IVO FENCL

Označit kohokoli za „zrajícího autora“ bývá nebezpečné, protože který autor nezraje?

Mrtvý. Plodná česká autorka Oldřiška Ciprová (*1979) oproti tomu žije – a roku 2020 vydala již pětatřicátou knihu. A není vyloučeno, že kdyby nežila v Plzni, nýbrž v Praze, vědělo by se o ní ještě víc, než se ví.

Během prvních dvou desetiletí milénia čtenářsky uspěly jak její historicky laděné prózy, z nichž tu docela první komponovala ve stylu dramatu již roku 2001, ale zdaleka nezapadly ani mnohé autorčiny příběhy a pohádky pro děti a mládež, na něž se zaměřila od roku 2014, kdy začala spolupracovat s nakladatelstvím Grada. Jeho redakci zaujala a letos ten dům podpořil další autorčin úkrok, když vydal prózu ze současnosti, hýřící humorem a přiznaně obsahující také autobiografické momenty. Už jen korektně dodejme, že však se dotyčně pasáže netýkají ani jedné jedině z cudně erotických scén.

Kniha se jmenuje Bláznivý život na volné noze a představuje nám ne úplně plachou hrdinku jménem Olivie Plachá. Je spisovatelkou, ctí nejen Alexandra Dumase a stala se autorkou dvou bestsellerů, aniž by k tomu přišla jako slepá k houslím. Za romány je práce. Problém je, že se Olivie náhle musí ptát sama sebe, zda dokáže napsat i bestseller třetí. Možná ne! Přesto si řekne: „Risk je zisk,“ a až příliš nonšalantně „dá kvindle“ výdělečnému zaměstnání: právě tady si lze maně i zřetelně vzpomenou na doyena české literatury Vladimíra Párala a jeho někdejší přechod na „volnou nohu“ koncem let šedesátých. Nebyl tak úplně lehký! Zatímco do té chvíle kráčel od jednoho úspěšného románu k dalšímu, při „práci z domova“ selhal. Ouha, a jako by znenadání vyschla studna nápadů. A to se vodě nebránil, naopak, chodíval na plovárnu. Vracel se ale opět do své komůrky, aniž to k něčemu vedlo. Najednou došla inspirace. Alespoň v knižním rozhovoru s Hedou Bartíkovou na to hořké období vzpomíná, ale zrovna tak na následný iniciační moment. Asi po roce se autorský blok rozpustil.

Hrdinka Oldřišky Ciprové nemá ale jen tento problém, neboť hned v první větě jí manžel oznámí, že se chce rozvést. Našel si, jak tomu bývá, kterousi mladší dámu. A co je ještě horší? Ona dáma není tele, jak se říká, ale inteligentní. Ač blondýna. Nu, a podobně jako kdysi Vladimíru Páralovi, taky Olivii trvá celý rok, než se na volné noze zmátoří jako žena i spisovatelka. Po tu dobu sice zrovna nežije jako cudná jeptiška, neboť má milence, ale ledacos skřípe a partner v podstatě vykazuje ještě menší stupeň zralosti a dospění, než Oliviin jedenáctiletý syn. Dobře tak symbolizuje část současné generace mamánků a vlastně veškerou infantilitu začátku třetího tisíciletí, která se odráží nikoli jen v části americké filmové produkce, ale všude. A skutečně „mocný“ virus, který by nebyl jen jako ten současný, by pak o to snáze zvítězil.

Situaci pološílené, a přece optimismem jen sršící tvůrkyně bohužel „zahušťuje“ její tendence k typicky hysterickému pláči, při němž se vždy ráda trochu napije. A jak se zdá, bude-li toto příjemné kamarádění se s mokem „expandovat jako Facebook“, zničí expanze i jakoukoli zbývající naději na bestseller číslo tři. Jsou tu sice skvělé kamarádky, Olivie Plachá ale nepatří zrovna k těm ženám, jimž stačí jen ony plus infantilní milý, jehož pokusy o anální sex přinejmenším pobaví. O vlastní inteligenci navíc nemá Olivie také zcela nejnižší mínění. A tu přichází spolu s motivem plaveckého výcviku první zvrat. I to kupodivu mírně asociuje Párala a cosi z jeho lásky k vodě; ale dodáte-li nyní, že tu dozajista jde o poživačný Oliviin život, budete na omylu. Poživačnost a ani sebestřednost tento krátký román ani vzdáleně neakcentuje. Přiřadil bych to k jeho kladům.

Zato hrdinka občas řeší i zdánlivě banální obavy, které s ní sdílí mnoho žen před čtyřicítkou. Jsem stará?

Budu s to ještě narazit na toho pravého, se kterým se budu cítit na jedné lodi i citově?

A bude či nebude má situace impulzem pro onen „velký“ román? Nu, ale jak vůbec napsat po dvou bestsellerech ještě třetí a současně kličkovat i mezi takovými muži, kteří představují spíš koule na noze? Oldřišce Ciprová se jako bezuzdná vypravěčka už narodila, některé z jejích raných děl ale kritika (tak například Vladimír Gardavský) ostřelovala. Roku 2020 je ovšem hodně věcí jinak a hle, stačilo dvaatřicet kapitol a nějakých 180 stran, aby nám byl předestřen nikoli snad pouhý deník, ale nepředvídatelně koncipovaný a budovaný příběh, ve kterém hrdinky hovoří tak, jak se dnes skutečně hovoří, a který nás provede pasáží aktivního života po boku další z mnoha – literatuře dávno známých a samostatně vše si plánujících – žen. A tedy nic ve stylu Nesvadbové či Hůlové. Tyto ženy akceptují muže pouze do malé míry a takříkajíc uchopily život za vlasy. Někdy přesto prohrávají. Nebo právě proto?

Oldřiška Ciprová studovala na Západočeské univerzitě a roku 1999 se stala spoluzakladatelkou divadla Maebh, kde dodnes působí jako kmenová autorka a herečka.

Podobně jako Michal Viewegh si těžko umí psaní představit bez běhání, ba triatlonu, jemuž se dokonce věnuje závodně. Je vdaná, má syna a spolu s manželem momentálně chovají psa a tři kočky. Svého času mi Oldřiška Ciprová poskytla rozhovor pro jeden měsíčník a nejmenovaný bohemista mi po jeho zveřejnění se zavrtěním hlavy sdělil, že některé z jejích děl jsou podle jeho názoru na hraně pokleslosti. Jenže styl se vyvíjí a schopnosti se rovněž vybrušují a tady nelze než postřehnout pozitivní vývoj; zvláště pak pod tlakem nakladatelství jako by dokonce vygradoval autorčin přístup ke konstrukci syžetů a dramatické stavbě. Je neustále na sobě pracující, zlepšující se spisovatelkou; ale zrovna tak může svůj talent ještě rozmělnit, takové nebezpečí číhá vždy.

Oldřiška Ciprová: Bláznivý život na volné noze. Návrh obálky a ilustrace Lenka Němcová. Graficky upravil Šimon Jimel. Odpovědná redaktorka Magdalena Jimelová. Pod značkou Cosmopolis vydala Grada Publishing. Praha 2020. 208 stran.