VÁCLAV PELCMAN

Spisovatelka Bianca Bellová, „pocházející z Prahy“ (* 1970), vydala v roce 2009 Sentimentální román a v roce 2011 novelu Mrtvý muž. Teprve nyní jsem si přečetl její až třetí knížku CELÝ DEN SE NIC NESTANE (nakladatelství Host, 141 str.).

Je to zhuštěný obraz života jedné rozvedené matky a její dcery. V zkratkovitých úsecích se střídavě dočítáme o jejich rozháraném životě od dob matčina dětství, manželství s umělcem a životě po jejich rozchodu. Autorka seznamuje čtenáře asi s tím nejhorším, co lze při životě v Praze nyní zažít. Pro toho, kdo si toto město uchovává v mysli jako idealizovaný obraz matky českých měst, je to šokující, ale jistě skutečné. Veškeré vymoženosti kapitalistické morálky, i špetka toho lidského, co zbylo, vypadá přesvědčivě. Úsporný text se příliš nezabývá líčením prostředí a použitím jiných uměleckých prostředků pro dokreslení děje, ale jde tvrdě na věc. Autorka (či matka a dcera) čtenáře nenechávají na pochybách, že jsou „na výši“. Časté používání cizích, až velmi vzácných odborných, ale i slangových výrazů a technických zkratek působí až neskutečně násilně a neodůvodněně (zejména od šestnáctileté dcery). To by mohlo mít oprávněné místo v diskusích intelektuálů, ale ne při běžném životním uvažování a vyjadřování. Nesourodý děj není nijak blíže časově vymezen a občas působí zmateně.

Jedině celkové vyznění příběhu dává pocit čehosi pozitivního, totiž jednoznačně nevyslovené stanovisko, že život v pevném manželství a rodině je to, co má skutečně v životě cenu.

Text není přeložen, takže to vypadá, že autorka má češtinu coby mateřský jazyk, přes své bulharské „kořeny“, a zřejmě používá pseudonym (i když příjmení může být přejaté a křestní jméno pravé). Jistěže vzhledem ke kvalitě to není podstatné, ale celkově to zapadá do konstrukce textu jejího díla. Bude to asi působit přitažlivěji na zákazníka v knihkupectví. Možná bych se měl přesvědčit četbou dřívější produkce, ale do toho se mi nechce. Dokonce jsem byl v pokušení knížku ani nedočíst. Ale jsem paradoxně rád, že jsem to neudělal. Neboť jako čtenář převážně klasiků si při četbě současné tvorby připadám jako pan Brouček, který byl přenesen do doby, která je jemu, především morálně, téměř zcela cizí. A tak jsem už ale připraven na další podobné příběhy, ať již myšlené jako obraz skutečnosti, nebo jako příklad moderního života hodný následování.

P. S. Poděkování autorky patří také nadačnímu fondu „Pražský literární dům autorů německého jazyka“.