Václav Soldát (sdružení Artes) hovoří s básníkem, publicistou a VŠ pedagogem Petrem Žantovským
Kde vidíte kořeny svého vztahu ke kultuře a umění – rodinná tradice?
Vystihl jste to docela přesně. Z naší rodiny se sice nikdy nikdo bezprostředně kulturou či uměním nezabýval – a to platí i o vztahu k žurnalistice, byli jsme dost apolitická rodina, a přece nějaké geny by se našly. Moje babička mi vždycky říkala, že jedním z jejích předků – či v jakémsi odvětví rodostromu – byl skladatel a někdejší ředitel opery Národního divadla Karel Kovařovic. Ten, který tehdy vyhnal z ND Janáčka s jeho Její pastorkyňou, protože se mu zdála příliš moderní a nesrozumitelná. Nevím, co na této babiččině zvěsti je všechno pravda, ale pokud ano, pak by se tu asi našel důvod, proč jsem byl, co historie říká, jediný z rodiny, který byl vlastníkem toho, čemu se říká absolutní sluch. Tzn. chytáte se ve hře na nástroj podle ucha, vnímáte spontánně harmonii, máte předstih před těmi, kdo potřebují noty, ale to neznamená, že jsou to horší muzikanti. Mají naučeno, a mnohdy obdivuhodně mnoho, ale mně to holt kdosi shůry nadělil. Snažil jsem se být poslušen vyššího pokynu a od pěti let jsem hrál na trombón a baskřídlovku, moje dětské (a dětinské) přání bylo vystudovat konzervatoř a pak se dát do služeb nějaké cirkusové kapely. Jen si to vezměte očima mladého kluka – krásné akrobatky, sloni, tygři a možnost (možná jediná, vzhledem ke kádrovým předpokladům) proniknout i do světa, kam nejezdil ČEDOK. To mi ovšem po deseti letech studia těsně před přijímačkami na konzervatoř zhatilo těžké astma, dvakrát jsem se málem udusil, každopádně doživotní zákaz dechových nástrojů. A i když jsem se to pak pokusil dohnat na kontrabas a baskytaru, už to nikdy nešlo vrátit. Hrál jsem sice v gymnaziálním dixielandu všelijaké ty St. James Infirmary či Cizince na pobřeží, ale už jsem nikdy nebyl dobrý. To prostě nejde – kolem vás tolik lákadel – objevování opačného (v mém případě zdůrazňuji opravdu opačného) pohlaví, ale taky poslech rockové a jazzové hudby ze Západu, útěky před fízly z černých burz elpíček, a odtud bylo jen velmi blízko k rozhodnutí: nemohu-li dobře hrát, budu snad asi moci dobře o hudbě psát. O politice jsem psát nechtěl. Ta mě před rokem 1989 totálně odrazovala. A než psát lži, raději mlčet. S jedinou výjimkou: psal jsem do pár samizdatů a jeden i sám vydával. Tak si umíte představit následky. Výslechy na StB, nasazení osobního fízla (můj nejlepší kamarád na fakultě, jak jsem se později dozvěděl z materiálů ÚDV), atd.
Potud vztah k hudbě. Literaturou jsem byl odmala obklopen, máma sbírala knihy poezie, taky celou edici Světová četba z Odeonu a mnoho dalšího. Byl jsem odkojen Oscarem Wildem a Edgarem Lee Mastersem a Josefem Škvoreckým a mnoha, mnoha dalšími. K těm, které mám dosud nejraději – Karlu Poláčkovi a Kurtu Vonnegutovi v próze a Jiřímu Ortenovi a Josefu Kainarovi v poezii – jsem se později prodrápal sám. Většinu studijních let jsem strávil po antikvariátech, a rozhodně to nebyl ztracený čas.
Kde jste se vzal v Melodii a co pro ni psal?
