JAROSLAV KOJZAR

Mám malou firmu. Vlastně nic moc. Na uživení to však stačí. Dvě auta Ford Transit koupená na splátky a splácená hodně pomalu. To víte, ne vždy jdou kšefty. Jsou tučné týdny a zase hubené. Živím se převážením. Dá se říct všeho. Tedy skoro všeho. To, co zaneřádí vůz, neberu. To druhé auto řídí švagr. Býval inženýrem a vydělával si „chléb boží“ ve „favoritu“. Ale, kdo dnes potřebuje vzdělané a zkušené inženýry, specialisty, když fabrika „klekne“. V jiném městě by si jistě sehnal práci, ale tady u nás? Snad jezdit každý den do Němec a svážet odpadky po německých domácnostech. Vlastně to bylo po převratu. Tehdy i já, policajt z okresu, po „útěku ze služby“ jsem nevěděl, co budu dělat. Chvíli jsem byl „u Němců“, chvíli tam a chvíli tady a pak znovu do Selbstu. Naše znehodnocené peníze neznamenaly nic, jejich marka hodně. Mohl jsem dokonce mít základ pro dvě „fordky“ a pro začátek svého vlastního podnikání. A koupit si malý domek se zahrádkou kousek od Chebu. Ale proč to říkám? Jen tak, abyste poznali, kdo jsem. Dnes totiž jedu s nákladem starého nábytku, který nevím ani odkud pochází, do Uherského Brodu. Tam mám naložit sudy s pivem a odvézt je zase k nám na západ. Pivo je prý tu dobré, ale proč pivo z Moravy, když tam vládne slivovice, k nám do Čech, kde vládne odjakživa pivo, jsem nepochopil. Objednávka je objednávka.

A tak tedy jedu. Při tom si i trochu zpívám. „Silnice bílá přede mnou“. Bílá není, je srpen, ale o to nejde.

Když jsem byl kousek před Krušovicemi, uvědomil jsem si, že jsem vlastně dnes nesnídal. Jsem rozvedený. Dávno. To bylo po převratu, když jsem přestal být „náčelník“. Žena, podotýkám, že děti jsme neměli, si našla jednoho veksláka, který v tom uměl chodit a přestěhovala se k němu, když jsem byl právě několik dnů v Selbstu. Mávl jsem nad tím rukou. Řekněte: Co jsem vlastně mohl dělat?

A tak jsem se rozhodl zastavit a koupit něco v bufetu na stojačku, který tam funguje v zákrytu podnikové prodejny Krušovického piva. Zastavil jsem tedy, koupil si dvě obložené housky, pivo ne. To nemohu a ani si ho nebrávám na cestu. Stačí mi kola, malinovka anebo cokoli, co teče. Ne, že bych se piva nenapil. Napiji, když jdu s kamarády. To chlap musí. Tedy skutečný chlap. Tvrdé nemiluji a ani si ho nedávám. Když ho někdo v hospodě objedná a nemohu se mu ubránit, vypiji sklenku. Ale víc ne.

Všechno jsem zabalil do papíru a šel k fordu. Najednou se přede mnou objevila taková ne moc veliká pěkná dívčina. Odhadl jsem ji tak na pětadvacet. Pozdravila a pak se zeptala: „Jedete směrem na Prahu?“

Když jsem kývl, zeptala se ještě jednou: „Vzal byste mě?“ Opět jsem místo odpovědi jenom kývl. Otevřel jsem auto a teprve tehdy jsem se k ní obrátil. „Můžete si nasednout.“ A po krátké pomlce, jsem se zeptal: „Nechcete housku?“ Podívala se na papír, v němž byly obě housky a aniž se rozmýšlela, odpověděla: „Ano, děkuji“. Dal jsem jí tedy jednu a k tomu kus salámu a posadil se k volantu, kde jsem v klidu dojedl druhou.

