KAREL SÝS

Vítězslav Nezval dnes, v době jak jen možno nepoetické, působí jako zjevení. Jeho dílo rozsahem, mnohotvárností a silou imaginace lze porovnat snad jedině s dílem Jaroslava Vrchlického.

Milovaný i zostouzený, obdivovaný i odmítaný… Nelze se mu vyhnout, jako vojsko nemůže obejít klíčovou pevnost.

Robustní zjev s duší dítěte, vyladěný na nejjemnější signály básnického kosmu. Milenec hvězd i česneku, asfodelů i kopru, gagátu i kmínu, houslí i aristonů, vřesu i růží ze střelnice, broskví i pudru, oper i kolotoče, jitřní zoře i bengálských zápalek, bulvárů i alkoven, blankytu i sviněk pod mlýnským kamenem.

„Vypadá jako vesnický dacan a básní jako anděl“, vyjádřil se o něm současník, který ho mimochodem velice miloval. Neslyšeli jsme podobnou větu o jiném českém spisovateli? Ale ano. Ivan Olbracht kdysi prohlásil o Jaroslavu Haškovi, že je „geniální idiot“.

Kdo se však vyzná v šlachovitém předivu veršového řemesla a nezabloudí v ukrutném labyrintu inspirace, dobře ví, že robustnost – duševní, ale i fyzická – je jednou z podmínek básnického zdraví.

Zatímco básník-sušinka je figurka tradovaná v čítankách, v těch školních herbářích vylisovaného a vyšisovaného moudra, a ve svěracích kazajkách literárněvědných příruček nejhrubšího zrna, básník se zásoben živinami pohybuje jako lučištník Robin Hood po hvozdech, do nichž se asketové obávají byť jen nahlédnout.

„Básník musí být zralý na nejprotilehlejší úkoly“, odpověděl všem, kdo chtějí sledovat výhradně černobílé týdeníky.

„Dovedu se opíjet věčností své vteřiny“, vzkázal všem, kdo přivolávají nesmrtelnost nesrozumitelným mumláním o Všehomíru.

„Jsem zaujat pro svůj způsob“, rázně odsekl všem, kdo po básníkovi požadují střihy a la mode.

„Básníci minulého času holdovali filozofii. Hú, jaká práce! Plesnivé nevlídno pracoven. Myslitelé!“ vysmál se všem, kdo místo many polykají pouštní prach.

„Je třeba pohlédnouti vzhůru na letící aeroplán a uslyšet skřivánčí píseň“, odmítl všechny, kdo předpisují poezii dietu.

„Není potřeba tak daleko cestovat / Všimli jste si už krajky na prsou vašich milenek? / To je celý smysl poezie“, ve třech verších odzvonil všem, kdo celý život sbírají rámy po vytržených obrazech.

„Toužím po prostém srdci malého pastýře“, odmrštil všechny, kdo hromadí víc, než je možné vyčerpat jedním životem.

„Kdo je majitelem miliard kdybychom to nedovolili! Kdo zemře hladem přes všecko své zlato položí-li rolník pluh!“ vznesl otázku nikoli řečnickou.

„Prostě vypravovat jak zapomenuté umění / Tím mocněji mne oslní zahrada uprostřed věty“, namítl všem, kdo se nechali uhranout šiframi.

„Chůva jest větším učitelem umělce nežli dějiny umění“, vychechtal se profesorům.

„Revoluce bod varu“, konsternoval všechny, kdo věří, že společnost lze reformovat v ledničce.

„Ptali se mne proč se hlásím do řad těch / kdož chtějí vyhodit do povětří dnešek / nikoliv svět jenom dnešek / pamatujte si to“, vyčetl nalepovačům etiket.

„Svrhněte staré vladaře a dejte zlaté žezlo dětem“, pustil k vodě všechny, kdo ponižují bezmocné, i ty nejbezmocnější.

„Luštiti tajemství toť umět krást univerzálním paklíčem“, zjevil nesmělým kasařům, kteří přešlapují před otevřenou branou k neznámu.

„Když byla slova nová, svítila vedle sebe ve své neustálé, rodné intenzitě. Ponenáhlu jejich častým užíváním se vytvořila frazeologie. Logika je právě to, co dělá ze svítivých slov fráze. Logicky patří sklenice stolu, hvězda nebi, dveře schodům. Proto jich nevidíme. Bylo třeba položiti hvězdu na stůl, sklenici v blízkosti pianina a andělů, dveře v sousedství oceánu. Šlo o to, odhaliti skutečnost, dát jí její svítivý tvar jako v prvý den“, poučil nepoučitelné návštěvníky jednodenních básnických kursů.

„Příroda začíná vždycky od začátku jako básník“, vyřídil všechny, kdo zaklínají pokrok tradicí.

„Lenost je první ctností – dala mi nevinnost“, strhl masku z tváří těch, kdo lačností zakrývají neschopnost milosrdenství.

„Vejdu do lesa a navždy zmizím / Neberte když nic nenabízím / Pták nenabízí také nic / Zpívá a nic víc“, vmetl do tváře všem, kdo nutí básníka pracovat v akordu.

„Jen v štěstí miliónů je radost, krása, ráj“, vyhnal z chrámu všechny, kdo myslí jen na úroky z úroků.

„Viděl jsem málo / Chtěl bych vidět víc / Nespatřím nikdy všecko“, přiznal všem, kdo chtějí vše nebo nic.

„Miluji věci které k sobě nepatří“, poslal za dveře vyznavače škatulek, šanonů a sekt.

„V tom je všecko / Nikdy se netvářit pateticky“, ironizoval profesionální ohlupovače davů.

„Jen hlubiny dávají pocit úžasné lehkosti“, nabádal vyznavače mělčin.

„Hle co je na světě to nejvyšší: / U paty lomu znát se k hvězdné výšce / být kapkou rosy rtům a uschnout v knížce“, odvětil vyznavačům výšek.

„Kam vkročí básník / tam všude zůstává nesmazatelná stopa!“ vykázal do patřičných mezí exploatátory bezbranných slov.

„Co platilo včera, dnes neplatí, / zítřek je vždycky tak trochu třaskavá směs“, zúčtoval se všemi, kdo v touze po věčném mlaskání zastavují hodinky v pravé poledne.