ZDENĚK HRABICA

Byl jsem 17. listopadu 1989 na pražské Národní třídě – od začátku do konce. Vloni jsem si na humpoleckém náměstí na propagandistických tabulích pod fotografiemi „lídrů sametu“ v blízkosti tamního muzea přečetl, jak v Praze na Národní třídě tekla v ten den před třiceti lety proudem studentská krev.

Za studií v zahraničí jsem se skamarádil se skvělým mladým černošským studentem, s Kubáncem Reginaldo Sepedou. Byl jedním ze spolubojovníků Fidela Castra. Rok po mé svatbě na mně žadonil, abych mu z mé vlasti přivezl pistoli. Výměnou za dva zlaté prstýnky. O svůj jsem z roztržitosti přišel. Ale s pistolemi jsem s nikým nikdy nekšeftoval.

Reginaldo v mladém věku zemřel. Byl dokonce velvyslancem Kuby v Ghaně.

Po létech mi vyprávěl, jak byl ve smíšené komisi Kuba – USA na základně Guantanámo. V dodnes existující americké věznici, v níž jsou vězněni nejrůznější teroristé nebo podezřelí z terorismu; většinou černoši a Arabové. Nevěřil jsem kubánskému kamarádovi, když mi vyprávěl, jakých metod tamní vyšetřovatelé využívají k přiznání podezřelých.

Jedním prostředkem bylo tenkrát i škrcení vyšetřovatele kolenem na hrdle obviněného. Nevěřil jsem mu a vysvětloval jsem mu pohádku o Baronu Prášilovi. Kudy chodil, tudy prášil.

Bylo to zhruba v době, kdy jsem jako reportér projel několikrát kromě Bajkalsko-Amurské magistrály i Transsibiřskou magistrálu, kterou projížděly ozbrojené garnisony československých legií, vracející se do vlasti. V Permu, dříve Molotovsku, jsem poznal, že obě strany vynikaly kolem dvacátého roku XX. století velkou krutostí.

Oko za oko, zub za zub.

Skoro všichni jsme v té době měli doma ještě někoho, kdo byl legionářským bráškou. V naší rodině jsme měli jednoho ruského a druhého italského brášku v legiích. Oba si rádi oblékali při slavnosti Československé republiky uniformu, ozdobili si ji řády, než jim to potentáti režimu zakázali.

Bráškové do jednoho většinou mlčeli. Proto jsem shromáždil do své knihovny skoro kompletní legionářskou literaturu – pět tlustoknih Za svobodu a Medkovy, Švecovy memoáry a deníky. Svazky knih. Nic v nich nikdo z jejich autorů neskrývá. Nezamlčuje.

Vycházejí i dneska a na světlo vycházejí neskutečné okamžiky, které se odehrávaly.

Až letos se však dozvídám, že všechno bylo vlastně úplně jinak. Dokonce ústavní činitelé tvrdí nepravdy, jako by se nechumelilo. Jednotlivci i okatě lžou. Vyzpovídal jsem v této věci dva legionáře – armádního generála Karla Klapálka a ještě i stoletého generála Mikuláše Antonína Čílu. Nedali se zastavit ve vyprávění, jaké to bylo v ruském zajetí a v legiích při bojích s bolševiky. Nejednou i s ozbrojenými bandami.

Mluvili a vyprávěli bez uzardění o strašných krutostech jedněch i druhých. Jinak nepřežili.

Pátrat po pravdě je věcí historiků. Ale málo zatím takových u nás i málo jich zatím i v Rusku, aby pravda vyšla na světlo boží.

Bakšiš je nad nimi jasnou svatozáří.

Obraťme list, americký policista při nynějších nepokojích v USA zalehl kolenem hrdlo vzbouřence Floyda. Nedbal jeho prosby, aby ho nechal žít.

Černá Amerika teď bouří. Bývalý velvyslanec ČR v USA, nyní tam žijící nám jako svědek nyní sdělil, že spravedlnost se v USA dělí podle barvy pleti.

Kdo si u nás dneska dovolí z vládců země říci, že USA porušují základní lidské práva? Nejenom u nás – stejně na Slovensku. O to více zní hlasy o naší podpoře euroatlantické orientaci, Slováci to nazvali dokonce trvalým směřováním.

Pořád nevím – kdo byl nebo byla ten nebo ta, kdo kamerou zachytili krušné chvíle pokořeného statného černého, kterému bílý policista klečel kolenem na hrdle a odeslal svůj dokument do celého světa.

Kam se na toho amerického policajta hrabe česká ostouzená „mlátička “ ze 17. listopadu 1989? Česká tolikrát vykřičená „mlátička“ je proti němu obyčejný čučkař. Policajt USA se naučil jiným způsobům likvidace protivníka, než jakým metodám učili kdysi instruktoři Pohotovostního pluku SNB v pražských Hrdlořezích své svěřence.

Ale z lidské paměti ten jediný záběr, kdy pod kolenem amerického policajta naposledy vydechl statný afroameričan Floyd, už nikdy nezmizí.

Tak tedy přijměte moje autorské omluvení, nevlastním autorská práva zveřejnit jedno úděsné svědectví okamžiku naší doby. Fotografii okamžiku roku 2020 ani World Press Photo ani Czech Press Photo, ze kterých každoročně tečou kbelíky krve, žádná zaprodaná komise neocenila.