LIBUŠE VONDRÁŠKOVÁ

Jen na křídlech nejsvětlejších géniů

možno vzlétnout

 

Už symfonie obrostlé staletími

už lidský hlas oděný v árii

už slovo utkané v poezii

rozpouští kameny nevíry

 

Tam spolehlivě srdce stáčí mapu rozumu

a po staletí otevřeny všem

jsou cesty k domovu

 

Malověrní

hluší v buších svých duší

V mrazivé kotlině jalových slov

ztrácí se vhled

v lepší svět

 

Ze dna utopenců snů

nutno

vzlétnout