Ona se uvelebila i se svým spacákem, jak jsem odhadl jedno z jejích zavazadel, a malým baťůžkem, který si postavila k nohám. Do housky se zakousla s chutí, jako by dlouho nejedla. Pomyslel jsem si: Co je to zač? Studentka? Ale co může studovat? Jede na zkoušky? Ale vždyť přece jsou prázdniny. Nebo je… vlastně co by mohla ještě být?

Když jsme dojedli, zapnul jsem motor a důležitě řekl: „Jedeme tedy do Prahy.“

„Vy jste do Prahy nechtěl?“ zeptala se. Snad se polekala, že si zajedu. „Ne, ne,“ opravil jsem se. „Jen nevím, kterým směrem pojedu.“ Bože, kecám, radši mlč, přikazoval jsem si v duchu. „Alespoň nebudu sám,“ dodal jsem protismyslně. Kývla. Snad jí to stačilo.

Když s někým jedete, málokdy mlčíte. Ani já po ujetí několika desítek metrů jsem nemlčel. Ptal jsem se, i když to vypadalo, jako bych ji vyšetřoval. Ona přistoupila na hru a odpovídala uvolněně. Jako bychom se znali už dávno.

„Jezdím,“ řekla, „o prázdninách takto po republice. Chci ji poznat, a jak jinak bych ji poznala?“ A pak mi řekla, že to jsou vlastně její poslední prázdniny a že nemíří nikam. Vždycky ji někdo vezme kus cesty, že pak vystoupí, kde se jí líbí nebo kam jede ten, co ji svezl, na několik dnů zde „zakotví“ a když si myslí, že už viděla dost, dá se zase na cestu. „Jako tažný pták,“ zhodnotila se.

Pochopitelně, než jsme vyjeli, zaznamenal jsem, že je přitažlivá. Kaštanové vlasy svázané gumičkou vzadu. Musejí být krásné, když si je rozpustí, pomyslel jsem si. V té chvíli jsem si uvědomil, že už dlouho jsem neměl stálou ženskou. Nějak jsem si to, když jsem byl doma sám nebo na cestách, neuvědomoval.

„Víte, když tak cestujete po republice, že z Krušovic je malíř Rabas?“

Věděla. Byla dokonce v galerii v Rakovníku, kde je celá sbírka jeho obrazů. „Mám ráda tu jeho červenou barvu,“ dodala.

„Červenou barvu?“ zeptal jsem se bezmyšlenkovitě.

„Vy jste si nevšiml, že tady půda je načervenalá?“ odpověděla otázkou.

Pochopitelně všiml, ale v té chvíli mě nenapadlo, co vlastně chce. Byl jsem alergický na „kritiku červené barvy“, k níž jsem měl stále „srdcový“ vztah. Ani jsem nepostřehl, že vlastně tady jde úplně o něco jiného. Abych své faux pas zamluvil, zeptal jsem se: „A jak vám říkají?“

„Jana, a jak vám?“ „Kamil, Kamka, Míla, Kara… Jak chcete.“

„Kara?“ „To je zkratka. Kamil Rašek. Ka… Ra… Díváte se někdy na americké filmy? Tam, když se někomu křestní jméno nelíbí, nechá si říkat prvními písmeny. Mash, například. Všechno se tam může. I jména předělávat…“

Chvilku mlčela. Pak najednou, to už jsme ujeli několik kilometrů, se zeptala: „Vy nemáte Spojené státy rád?“ Odpověděl jsem upřímně. „Nemám, to jste chtěla slyšet?“

Chvíli mlčela. Vlastně promluvila až před Prahou.

„Kam jedete?“ Odpověděl jsem podle pravdy. „Do Nivnice, to je kousek od Uherského Brodu, to je…“ „Já vím,“ přerušila mě. „To je to místo, které se s Uherským Brodem pře, jestli se v něm narodil Komenský anebo v něm. Ne, tam jsem ještě nebyla…“

„Anebo v Komně, proto Komenský“.

