VÁCLAV FRANC

Na první stránce uviděl fotografii kojence. Ležel nahý na kožešině. Pásl hříbata. Kluk jako buk. Obrátil list. Smáli se na něj dva mladí lidé. S kočárkem. Pak série fotek, kdy jej drží žena nebo muž v náručí. Na pískovišti. Drží lopatku a staví hrad.

Sedí za stolem, učesaný a v bílé košili. Před ním je dort a několik svíček. Tři? A pak stejná fotka s dortem, ale jsou kolem ještě další lidé. Starší než ti prve, že by babičky a dědečkové?

Album odkrývá další poklady. Má krátké kalhoty a vedle něj sedí mladá žena, v ruce má povijan. Vykukuje z něj sourozenec. Sestřička. A pak jsou spolu zase u dortu. Fotka jak lyžuje a bruslí. U vody. S holčičkou, která má culíky a směje se na celé kolo. Potom na kole a taky s brašnou na zádech. Moře. Na břehu sedí on a staví velký hrad. Holčička zálibně kouká a nemá horní díl plavek.

Na fotce jsou další děti. Školní třída. Nějaký výlet, v dálce je vidět hrad. Otáčí další a další listy. Najednou před ním stojí mladý muž. Má na sobě oblek a kravatu. Maturitní tablo.

Muž a žena kolem něj přibrali. I na černobílé fotografii je u muže vidět, jak šediví. A pak se objevuje nějaká další dívka. Ne, není to ta z předchozích stránek. Je štíhlá jako proutek. Směje se a visí mu na očích.

Najednou není štíhlá jako proutek, ale bříško se jí zakulacuje. Zase stojí v černém obleku a bílé košili. Ona má na hlavě závoj. Není jí vidět do obličeje, ale vypadají oba šťastně. Moc šťastně.

Na další stránce je opět kojenec. Leží nahý na kožešině. Pase hříbata. Kluk jako buk. Další dva mladí lidé. On má trochu bříško, ani ona se nezbavila nabytých kil z těhotenství. Klučina si hraje s autem. S plyšákem. Muž jej drží v náručí. Za jejich zády je vidět žirafa. Návštěva ZOO.

Pak fotky s dortem a svíčkami. A klučina s mrnětem v náručí. Drží jej nešikovně. Bráchu. Pak najednou střih. Černobílé fotky se mění na barevné.

Kluci na kole, na lyžích, na bruslích. Za zády hrad. Moře. Hrady. Hory. Koupaliště nebo rybník. Brašna.

Tady je zase on s ní. Za zády nějaká exotická země. Velbloudi. Ale to není ZOO. To je realita. A zase nějaké děti. Na chalupě. Na houbách. Taneční. Trochu zmatek. Neměl už tolik času všechno rovnat a třídit.

 

Najednou dort a na něm už nejsou svíčky. Ale dvě číslice. 70. Za dortem stojí šedivý muž s vysokým čelem a vráskami ve tváři. Místo břicha pivní mozol. V ruce drží francouzskou hůl. Vedle něj žena a spousta malých či větších dětí. Bude skoro na konci alba. Ještě pár stránek. Ještě jedna fotka. Že by nějaký sraz. Samí starší lidé, smějí se. A pak… prázdné listy. Už nic.

Co se stalo? Neví, ale podvědomě tuší.

 

Na chvíli se zasnil nad albem, ani nevnímal kamaráda Pepu.

„Franto, co to tam máš?“ probudí jej ze snění Pepa.

„Album,“ řekne nostalgicky, jako by se ohlížel za svým životem.

„Album? K čemu,“ řekne pragmaticky Pepa. „Prodat se to nedá, nenajíš se toho, ani nenapiješ!“

„Máš pravdu,“ přisvědčí Franta a vhodí album zpátky do kontejneru.

„Něco jsem našel, nějaký lahve, ale moc toho dneska není,“ smutně doznává Pepa a pomalu se šourají před nádraží. Třeba tam budou mít větší štěstí.