MILAN BLAHYNKA

Na rozdíl od básníků učených, zejména naučených a dokonce poměry poučených, každý poeta natus, i ten rodilý básník nejněžnější, je sopka, z níž na zemský povrh a do výše tryskají verše, někdy občas nebo i jen jedenkrát (Bezruč), jindy však přečasto nebo i neustále. Poeta natus je nepoučitelný. Platí to i o básnířkách. Jiří Žáček mi kdysi napsal o jedinečné takové pozoruhodné, že je to přímo Stromboli. Hodně jiná a přitom paradoxně podobná básnířka žije, tvoří a stále si o něco koleduje v jediné české sopečné krajině, která je přímo požehnání, v krajině předurčené pro básníky, i když ji jenom navštíví nebo tam pobudou jen dočasně: Goethe, Nezval, Biebl. Ano, jsou to západní Čechy, básnířka jménem Alena Vávrová je sopka chrlící básně jako jiní nadávky, síru, nebo vyznání lásky i obdivu k životu a poezii, anebo to vše někdy dohromady. A ještě takoví básníci sopky mají energii dělat maximum pro prosazení poezie do života. Právě to je případ Vávrové. Dokumentují to nejnověji její dvě prozatím poslední sbírky TŘI ČTVRTĚ NA SMRT/VIERTEL VOR TOD (Milan Hodek-Paper Jam, Hradec Králové 2019, překlad Klára Hůrková, Františka Vrbenská, Doris Kouba, Walter Dotzauer, Regina Milfaitová, Věra Koubová i autorka, doslov Milena Fucimanová, ilustrace Jiří Slíva, obálka a typo Matěj Kočka, 182 s.) a pod hravým pseudonymem Al-Enka (Alena V. je z dopuštění rodičů křtěna Alenka) VNITŘNÍ ÚSMĚV (Archiv AAA, b.m. 2019, layout Helena Vendová, 98 s.; v tiráži je údaj Poezie Krušných hor; není jasné, zda jde o podtitul, který však na titulním listě ani na obálce není, anebo o název edice). V obou knížkách se tisknou dva odstavce Stručná charakteristika básnického díla Aleny Vávrové, kterou napsal PhDr. Miroslav Kovařík, ve Vnitřním úsměvu jako Namísto doslovu, ve sbírce Tři čtvrtě…na přední záložce a v překladu do němčiny ještě i na záložce zadní.

Takto a taky zbytečně se snažil, někdy úspěšně, vypravovat své knihy na cestu do světa hlavně s přejnými ohlasy skutečných nebo domnělých autorit rovněž Jiří Veselský. Zbytečně proto, že jeho poezie podobně jako básně Aleny Vávrové vůbec nepotřebuje žádné doslovy a doporučení. Doslov bývá nutný tam, kde je třeba se autora zastat proti námitkám zdánlivě oprávněným. Jak Veselského tak Vávrovou ovšem kdysi poplivali zcela marginální nýmandi, na jaké se nereaguje. Za Veselským se bez ohledu na zapšklé takykritiky táhli jako za svým guru mnozí talentovaní adepti poezie. Alena Vávrová zas dokázala získat pro poezii nemálo z lázeňských hostů, kteří se veršům od školních let spíš vyhýbali a při někdejších nedělních televizních chvilkách poezie si šli ulevit nebo uvařit kávu. Ve svém obchůdku jim nabídla svou básnickou sbírku Mé a Františkovy lázně a knížečku rozprodala v nákladu dnes přímo astronomickém. Čtenáře si (a pro poezii vůbec) získává i na četných besedách.

Prezentuje se na nich právě opačně než její sbírku Tři čtvrtě… prezentuje na obálce Jiří Slíva, který básně zřejmě vůbec nedokázal pořádně přečíst. Jeho vynikající kresby se dokonale míjejí se smyslem knížky. Na obálce je kresba kostry nad kolena ve vodě, z níž vytáhla kostru ryby. Doslov sice také sbírku přiřazuje k barokní inspiraci („smrt je v její poezii všude přítomná jako barokní oltář“, kde jsou „kolem dokola malí i velcí andělé“), ale její název si vykládá jako omluvu, že sbírka o smrti sice ví, ale nedá na ni: „Nu což, je třičtvrtě na smrt, máme ještě čtvrthodinku, tak ji nezamázneme jen tak.“ Pisatel ódy na básnické dílo AV, užité jako místodoslov a na záložkách, sice právem konstatuje, že „peripetie běhu světa, i její osobní dějiny, prolínají se v lyrickém svědectví, které v české poezii nemá mnoho obdob,“ ale neodvážil se říci, snad si ani nepřipustil, jak tvrdý ortel Vávrová vynáší poměrům opatrně nazvaným „peripetie běhu světa“ a jak proti nim věří v sílu poezie.