„V Komně? Kde to je?“ „Také kousek od Brodu. Ví se jen to, že tady se narodil Komenského otec. Jeho táta tam prý byl fojtem.“

„Fojtem?“ Nechala se zaskočit. „Fojt, to bylo co?“ „Rychtář, starosta, předseda národního výboru… Jak chcete.“

To už jsme byli u Prahy. „Kam to bude?“ zeptal jsem se, jako bych byl taxíkářem.

„Do…,“ zarazila se. Chvilku bylo ticho. Pak pohodila hlavou a zeptala se: „Mohla bych jet tam s vámi? Nikam zatím nespěchám.“

Překvapila mě, i když pochopitelně jsem její rozhodnutí uvítal. Tedy tak trochu jsem si ho přál, i když v něco podobného jsem nedoufal. Nechal jsem si pauzu, jako bych o tom musel hodně přemýšlet, ale už jsem v hlavě měl jasno. „Nebudete-li se se mnou ovšem nudit. Jsem takový nudný patron.“ A tak jsme jeli dál. První část cesty jsme se vzájemně vyzpovídali. Já se dozvěděl, že studuje národopis na pražské Filozofické fakultě – tím vlastně odhalila smysl svého prázdninového cestování, že pochází z Jindřichova Hradce, že její rodiče jsou staří, měli ji už v pokročilém věku, že má staršího sourozence, bratra, který pracuje na dráze a že vždy jeden měsíc je u nich doma a zbytek prázdnin takto cestuje. Ona se dozvěděla o mně, že jsem byl policajt, dokonce „malý náčelník“, že po převratu jsem z vlastní vůle od policie odešel, že jsem rozvedený a živí mě nyní auto, kterým jsme jeli.

„Vy jste nechtěl dál sloužit?“ zeptala se mně. „Nechtěl. Jsem totiž zásady, že když přísaháte jednou, tak podruhé na zcela jiný text přísahat nelze. A já už jednou přísahal. Noví páni, nové zaměření… ne, to nebylo pro mne. I když přiznávám, byl jsem šéfem na kriminálce, mně ta práce odhalování zločinu stále ještě chybí. Ale co, dnes jsem svobodný jako ptáček. Znáte tu píseň?“

Neznala. Ani má slova nekomentovala. Ale co by na nich mohla komentovat? Bylo to moje rozhodnutí. Maximálně mohla říci, s vámi nejedu a vystoupit si a třeba se vrátit do Prahy. Byli jsme už nad Želivkou a jistě by nějaký spoj z nějaké vedlejší vesnice odtud někam našla.

Místo toho se mě zeptala: „A proč myslíte, že – tedy, pokud byste u policie zůstal, by vaše práce byla jiná?“

Zaskočila mě svou otázkou. Bylo mně jasné, proč by byla jiná, ale jak to vysvětlit, aby to nebyla fráze? „To máte tak, do Listopadu jsme hledali zločince a nalézali je mezi těmi, co neoprávněně sahali po společenském majetku. Zločin tehdy byl zločinem z vášně, byly i vraždy kvůli majetku, to nepopírám. My chtěli společenský majetek chránit. Převrat a to, co po něm následovalo, proměnil hodnoty. Vraždí se především pro majetek. Policie hájí i ty, kteří k němu přišli všelijak. Z vášně se jistě také vraždí, ale podle mne také za tím stojí zase jen majetek. A u toho jsem být nechtěl. Tak jsem odešel včas.“

„Ale majetek lze získat i prací. Nemyslíte?“, opáčila.

„Jistě. Ale vysvětlete mně, jak takový majitel, nebo jeden z majitelů třeba dolů na Mostecku k majetku přišel svou prací? Jak k majetku přišel médii probíraný Bakala, který se všem dnes směje, má miliardy, nikdo mu na ně nesmí sáhnout a z nich dává dotace třeba knihovně Václava Havla?“

Dotkl jsem se asi její slabé stránky. Havel je stále ještě u některých kategorií lidí nedotknutelným. Nereagovala však. Jen chvíli mlčela.

