LIBUŠE VONDRÁŠKOVÁ
Jen na křídlech nejsvětlejších géniů
možno vzlétnout
Už symfonie obrostlé staletími
už lidský hlas oděný v árii
už slovo utkané v poezii
rozpouští kameny nevíry
Tam spolehlivě srdce stáčí mapu rozumu
a po staletí otevřeny všem
jsou cesty k domovu
Malověrní
hluší v buších svých duší
V mrazivé kotlině jalových slov
ztrácí se vhled
v lepší svět
Ze dna utopenců snů
nutno
vzlétnout