FRANTIŠEK UHER

Značné části současné české prózy je vlastní stereotyp, ohlížení do dnes již vzdálené minulosti. Zejména někteří mladí autoři a autorky s oblibou vysvětlují starším generacím, jak živořily. Proto je pohlazením po duši próza, která se věnuje především prostému životu, nikoli době, lidské osudy nejsou líčeny jako pouhé kulisy událostí. Mělo by tomu být naopak, události mají představovat kulisu. Třeba drsnější. Nebo rovnou drsnou, jak je tomu v příbězích z válečných let. Někdy však doba a společenské prostředí zůstávají v pozadí, jak je tomu u rozsahem nevelké, kvalitou však mimořádné novelky Jany Bednářové s názvem MODREJ ČAS (vydal Akord, 2019).

Pokud máme v paměti Faltusovo „obálka prodává, obsah rozhoduje“, platí to o Modrému času jako na míru ušité již zásluhou perfektních ilustrací Martiny Jirčíkové. Vzhled tentokrát vskutku láká k přečtení. Kniha má další přednost – je bilingvní. Obsahuje i slovenský překlad, což je nápadité a prospěšné. Máme možnost začíst se zase po čase do slovenského textu, který jsme kdysi perfektně zvládali, po dvou třech stránkách jsme si již neuvědomovali, že nečteme český text.

Podstata půvabu příběhu spočívá především v hloubce pohledu a precizně propracované hlavní postavě. Kniha rozhodně nenáleží k rozvernému čtivu, ale dokonale evokuje prostředí, s nímž jsme se snad všichni různými způsoby setkali, jemuž věříme, stejně jako většinou stroze načrtnutým, ale absolutně věrohodným aktérům.

Vyprávění neopeřeného ptáčete o rodném hnízdu je až dojemné, determinované zvraty, které jsou prosty autorských schválností. Staly se reálným obrazem událostí, schválností života, poměrně častých peripetií.

Když čteme poslední slova zvednu se, abych šla domů, pocítíme lítost, že jsme stanuli na konci příběhu, jehož rovnoběžky běží dál, nutí k zamyšlení a k politování, že autorka sevřený příběh nerozvedla v širším záběru. Ale možná právě v tom tkví její přednost. Dokáže účelně, navýsost dovedně šetřit slovy. Nenajdeme větu, která by do textu zabloudila navíc. K přednostem Jany Bednářové náleží literární profese básnířky, zaznívající sice jen tlumeně, ale zcela zřetelně. Což pamatujeme z jejího roztomilého textu Kde tě mám hledat, Čáryko (2014).

Na nevelké ploše Modrého času postavila věrohodnou konstrukci, ke které se vnímaví čtenáři určitě budou vracet. Nelze vyloučit, že pokaždé najdou v příběhu něco nového.