„Vrátil byste se, kdyby vám to nabídli, zpátky?“ Opáčila jinak, než jsem očekával.

„Za prvé by mně návrat nikdo nenabídl. Jsem totiž člověk se škraloupem. Za druhé…“

„Se škraloupem?“ „Ne tak, jak myslíte. Mám čistý rejstřík. Spíš jde o dědičný hřích.“ „Dědičný hřích?“ „Vy neznáte lustrační zákon anebo zákon o zločinnosti komunistického režimu? Podle něj my všichni, kteří jsme to před Listopadem mysleli poctivě a sloužili tehdejšímu systému, jsme zločinci. Vidíte, jak jednoduché, jen převrátit slovo zločin na hlavu.“

Blížili jsme se k Humpolci. Tady měla zase příležitost vystoupit a odjet, kam by chtěla. Neřekla zastavte. Mlčela. Namísto ní jsem zase mluvil já. „Tady byly celou válku schovány lístky, které dozorce Kolínský propašoval z Pankráce. Ano, jde o Fučíkovu Reportáž. Mimochodem ten Kolínský pomáhal nejenom Fučíkovi, ale vynesl mnoho motáků i generála Eliáše… Slyšela jste o tom?“

Zavrtěla hlavou, že nikoli. „Pokračujte,“ řekla jen tiše. „Byla tam deska, že jako tady v zahradě byly motáky zakopány. Ta po převratu zmizela. Stejně jako Fučík musel zmizet a jeho sochy skončily bůhvíkde. Na rozdíl od svatých Janů na mostě. A při tom Jana Nepomuckého udělali jezuiti, aby překryli vzpomínku na Jana Husa. Mimochodem, o žádné zpovědní tajemství, které prý neprozradil, a proto ho nechal Václav hodit do vody, nešlo. Jen a jen o moc. Jako tomu bylo v Listopadu.“

Bylo toho na ni moc. Jako by se stáhla do sebe.

Promluvil jsem až před Velkým Meziříčím. „Tady je dálnice bez zábran uprostřed. Víte proč?“ Kývla, že neví. „Byla to záložní rozjezdová dráha. Jen se odstranily středové panely a mohlo se přistávat. Šlo o opatření, kdyby vypukla válka. To je naštěstí už minulostí.“

Přejeli jsme most nad Velkým Meziříčím a za chvíli dorazili k „Devíti křížům“. Tady jsem zastavil, koupil benzin a pak Janu pozval na oběd. Neodmítla.

Když jsme znovu nastartovali, řekl jsem jí. „Při výjezdu musíme být opatrní. I když je kolem zdejšího parkoviště snížena rychlost, někteří řidiči jezdí jako blázni. Proto zde zahynul pražský primátor Zuzka… ale ono je to asi jedno. I jinde na dálnici jsou smrtelné havárie, když se nejede podle předpisů. Horší je, že vy můžete předpisově jet, ale jiný, kdo předpisy nedodržuje, vás srazí. Tato dálnice stála život i Alexandra Dubčeka. Ale jak to s ním bylo, se asi nikdy nedozvíme…“

Tázavě se na mě podívala. „V to, že by k jeho havárii došlo tak, jak jsme slyšeli, totiž nevěřím. Je kolem příliš mnoho dohadů. A to víte, bývalý kriminalista má své zkušenosti. Bývají totiž věci, které je lépe nedořešit.“

Před Brnem jsme se rozpovídali o tomto městě. Věděla toho hodně. Vyprávěla mně o předválečných spisovatelích, kteří tu žili, o Halasovi, o Nezvalovi, o hercích, kteří tady nastartovali svou hvězdnou kariéru, o Haasovi, o Högerovi, i o osudu pandura Trencka, mluvila o Dobrovském, který je tady dokonce i pohřben. Mnohé jsem z toho nevěděl a jak bych ostatně mohl?

