranou a domluvil mu

ať nedělá haura kořena z dobrodružných filmů

a nebájí, že jsme Slezské písně nadrásali spolu

když holdovali jsme holkám a hodně alkoholu

Pravdaže často jsme taky vedli všelijaké řeči

kdo za tu bídu u nás na Slezské na Modré má vinu větší

on pravda pořád o Maryčce co to bylo za děvčicu

Ale to ještě nemluví pro Honse a Nohavicu

a jejich dohady že Vlaďa byl vlastně pěkný šibal

že když jsem umřel počkal pár let a smetanu slízal

sklízel ač sám nezasil To bych jim nezazlíval

soudí tak podle své vlastní autorské zkušenosti

nechtíce vědět nic o jeho povaze a o plachosti

Ty verše které mu slavnostně tolikrát vydali

jsme opravdu na mou čest přítele spolu nepsali

A ještě ať nezapomenu

k tomu jeho slavnému jménu

Vlaďa Vašků byl správný synek ale nehlásil se k příjmení

tatíka svého známého vlastence Byl toho mínění

že není mu roven a hoden jeho tak velkého jména

a nemá jeho odvahu ho užívat když sám ještě nic neznamená

když sám je proti zlu bezmocný odtud Bezruč – a donrvetr

na památku že měl mě rád nazval se – Petr