ZDENĚK HRABICA
Členstvím v KSČ a KSS v někdejším Československu prošly miliony. Statisíce tím získaly, statisíce za to pykaly. Jedni nosili hrdě hlavy na krku a milované straně věřili, jiní se ve víru času změnili ve filištíny. V potměšilé a mazané chytráky. I těch u nás bylo a pořád je jako kdysi ve frontě na maso. Vzali a posud berou do rukou štíty a vedou líté boje s bolševiky.
Nyní jsme svědky nevídaného: nově jmenovaný ústavní soudce se v inaugurační řeči před senátem stydí za své někdejší členství v Komunistické straně Československa.
Nově jmenovaní ministři přiznávají své pochybení. Stydlivých přibývá.
Noví ministři nerostou na stromech. Když vyrostli, dávno již všechno odvolali.
Daj-li jim medajli či nedaj-li?
Když před třiceti lety čas oponou trhnul, začali ztepilí hřebci s kobylkami i mimo maštale řehtat v obráceném gardu.
Buďme si, co jsme si, jací jsme a jak si přejeme, ale nebuďme šelmami podšitými. Úzkoprsými šosáky a tupci.
Pozdní lítost je však také lítost!
Co bude zítra?
Nic není věčné, ani láska k jedné slečně.
Stydliví znovu povyrostou namísto hub, které vlivem změny klimatu možná už nikdy neporostou.
Je hodně náčelníků a málo indiánů, vezmi z dlaně chlup, když není.