Brno jsme objeli obloukem. Z dálnice jsme sjeli u Slavkova. Zastavili jsme se však na Žuráni, malé vyvýšenině, kde u mapy „austerlitzkého bojiště“ jsme si mohli připadat jako Napoleon, jenž bitvu odtud řídil. Minuli jsme zámek, kde se sešli tři císaři – uměla o tom zas pěkně vyprávět – aby dva z nich uznali porážku a třetí se pyšnil vítězstvím. Před vjezdem do vrchoviny Chřiby, jíž se klikatě vine nebezpečná silnice, jsem ji zavezl na barokní hřbitov Střílky, který je tři kilometry od hlavní silnice. Uchvátil ji.

„Škoda, že nemám fotoaparát,“ postěžovala si. Do sešitku, který vytáhla z batůžku, si rychlými tahy nakreslila siluety některých soch a zapsala to, co bylo na tabuli u vchodu. „Moc vám děkuji“ a poprvé se mě dotkla.

Zátočiny chřibské silnice jsme projeli rychle. Stačil jsem jí však říct, že tady to dobře znám. Že tu mám místo, kam, když jsem na takovýchto cestách, rád zajíždím a mnohokrát jsem se tady i „ubytoval“, rozdělal oheň a upekl třeba buřty na večeři.

„To vám závidím. Také bych takto chtěla přenocovat. Jsem žena, těžko bych se sama mohla toho odvážit. Přespávám v kempech, nebo u nějakých dobrých lidí ve stodolách, při nejhorším pak v nějaké levné ubytovně.“

„Co není, může být,“ prohodil jsem. Jen na mě překvapeně pohlédla.

Do Uherského Brodu jsme přijeli včas. Zatím co já v Nivnici skládal nábytek a v Brodě společně s nějakým pomocným sládkem, nebo kdo to byl, nakládal několik sudů, si prohlížela město. Byla prý tady, jen tehdy neměla čas na jeho prohlídku. Sešli jsme se až v podvečer. Já ještě skočil koupit rohlíky a chleba, nějaký sýr, láhev moravského vína, hořčici a buřty. Ty jsem ale před jejíma očima zakrýval, aby si to nevyložila špatně.

Pak jsme jeli, za námi byla Javořina, nejvyšší kopec Bílých Karpat a my se od ní vzdalovali. Vyprávěl jsem jí o Dibrovově partyzánské brigádě, která za války působila v lesích a vršcích kolem ní. Ani nedutala. Ona na oplátku mi řekla, co viděla v Uherském Brodu, o Černém Jankovi, hradbách, místech, kde musel být Komenský i o nádherných kostelích, které městu dominovaly. A to už na obzoru byl hrad Buchlov tyčící se vysoko nad krajem. Teprve tam jsem se dovolil jí zeptat, zda by se nechtěla zastavit na onom mém místě a upéct si buřty. Zatvářila se překvapeně, ale okamžitě se usmála. „Víte, že ano. Dnes bude možné spát i pod širákem.“

Zajel jsem tedy na svoje místo, ostatně často využívané i jinými turisty. Byli jsme tu sami. Co bych chtěl víc?

Sebrali jsme nějaké chroští kolem, dokonce jednu soušku jsem přitáhl, sekeru jsem měl v autě, žádný problém ji tedy přeměnit na polínka. Malý ohníček, k tomu buřty a trochu vína na zapití. Nad námi se postupně objevila nebeská klenba. Začali jsme si tykat. Víno udělalo své. Pokusil jsem se ji obejmout kolem ramen, jemně mě odstrčila. Jsi starý, říkal jsem si, jak by taková děvčina s tebou něco mohla mít. Trochu jsem se stáhl. Postřehla to. Posadila se ke mně blíž. Po chvíli řekla: „Nezlob se, nejsem na takové věci zvyklá.“

Chvíli jsme mlčeli. Pak jsem na její ruku položil svou, neuhnula.