To je jeden z nejbizarnějších příběhů mého života. Na jedné straně veden na StB jako nepřátelská osoba, na druhé straně přijat na Fakultu žurnalistiky. Asi mě chtěli mít pod dohledem, cojávím. A už počátkem prváku mi zavolala Ivanka Brumovská, redaktorka z Melodie (dnes Peroutková, dcera textařky Aidy Brumovské, co psávala pro Olmerovou, a taktéž bohužel vdova po předčasně zesnulém bubeníkovi Olympiku Milanu Peroutkovi, to jen, abychom věděli, kdo je kdo.). Rok předtím z Melodie vyhnali kvalitní redaktory Titzla, Horáčka a Klose (plus nějaké externisty, třeba Černého či Rejžka), a najednou jim tam neměl kdo psát trochu zasvěceněji. Brumovská mi – tedy dvaadvacetiletému – navrhla, abych tam psal o jazzu, o němž už jsem toho měl dost načteno i naposloucháno, a to byla výzva, kterou jsem přijal. S předchozím zátahem na Melodii jsem neměl nic společného a k jeho obětem jsem neměl žádné závazky. Kromě toho jsem psal o věcech kvalitních – Jana Koubková, Martin Kratochvíl, C&K Vocal atd. Jenomže pak proti mně ti „odšedší“ rozpoutali hnusnou kampaň, já na ni zareagoval, pravda nepromyšleně, teď už bych to neudělal, jakýmsi otevřeným dopisem o tom, že se holt generace střídají a nejsou oni sami na světě jediní, co něco vědí o hudbě. Byl to dopis trochu arogantní a zbytečný, ale stalo se. Pouze mi vytvořil umělou auru „normalizátora“, přičemž se tu a tam od Rejžka, Černého a spol. dočítám, že jsem to nakonec byl já, kdo je odtamtud vyhnal, že jsem byl redaktorem (nikdy jsem nebyl, jen dopisovatelem, ostatně stejně jako oni, o dekádu dříve, už v těch zatrolených normalizačních letech sedmdesátých atd.). Už třicet let se mi tihle ukřivdění snaží nasadit psí hlavu a já už na to kašlu. Jsem přesvědčen, že za člověkem stojí dílo, ne prázdné řeči.
Publikoval jste v Amatérské scéně. Co vás hlavně zajímalo? To byla éra Ivana Vyskočila a Pavla Boška?
Bohužel už ne. Pan Bošek, jeden z nejméně doceněných géniů českého slovesného a jevištního umění té doby, vynálezce text-appealů, zemřel velice brzy (1980), ale mohl jsem spolupracovat s lidmi, kteří jej pamatovali a nesli jeho odkaz – aspoň v té Amatérské scéně – dál. Za všechny musím jmenovat Michaelu Grimmovou, díky níž jsem pak mohl řadu let do „Amatérky“ psát. Nebyl jsem v tom sám. Myslím, že názorově a autorsky jsem měl nejblíže k Janu Vedralovi, který tam psal také (to ještě zdaleka nebyl profesorem DAMU). V amatérském divadelním prostředí se tehdy děly velké kreativní věci, začínal Petr Lébl, Vizita (Jan Borna – Olda Kužílek – Jarda Dušek, to byli odchovanci pro změnu Ivana Vyskočila a jeho Nedivadla), nezapomenu na fenomén Radima Vašinky a jeho Orfea, prostě pod tím „amatérstvím“ se schovávala fůra skvělého kumštu.
Vzpomenete si na svůj první článek či účinkování v rozhlasu?
Poprvé jsem na skutečný mikrofon (tedy ne na ten ve fakultním studiu) mluvil někdy kolem 20. listopadu 1989, předčítal jsem tam nějaké poselství nezávislých studentů – mimochodem můj článek o neklidu v akademických sférách a nesouhlasu studentů s režimem vyšel den před osudným 17. listopadem 1989 v Lidové demokracii, kde to tehdy politicky, a v dobrém, vřelo. Tehdy v tom skoro už nočním studiu se mi třásl hlas, byla to strašně odpovědná chvíle, která samozřejmě zapadla do historie, bylo to jen zrnko písku v té celonárodní kanonádě. Nicméně stalo se. Myslím, že jsem to pak šel zapít, jak se mi klepala kolena.
První článek byl mnohem dříve. Pocházím z východních Čech a tam vycházel krajský deník Pochodeň a okresní deník Zář. V té Záři psala o kultuře jakási paní Velehradská. Jednou – to mi bylo asi osmnáct – jsem za ní zašel, zda by neotiskla nějaký můj text, myslím, že právě o amatérském divadle na Pardubicku, a ona že jo, že je to fajn. Taky že ano. Za dva dny vyšel, ale podepsán jejím jménem. Tomu říkám debut!
Co jste v ČRo a ČT vlastně dělal?
To jsme přeskočili hodně velký kus času. S Českým rozhlasem jsem naplno spolupracoval od roku 2013. Tehdy na stanici ČRo6 (dnes Plus) působil redaktor Peter Duhan a ten mne přizval jako parťáka do svého pořadu Lidé od novin. Na to moc rád vzpomínám. Peter byl zajímavý, zkušený chlap a skvělý profík, hodně mě naučil. A atmosféra v té stanici, byť tam působil i můj „přítel“ Rejžek, byla ještě taková emancipovaná. Drželi se tehdy toho, že ve veřejných médiích mají zaznívat všechny možné názory a je na občanovi, k čemu se přikloní. To tam dnes už bohužel absolutně neplatí, ale k tomu se ještě dostanu.