Jaký že je to ortel? „Tak svět pádí // Kolem samý harampádí / Dusíme se / Dusím se / Za paty kecek stále ještě / visím na římse.“ Harlekýn na římse je Vávrové sbírka z roku 2013, na jejíž „než se všichni rozplynem“ sbírka Tři čtvrtě na smrt navazuje. Některé velevýstižné básně nazývá autorka Marginálkami. Právě v nich je nejpřesvědčivější: „Bez názvu“, protože pro to není jména, ví: „Nůž, který zabil / Beránka / nám maže / kolem huby / med.“ Je smutné, když recenze musí bránit básnířku proti jistě upřímně míněné chvále v doslovu: „Kdybych měla vyjádřit jediným slovem, jak si pro sebe charakterizuji její poezii, pak bych řekla: křehkost.“ Copak křehkého je ve verších o noži, který zabil Beránka a kolem huby nám maže med? Nebo „za paty kecek visím na římse“? Anebo v Margináce protiktrastinační Až zejtra: „Šla bych na houby / Ale jsou nahouby / Z baráku nevystrčím nos. // AŽ ZEJTRA.“ Taková poezie přece není žádná křehotinka, ale holka, která má pro křehotinky a pro svět stále krutější ostrá, jadrná, režná slova.

A jaké poezii Vávrová věří proti brutálnímu světu? Podle její básně „Pegas nežere / ani seno slávy / Živí se Všivcem krkonošským / a Kropenáčem vytrvalým / Nepohrdne Bělořitem / šedým ani Puškvorcem Ostřicí nebo / Lesklicí horskou / či Dávnou tou / Nahatmou, “ tedy vesměs (jak jsem našel v encyklopediích) bylinami nebezpečnými, zčásti halucinogenními, zčásti afrodiziaky, k nimž Vávrová řadí jako bylinu i svou „druhotinu“ Nahatma (1989). Podle její básně je přímo „poezie sama, podstata básně“, očistný oheň – a „přichází sama (je-li) nejméně volána“, poezie prostě „je (i kdyby nasátá kořalou) totálně zrubaná / rovnou z hospody přišla“. I když básnířčina hlava „je stále Ovčín / Nedaleko / Rokycan“, v téže básni se básnířka představuje jako Alenosaurus a prozrazuje, odkud čerpá sílu ke svým nepokrotlým veršům: „Supervulkán mých hor / Krušných / slýchávala jsem / temně zpívat / z prvohor.“ Alenosaurus končí sopečným výbuchem erotiky: „V jeskyni bydlí / Smavě zelený / Kapraď Samec // Chechtá se / a chechtá / Nepřestává / lechtat // V básni mu nikdy /neodolám / :–)“

Čtvrt hodiny před smrtí se může zdát jako definice autorčiny osobní situace, ale kdeže! Vyvrací to báseň Na jazyku: „Národ který Zametl / básně / svých básníků / pod rohožku / rudého černého / či bílého domu // právě nachází se / malounko jen Před / svou vlastní smrtí.“ Ano, „Sotva / se rozbřesklo / je večer“, jistě „Vzduch houstne / Slyšet / z černého javora / housle“ a „Až zbyde po nás // Jenom tónů pár / a všecky statky / obrátí se v prach // Nad němou hluchotou / vznášeti se budou / Janáček a Bach“, což jsou poslední verše knížky, ale to statečně přiznané poznání není s to vymazat, pohřbít „nikdy nekončící naději“ hned z druhé básně a apel „Nezoufejte“ z básně In the mood.

Už v knize Tři čtvrtě na smrt se v „marginálce“ Dětem čte rada „Každý den / budujte Svůj / Vnitřní Úsměv // Pak úspěch venku / považovat budete / za komára.“ Po necelém roce vychází menší sbírka Vnitřní Úsměv, do níž přešlo něco básní ze sbírky Tří čtvrtě… a mj. také roku 1999 bibliofilsky vydaná čajová báseň Marcikáj. Ta Vnitřní Úsměv uzavírá. Byť v něm básnířka slyší „jak se láme / Křehký krček v Kyčli / Staré dobré / Evropy“, je už nad tíhou „Nesnesitelné křehkosti / bytí“ z předešlé sbírky, a ač všechny devatery hlavy draka Mnohoslov „melou, melou, / melou – o Zenu“, Vávrová, sama z „nejlepších básníků, dětí a bláznů“, objevuje, že „Blázen má / v sobě / Zen“. A v tom zenovém rozjímavém soustředění registruje ubožáka, jemuž závist svírala srdce „jako prsty naše / vteřinové lepidlo“, také předstírače lásky, kteří „neživí se krví / Živí se / cizími myšlenkami“ a „navíjejí lehce nenápadně / všecko tvé na svůj / vlastní prst“, a i když „Pravda je / na pravdě boží“, a sama se „stále mračí“, přece jen nejen z básně Tajemné oči kozorohů nám čtenářům „celým tělem stoupá / posilující míza bříz“.

A abych nezapomněl: Ve Tři čtvrtě na smrt… básnířka našla „Malý / Černý / Goethit“.

Co to našla, to vyjevuje motto knihy: „J. W. Goethe / ke knězi při posledním pomazání: // A ještě mi namažte polobotky, / mám před sebou dlouhou cestu.“ Tedy humor, a nejlepší: černý. Právě on umožňuje této poezii osvobodivý vnitřní úsměv.