„Víš, miluji hvězdy. Představuji si, že tam také žijí lidé, tedy ne lidé, ale živé bytosti, které by s námi mohly kamarádit. Jen je to k nám od nich příliš daleko. Co myslíš, jací jsou?“

Usmál jsem se. „Mají velké uši a místo nohou pneumatiky.“ Vytáhla ruku zpod mojí a plácla mě přes ni. „Já to myslela vážně.“

Mluvili jsme dál a dál. O všem možném. Jen jedna otázka mně druhý den zůstávala stále v mysli. Zeptala se mně totiž: „Proč vlastně nemáš rád Spojené státy?“ „Protože si osobují právo vládnout nám všem a celý svět je jejich předzahrádka.“ „Ale vždyť tam většinou žijí lidé, kteří chtějí žít v míru.“.„Jenže jejich hlas slyšet není. Proto bych nikdy tam k nim nechtěl jet. New York mně je stejně jako Los Angeles ukradený. Ostatně nikam do zahraničí mě to netáhne. Máme krásnou zem a ještě jsem z ní všechno neviděl.“

Mlčela, nepolemizovala. Po chvíli jen řekla tiše: „I já to tady u nás mám moc ráda… Opravdu moc.“ Stačil jsem políbit ji na tvář. Neuhnula. Pohladila mně ruku a řekla: „Půjdeme spát.“ Vybalila svůj spacák, našla kousek od ohně kus nepošlapané trávy a pomalu se vsoukala dovnitř do pytle. „Ty nepůjdeš?“ „Ještě chvilku budu sedět u ohně a snít. Dobrou noc.“

Ráno nás vzbudilo slunce nad lesy. Umyli jsme se v blízkém potoku a pak se znovu vydali na cestu.

„Myslíš,“ zeptala se, „že ten tvůj svět, který si stále neseš sebou, je lepší než ten náš a vlastně také trochu tvůj?“

Neodpověděl jsem hned. Pak ale následoval můj dlouhý monolog. „Co je můj svět? To, co bylo před Listopadem? Jistě i to. Nebylo mi špatně, žil jsme jako většina lidí, měl své plány, věděl jsem dopředu, co chci koupit a kdy na to budu mít. Byli jsme tak nějak k sobě upřímnější. Možná to plynulo z toho, že nebyli mezi námi velké rozdíly, že někdo snad měl lepší domek a jel na dovolenou do Bulharska a pro jiného dovolená byla rekreace s ROH a potom zbytek v hrabání v zemi na své chalupě. Ale opakuji – měli jsme k sobě blíž. Můj svět je i dnešek. Plánovat dovolenou nemohu, i když hranice jsou otevřené a mohu jet, budu-li na to mít, kam chci. Jenže velká část z nás na to nemá. A tak zůstávají doma. Jen ty rekreace s ROH nejsou a tak jim zbývají pro dovolenou jen jejich domky po rodičích anebo chatky, které si vybudovali sami. Já na tu cestu k moři mám, ale netoužím nikam jezdit. Mám počítač, barevnou televizi, mobil a moderní pračku. Lepší než tu, co jsem měl dřív. Není mým snem shromažďovat věci. Dvoje troje šaty stačí ke štěstí, a z třiceti sýrů, které jsou v nabídce supemarketu, rád tři. Ostatní nekupuji. A ze špekáčků, které jsou na pultě, miluji ty, které jsem miloval i dřív. Ty jsem také včera koupil. Naštěstí na rozdíl od jiného zboží právě ty zůstaly na trhu. Dnes však mnohem dál máme sami k sobě. Už i na vesnici lidé, kteří dřív měli k sobě blízko, se od sebe vzdalují. O všem rozhodují peníze, kdo jich má víc, ten patří mezi vyvolené a média se mu věnují. Ti ostatní, co mají málo, jsou socky, které jsou hodny pohrdání. Myslíš, že nemám pravdu?“