Pak se Duhan stal šéfredaktorem „Šestky“ a já jsem od něj ten pořad převzal, přejmenovali jsme ho na Hovory o médiích a později na Hovory o politice. A v takových různě proměňovaných „Hovorech“ jsem působil 16 let. Až letos v lednu mě odtamtud vyrazil designovaný soudruh šéfredaktor Petr Šabata s poukazem na to, že „jsem špatný novinář“. Inu, na to není co odpovědět. Jen rána na solar, ale za to mi ta améba nestála. Pamatoval jsem si, jak v barvách SSM a KSČ psával už v půli 80. let nadšené články o Sovětském svazu a budování socialismu do Mladé fronty. Držím se hesla, že s určitým typem matérie není radno se špinit. Ona se totiž jen pak ještě víc rozmazává a vytváří intenzivnější aroma. Určitě víte, co mám na mysli…
Studoval jste na Slovensku. Jaké máte vzpomínky?
Na Slovensku jsem dělal doktorát (na Filozofické fakultě v Ružomberku) a habilitaci (na Fakultě masmédií v Bratislavě). Důvody to mělo dva. Předně: mám ke Slovensku velice vřelý vztah, mám tam přátele, vycházejí mi tam knihy už přes 10 let, jsem členem slovenského centra Penklubu. Ale hlavně – chtěl jsem dělat odborné práce z dějin a současnosti českých médií, a to kolegy na Slovensku enormně zajímalo. Na rozdíl od nás, kteří dění na Slovensku moc nesledujeme, tak oni naopak vzhlížejí k nám jako k inspiraci. Takže jsme se dobře shodli a já jsem tam pak i nějaký čas na jedné VŠ učil a dodnes jsem členem oborové rady pro doktorská studia na filozofické fakultě Univerzity Komenského.
Napsal a vydal jste i básně ve slovenštině, to je dost náročné na jazyk a poetiku…
Ne ne, to bych si netroufl, to by ode mne byla velká drzost. Mám slovenčinu tak rád, že bych se nedovážil ji mrvit a kazit. Šlo o překlady kolegy Petera Kosmályho, který připravil společnou knížku veršů mé ženy Ireny a mých pod názvem Príbehy a iné pokušenia. Když ji dnes náhodou vezmu do ruky, mám někdy pocit, že ty překlady jsou hezčí než originály.
Stejně tak jsme napsali se šéfredaktorem Literárného týždenníka Pavolem Dinkou knihu Necenzurované úvahy a eseje a já jsem ho poprosil, aby on mé česky psané části přeložil do slovenštiny. Kniha byla určena slovenskému čtenáři a bylo to takové mé poděkování zemi, kde se cítím jako doma. Mimochodem za tuhle knížku jsme v minulých týdnech dostali nejprve mezinárodní Cenu E. E. Kische za literaturu faktu, a pak i cenu Spolku slovenských spisovatelov.
Psal jste i něco pro zábavu (texty, scénáře aj.).
Napsal jsem hodně věcí – většinou s ambicí, aby to došlo realizace. Filmový scénář (ten zasklili na Kavkách ještě koncem 80. let), pár povídek (ty vyjdou brzy zase na Slovensku, doma holt je málokdo prorokem), dva texty mi vydalo nakladatelství Kmen – protiválečnou novelu Nouzový východ a rozsáhlý esej Mé Rusko. Taky nějaké divadelní hry – scénář k muzikálu podle Gogolových Mrtvých duší se hrál v libereckém divadle, hra o životním příběhu ruské básnířky Cvetajevové se měla dělat v roce 1990 v Kladně, ale vstoupil do toho Listopad a zcela nové kulturní objednávky. Jedno minidrama, taky s válečným tématem, mám ještě v šuplíku a přemítám, zda má smysl to dokončit. Mám takový dojem, že dnes vážná témata moc nezabírají – ani u diváků, ani u producentů. Nechci paušalizovat, jsou výjimky, ale každý člověk má čas jen jeden, a s tím musí zacházet hodně rozvážně. Nu, uvidíme.
Co je vlastně ten „mainstream“, o kterém se pořád mluví? Jak vnímáte jeho vliv na veřejné mínění?