„Možná, nevím. Svou pravdu, ale co s tou svobodou a demokracií?“

„Víš, byl jsem policajt. Kriminalista. Už jsem ti řekl, proč jsem odešel. Demokracie a svoboda má své hranice. Měly by platit pro všechny stejně, ale když se na ně podíváš podrobněji, není tomu tak. Když máš peníze, můžeš se vysekat skoro z každého problému, zločin nevyjímaje. Neplatí padni, komu padni. Každý může studovat, beze sporu, jen na to musí mít. A když se jednou bude na vysoké školy platit školné, bojím se, že ani tebe by staří rodiče na škole neudrželi. A stejné je to se zdravím. Už starý Mrštík vložil do úst Lízalovi větu: Jó, peňoze só peňóze, milý Vávro, a kdo si jich vážit umí, váží si peňóze zas jeho.“

Postřehl jsem, že se mnou zcela nesouhlasí, ale nenamítala nic. Myslel jsem, že jsem ji urazil, protože když jsme se přiblížili ku Praze, řekla náhle: „Můžeš mi zastavit někde u metra? Vystoupím.“

Zarazilo mě to. Co jsem jí udělal? Vždyť chtěla, abych se vyzpovídal. Neřekl jsem nic. Jen kývl a skutečně jí u první stanice metra, ač jsem si trochu zajel, zastavil. Vzala své věci, usmála se a řekla: „Zas jednou.“ Zamávala rukou a než jsem se nadál, byla pryč. Nestačil jsem říci ani „nashledanou“.

Zklamán jsem se rozjel domů. Nespěchal jsem. Neměl jsem termín na odevzdání sudů. Hlavou mi stále probíhal film o minulém večeru a vlastně o celé mé jízdě do Uherského Brodu. Říkal jsem si: jak tě mohlo napadnout, že by ona a ty? Ty, obyčejný zkrachovalý policajt a taxíkář s pivem a ona kandidátka na to jednou se dostat mezi „lepší lidi“. Smiř se s tím, našeptávalo mně chytřejší já. Ale já se smířit nedokázal.

Vyložil jsem sudy, poté jsem se zastavil u sestry. Se švagrem jsem probíral cestu, ale o dívce jsem se nezmínil. Asi by se mi smáli, myslel jsem si. Najednou byl večer a nezbylo mně, než jet domů, kde budu zase sám.

Když jsem však dojel do naší ulice, jako bych měl nějaké podivné tušení. Nestalo se tam doma zatím něco? Zastavil jsem auto, zaparkoval a hledal klíče od branky. Bylo otevřeno. Podivné, vždyť jsem přece zamknul, anebo ne? To už jsem tak sklerotický? Na sklerózu mám přece ještě čas. Dveře od domku byly také otevřené. Někdo byl uvnitř. Cítil jsem dokonce vůni připravované večeře. Jak je to možné? Nesvlékl jsem, jako to dělám obyčejně, bundu, ale vešel do kuchyně. Tam u plotny stála Jana a ještě kuchtila.

„Kdes byl tak dlouho? Myslela jsem, že dorazíš dřív.“

„Jak, jak ses dostala dovnitř?“

„Jednoduše. Zkusila jsem se zeptat sousedky a řekla jí, že jsem tvoje přítelkyně a že jsem si jen zapomněla klíče doma. Nevypadala, že mi věří, ale když jsem jí řekla o tvé cestě do Uherského Brodu se starobylým nábytkem, uvěřila a svěřila mi je. Pak mě přišla zkontrolovat a zjistila, že vařím. To ji uspokojilo, že řekla jen: Konečně. Co tím myslela?“

„Ale, jak jsi zjistila, který dům je můj?“

„Stačilo se podívat do tvé legitimace, když jsi v Chřibech ještě spal… Ale svlékej se. Večeře je už hotova.“

Ani jsem se nezeptal, jak se sem k nám z Prahy tak rychle dostala, ale to jsem si mohl domyslet.

Když jsme si sedli za jídelní stůl, namísto slov „Dobrou chuť“, řekla jen: „Abys věděl, v tom New Yorku jsem už byla.“