O tom už bylo napsáno strašně moc a nechci to velkým zjednodušením nějak pokroutit. To, čemu říkáme dnes „mainstream“, je jednolitý proud oficiálních názorů na vnitřní i zahraniční politiku, který staví na černobílém pojetí Západ versus Rusko. Víme však z dějin, že věci nebývají černobílé, a to platí i zde. Potíž je v tom, že oficiální propaganda nestrpí, tak jako za komunismu, oponentní nebo jen polemický hlas. A tak vytlačuje každého, kdo se ptá, místo aby slepě poslouchal, do tzv. alternativy. A pak kdo je tu viníkem tzv. rozdělené společnosti…
Ale, jak se říká, „follow the money“ – hledej stopu peněz. Za všemi těmito jevy a událostmi stojí neúprosné finanční zájmy. Které jsou které, si většina z nás dokáže identifikovat. Bojím se jen, že ta „mainstreamová“ menšina má nejen mnohem větší zdroje a možnosti, jak působit na veřejnost, ale zároveň přitvrzuje ve stylu komunistického hesla „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Nevidím to růžově.
Dal jste se v relativně mladém věku na teorii masmédií. Že by vás praxe už omrzela?
Ba ne, praxe mám pořád dost. Píšu pro Parlamentní listy, mám tam cyklus Týden v médiích a seriál Jak jsem potkal knihy, a taky pro měsíčníky My a NeKorektní. Rozhodně se necítím být odtržen od reality. To, že jsem se vrhl po hlavě do té odborné či akademické práce, je dáno tím, že jsem jako každý v jistém okamžiku pocítil, že je mou povinností aspoň něco z toho, co jsem za řadu let potkal či dokonce poznal, předat mladším, kteří s tím pak mohou nějak zacházet. Třeba je převzatá zkušenost nezaujme a odloží ji. Anebo v nich vyvolá pochybnosti, otázky, smysl pro hledání souvislostí. To je ta nejlepší možnost a věřím, že se to občas i daří.
Co ve svých přednáškách k masmédiím hlavně zdůrazňujete?
To, o čem jsem se už zmínil. Hledání souvislostí. Nic na světě není nikdy úplně poprvé, v dějinách najdeme horu analogií a poučení pro naše dnešní události a životy. Naučit se pochybovat, to věděl už Descartes: pochybuji, tedy, jsem. A nemyslet si, že všechno vím. To zas, zjednodušeně řečeno, hlásal Sokrates: vím, že nic nevím. Jen tato pokora před realitou mi umožní se k ní více přiblížit a trochu z ní poznat, čímž budu opět o něco silněji vědět, jak málo doopravdy vím. Pravda, Sokrates podle toho taky dopadl, že…
Jak se díváte na úroveň televizní zábavy?
Popravdě, moc ji nesleduji. Platí to, co jsem řekl o čase. Je ho vždycky málo, a čím déle, tím méně. Pokud si potřebuji odpočinout, pustím si spíše nějaký starý, často ještě černobílý film, třeba Někdo to rád horké nebo Roztomilého člověka. Z dnešní západní televizní produkce mě zaujala vlastně jen Teorie velkého třesku, a i ta má dost kolísavou úroveň. Měl jsem rád britský sitcom Black Books; dokázal, že i takový žánr se dá udělat s obrovským intelektuálním nadhledem, aniž by to ubralo na humoru a lehkosti. Promiňte, že se nebudu moc pouštět do hodnocení domácí produkce. Opravdu ji neznám tak dobře, abych se na to cítil. Já jsem ještě ta generace, odkojená díly typu Poslední leč, což by asi nespadalo do žánru TV zábavy, ale já se bavil vždycky královsky, až do posledních minut, kdy na mě spadla tíha celého světa. Masochisticky jsem ten film viděl snad 30krát.
Co si myslíte o současné zábavě, do jaké míry ji ovlivňuje bulvár?
Bulvár, ať už v zábavě, nebo v médiích, je ve své sociologické a psychologické podstatě zdravý fenomén. Kanalizuje určité potřeby a poskytuje určitý typ zboží určitému publiku. Nemám rád takové to laciné vrchnostenské a elitářské opovrhování bulvárem. Jen nesmí překračovat meze slušnosti (vzpomeňte svého času na obnažené fotky paní Buzkové či Bohdalové) a nesmí být hrubý a pitomý, což jsou přesně ty přívlastky, jež mě napadají třeba u stand-upů zejména české provenience (Na stojáka…).
A co byste přál tvůrcům zábavy?
Vkus a sebereflexi.